Stálo by za zmínku, jak mediální reprezentace nejrůznějších veřejných institucí, která by měla veřejnosti podávat zprávu o jejich skutečném stavu, věrně přenášejí hlas svého politického pána. Je to ale naivní a mimo téma, pouze bych chtěl upozornit na to, že by ministerstvo zdravotnictví mělo na svůj web umístit také kritiku. A všechny ostatní veřejné a z veřejných peněz placené instituce by tak měly činit povinně.

Možná se mnohým lidem zdá, že zdravotnictví je v médiích až moc. Zdravotnictví se dokonce stalo hlavním volebním tématem a při setkání vedoucích krajských volebních kandidátů se téměř vždy alespoň v nějakém ohledu stočí řeč na zdravotnictví. Nejčastěji samozřejmě k otázce statutu nemocnic. V médiích dostávají prostor i zástupci jednotlivých zájmových skupin, které se ve zdravotnictví slučují, ale nic podstatnějšího se běžný člověk, který nezná úroveň diskuse zdravotnických insiderů, nedozví ani od nich. Vesměs se jedná o úplně zcestná a nic neříkající osobní obvinění a verbální přehazování miliardových položek nad tímto argumentačním hnojem. To se může odehrávat třeba i během hodinového pořadu v televizi.

Lékaři si často myslí, že úroveň, na které se problémy ve zdravotnictví řeší, je pouze a jen politická. Setkal jsem se s poměrně velkou skepsí lékařů vůči politickým proklamacím zástupců různých partají a s velmi podobným pohledem na funkci médií jako zprostředkovatele skutečnosti a spouštěče jejich řešení. Lékař č. 1 mi sdělil tolik: "Oslovila mě jedna novinářka, tak jsem měl pocit zájmu. Její výsledná práce byla bulvární a o problému neřekla vůbec nic. Z toho, co s v médiích nejčastěji v souvislosti se zdravotnictvím objevuje, se člověk o skutečných problémech mnoho nedozví."

Poněkud závažnější se mi ale jeví to, že jsem dokonce zaznamenal obavu, že veřejně projevovat své kritické názory na zdravotnictví v této zemi může mít pro lékaře dost neblahé následky, protože lékař je při výkonu své činnosti závislý na mnoha přísných nařízeních, která schvalují různé instituce. A ty mohou být údajně za určitých okolností velmi nekompromisní. To zavání přinejmenším byro - kracií v pravém slova smyslu, ne-li přímo totalitními praktikami. O "nezdravém" prostředí uvnitř zdravotnictví svědčí fakt, že žádný z lékařů, se kterými jsem vedl diskusi, nechtěl být citován jmenovitě.

Na druhou stranu chápu, že problémy ve zdravotnictví se sdělují těžko. Příslovečná nechuť českých novinářů zasvěcovat nezasvěcené do skutečných problémů tomu určitě napomáhá, ale je skutečně velmi náročné, aby se laik v problematice orientoval. Často jde o problémy, které vyžadují odborné posouzení, jejichž nároky zdaleka přesahují schopnosti běžného jedince bez medicínského vzdělání a bez znalosti procesů, které ve zdravotnictví probíhají. Další komplikací je to, že na problémy ve zdravotnictví neexistuje žádný sjednocující pohled: "Asi to opravdu není jednoduché vysvětlit podstatu problémů zdravotnictví v ČR a dozvíte se diametrálně odlišné údaje od kolegů z klinik a z tzv. privátních praxí, dodává k tomu lékař č. 1.

Ani mě se tedy nepodařilo proniknout k podstatám, ale to, co jsem pochopil, se snažím předložit. Často může jít o banality, ale tyto banality si veřejnost mnohdy neuvědomuje, protože se o nich nemluví. Určitě to prospěje alespoň tím, že se rozšíří informační tok. Bylo by pozitivní, kdyby lékaři na diskusi nerezignovali a pokusili se ji zpřesnit a doplnit. Tři týdny před volbami, ve kterých se má zdravotnictví stát hlavním heslem, je hlavní potřebou to, aby zdravotnictví přestalo být "heslem" nebo "tématem" a stalo se něčím skutečným a reálným.

Dojde k rozdělení lékařské komory?

Vím a jsem o tom přesvědčen, že většina lidí si jednu současnou "banalitu" neuvědomuje. Je totiž velký rozdíl mezi lékařem a lékařem. Tím teď vůbec není myšlena jeho specializace, ale jeho statutární příslušnost k veřejnému nebo soukromému lékařství. Jejich odlišné postavení se neprojevuje jen v tom, že soukromý lékař je z ekonomického hlediska podnikatelem a lékař v nemocnici zaměstnancem. Ačkoliv je povaha jejich poslání nutí, aby na prvním místě bylo vždy lidské zdraví, jejich (významné) ekonomické zájmy jsou diametrálně odlišné. Jsou přitom ale sdruženi v jedné profesní komoře, přičemž je vzhledem k jejich požadavkům těžko schůdné, aby je v jednáních s pojišťovnami a ministerstvem zdravotnictví zastupovala jedna společná lékařská komora.

"V ČLK je nyní hluboký rozkol - právě probíhá vášnivá diskuse o oddělení privátních lékařů. Ministru Rathovi se údajně povedla úžasná věc, kterou mu soukromí lékaři přiznávají -- roztříštěnou lékařskou obec sjednotil do dvou kompaktních celků: na jedné straně privátní a na druhé státní doktoři - hlavně z klinik.", uvádí lékař č. 1. Ministru Rathovi je vytýkáno, že zastupuje hlavně jemu nakloněné lékaře z velkých nemocnic. Tyto velké nemocnice jsou podle názorů soukromých lékařů hlavním partnerem pro zdravotní pojišťovny při vyjednávání podmínek spolupráce. Na názory a požadavky soukromých lékařů není údajně brán velký ohled. (lékař č. 3: "Když jednám s pojišťovnou, je mi dáváno najevo, že pro ně nejsme rovnocenný partner")

Zdravotnictví podle Ratha

Velmi nejednoznačnou otázkou, na kterou veřejnost nezná odpověď, je to, zda cesta, kterou se ubírá současný ministr zdravotnictví je dobrá nebo špatná. Vůbec si nemyslím, že se na ni dá jednoznačně odpovědět, už kvůli tomu, jak je lékařská obec rozdělena. V přeneseném mediálně -- politickém podání se balancuje na dvou velmi vyhrocených názorech. Na jedné straně se mluví o snaze zestátnit zdravotnictví a uvést ho do stavu před rokem 1989, na straně druhé se mluví o snaze zabránit rozprodání nemocnic bezohledným podnikatelům, kteří z nich vyloučí komplexní péči. Existuje vůbec něco mezi?

Kroky ministra zdravotnictví přitom nemusí být vnímány zcela jednoznačně jako úplně dobré nebo jako úplně špatné. Na jedné straně stojí názor, že ve snaze kompletně ovládnout toky peněz ve zdravotnictví (řádově 180 mld. ročně) neváhá ministr Rath před ničím. "Jeho spektakulární mediální vystoupení nejprve nadchla podstatnou část veřejnosti, nyní novelizuje své dva měsíce staré vyhlášky protože zjistil, že jsou špatné a skutečně ohrožují dostupnost a kvalitu poskytované zdravotnické péče." , říká lékař č. 1.

Přitom se ale nedá říct, že by se jednalo o vyloženě nekoncepční řešení. Podle jiného názoru může být řada kroků ministra Ratha užitečná, ale jejich provedení bez přípravy skutečně aktuálně ohrožuje funkci zdravotnictví, dostupnost péče, přesouvání nákladů z jednoho zařízení na jiné: "Pokud jde o pozitivní kroky ministerstva, považuji za ně Úhradovou vyhlášku, je třeba stanovit pravidla regulací, negativní je pak její uvedení v život bez diskuse o připomínkách ze stran lékařských organizaci.", říká lékař č. 2 a pokračuje: "Navíc o nekoncepčnosti svědčí měnění vyhlášek, které připomíná průzkum bojem. Trochu je to, jako když v polovině fotbalového utkání sdělíte mužstvu, že nadále se hraje hokej a pravidla se mění." S tím má problém řada soukromých lékařů -- nejprve jsou jim určeny takové a takové podmínky (týká se to zejména úhrad za provedené výkony a limitů, které se k těmto výkonům vztahují), aby byly posléze (po několika měsících) tyto podmínky zcela změněny. Soukromí lékaři se shodují na tom, že v některých případech by úkony provádět nemohli a nebo by je museli hradit ze vlastních peněz: "Na tomto principu fungují regulace, které nás nutí rozhodnout se mezi volbou psát léky a vyšetření podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pak za ně po překročení limitů zacvakat z vlastní kapsy, anebo posílat pacienta od čerta k ďáblovi. Někdo mu ty potřebné léky a vyšetření nakonec snad předepíše.", uvádí lékař č. 1.

Souvisí s tím i stav, kdy jsou podle lékařů některé úkony zbytečně předepisovány jako prevence, na kterou má každý právo, aniž by to skutečně vedlo ke smysluplným výsledkům, tedy k ochraně zdraví pacientů. "Tím pádem jsou na jedné straně limitovány důležité lékařské zákroky a na straně druhé se zbytečně plýtvá tam, kde to nemá význam", dodává lékař č. 3.

Nezbytné zásahy do solidárního systému jsou podle soukromých lékařů nutné

Spory o zdravotnictví mají společného jmenovatele a podle zástupců různých politických proudů také -- údajně -- jediný cíl. Tím má být zajištění kvalitní lékařské péče pro všechny společenské vrstvy a skupiny. Na straně jedné má jít o reformu obsahující vyšší spoluúčast pacientů na lékařské péči a přesunutí zodpovědnosti za zdravotní pojištění z větší části na veřejnost. Na straně druhé má zachována co největší míra tzv. bezplatnosti (hrazení z veřejných rozpočtů) a lékařská péče má být optimalizována v rámci současného systému. Vcelku jednoznačně soukromí lékaři říkají, že současný stav vyžaduje zásah. Podle jednoho názoru lze těžko mluvit o dobře fungujícím solidárním systému financování zdravotní péče někde ve světě. Nejblíže k němu má údajně Francie. Podle lékaře č. 1 je české zdravotnictví na cestě k britskému modelu: "Momentální aktivity současného ministra zdravotnictví směřují k postátnění valné části českého zdravotnictví, k jeho centralizaci po vzoru snad britského zdravotnictví. Toto má dnes ale s financováním velkorysého systému ohromné problémy. Na druhou stranu tam však lékaři vydělávají báječně."

Hlavním problémem podle tohoto názoru je fakt, že v solidárním systému nemůže být nikdy dost peněz na financování naprosto všeho. V praxi se to projevuje tak, že jsou obrovské finanční částky investovány zcela mylně. Absurdní je například úhrada léků na nachlazení z veřejného zdravotního pojištění (Paralen, Brufen, kapky proti kašli atd.). Lékař č. 1 potvrzuje: "Běžně pacienti požádají, abych jim předepsal ještě Paralen či Brufen, protože už jim došel. A v tom je ten háček: Tyto léky hradí zdravotní pojišťovny. Ministerstvo tuto úhradu nezruší. Nás ale nutí šetřit, čili my máme pacientovi sdělit aby si Paralen koupil sám. On ale na ten lék má právo - je přece hrazen z veřejného pojištění. Takže nakonec já jsem buď ten blbec, co to předepíše, anebo ten špatný doktor co to předepsat odmítá. Pan ministr zůstane čistý jak lilie." Na tomto se shodnou všichni tři lékaři a všichni se nezávisle na sobě k tomuto problému vyjádřili. Dále dochází ke zneužívání dopravní služby a pohotovosti, k úhradě hotelových služeb z veřejného pojištění atd.

Soukromí lékaři říkají, že tyto problémy mají politický charakter. Lékař č. 2: "Žádná strana v české kotlině neriskuje ztrátu hlasů přiznáním jednoduchého faktu: není dost peněz na všechno, je třeba oddělit důležité věci od méně důležitých a doplácet v hotovosti." Lékař č. 1 moc nevěří ani tomu, že by tyto kroky udělala ODS, která je proklamuje ve svém volebním. Zatím prý politici řeší situaci tak že nutí šetřit lékaře, ne pacienty. Dělají to z čistě prozaických důvodů - pacientů-voličů je mnohem víc než voličů - lékařů.

Soukromí lékaři by tento problém řešili spoluúčastí pacientů. "Vždy a každé vyšetření či lék by měl pacient (až na přesně dané výjimky) hradit z podstatné části sám. Účet by měl následně předložit své pojišťovně, která by mu např. 80% této částky vyplatila. Následně by mohlo existovat dobrovolné připojištění, tak jak to funguje v jiných zemích." , tvrdí lékař č. 1. Recept lékaře č. 2 je totožný: "Efekt se musí dostavit - takto totiž pacient vůbec netuší, co práce lékaře stojí, co stojí lék který je mu předepisován. Zná pouze jeho případný doplatek. Kdyby tuto cenu znal, hospodařil by podle soukromých lékařů s oběma určitě lépe."

Soukromí lékaři a farmaceutické koncerny

O farmaceutických koncernech se mluví jako o Achillově patě českého zdravotnictví. Miloš Zeman např. podpořil ministra Ratha před volbami s tím, aby si nedělal nepřátele na všech stranách a soustředil se právě na omezení nezdravého profitu farmaceutických firem. Jaký mají k farmaceutickým koncernům vztah soukromí lékaři? Lékař č. 1: "No - přijdou zástupci firem, přesvědčují nás o úžasných vlastnostech jejich výrobků a obdarují nás firemními propiskami, ponožkami a tričky, případně balíčkem papírových kapesníků s firemním logem. Jak jednání probíhají s vedeními nemocnic, klinik a ministerstva netuším. Ale princip bude asi podobný.". Zda-li je to skutečně vždy pouze takto se ale tvrdit jednoznačně nedá a dotyčný lékař neodmítá, že může docházet ze strany zástupců farmaceutických firem k nabízení významnějších benefitů lékařům. Ze strany soukromého lékaře bylo potvrzeno i využití zájezdu pořádaného farmaceutickou firmou. Bylo to však údajně v souvislosti se spoluprací na vývoji vakcíny, kterou dlouhodobě používá a s níž je také spokojen. Zda jsou vztahy soukromých lékařů a obchodních zástupců farmaceutických firem vždy tak bezelstné, že dojde pouze k předávání firemních propisek a triček, se tedy zjistit nepodařilo a dá se na toto téma jistě spekulovat. Těžko lze třeba hodnotit takové případy, kdy obchodní zástupci věnují ordinacím hračky pro dětské pacienty. Těžko také říct, jaká je následná loajalita lékařů a zda se snaží předepisovat léky od těchto firem.

Podle soukromých lékařů nejsou vztahy privátní sféry k farmaceutickým firmám tou hlavní hnací sílou ve snahách o změny ve zdravotnictví. "To podstatné se asi děje při rozhodování o registraci léku v ČR a při rozhodnutí hradit ho z veřejného pojištění.", dodává lékař č. 1.

Je lékařská obec zpolitizovaná?

Návrhy soukromých lékařů korespondují s tím, jak chce zdravotnictví (alespoň ve velmi obecných frázích) reformovat ODS. Podle ministra Ratha jsou údajně soukromí lékaři na ODS napojeni a zastupují také její zájmy.

Soukromí lékaři přiznávají, že problém je politicky zneužíván. Zároveň ale odmítají tvrzení o obecné náklonnosti k ODS. Velký rozdíl zde opět údajně vyplývá z velmi rozdílného postavení soukromých lékařů a lékařů z nemocnic. Tím pádem je možné, že významná část soukromých lékařů bude podporovat ODS, stejně jako lékaři z velkých nemocnic budou spokojeni s kroky současného ministra a dají tedy hlas ČSSD.

Lékaři obecně ale souhlasí s tím, že by žádná lékařská skupina neměla být brána jako politické rukojmí. Zároveň mají často pocit, že pacienti, kterých se tento problém týká nejvíce, nejsou do diskuse bráni vůbec. "Není s nimi diskutována koncepce, nejsou jim sdělovány možnosti systému.", myslí si lékař č. 2. Lékař č. 3 k tomu dodává: "Lékaři pak berou diskusi se svými pacienty jako jedinou možnost, jak jim říct svůj názor na problémy ve zdravotnictví."

Zapojení soukromých lékařů do politické diskuse má prý zcela jasné pozadí. "Mnoho z nich se údajně cítí být existenčně ohroženo. Nejvíce jim vadí neuvážené a nepřipravené kroky ministerstva zdravotnictví a nechuť diskutovat s početnou skupinou, např. se Sdružením praktických lékařů. Dále je pak znepokojují úniky různých informací z ministerstva, jako údajné připravované zestátnění sítě soukromých lékařů.", soudí lékař č. 2.

Také podle soukromých lékařů politizaci výrazně přispívají mediální modifikace. Snad byl tento mediální přenos modifikací minimální a více odkryl názory významné zájmové skupiny, která tvoří velkou část lékařské obce. Neodvažuje se jako laik vynášet jakékoliv soudy, ale odmítat je v diskusi o dalším směřování českého zdravotnictví nemá žádné opodstatnění. To je zcela nezvratný závěr.

Na přání lékařů, na jejichž názorech je článek postaven, nejsou uváděna jejich jména. Jedná se o soukromé lékaře různých specializací a z různých částí ČR.