Oficiální instituce a odbory proti němu připravily protestní festival. Organizátoři pochodu na zákaz reagovali oznámením, že tedy přijdou sdělit své názory jeho účastníkům. Kromě toho hodlali pořádat po městě řadu "menších akcí". Bližšího komentáře jistě netřeba.

Už když jsme po dynamickém řidičském výkonu veterána českého alternativního aktivismu Jakuba Poláka dorazili do středu Budyšína, vítaly nás projíždějící policejní dodávky spoly se sanitkou, která jistě také neprojížděla náhodou. Když jsme spolu s členkou Rady pro lidská práva a dlouholetou sociální pracovnicí Janou Chalupovou přišli na Bohatou ulici vedoucí k Hłownému torhošću, místu protidemonstrace, po několika krocích jsme zaslechli charakteristický hluk a vzápětí nám šla v ústrety tlupa vyholených černooděnců. Tu se snažila pronásledovat několikrát početnější skupina antifašistických aktivistů, brzděná řadou policistů ze zásahové jednotky. Na konci ulice policisté vytvořili uzávěru a zabránili tak chystané ruční debatě. Několika chlapcům dívkám se stejně podařilo dostat na druhou stranu rozbalit nácíčkům transparety s hesly proti fašismu přímo před čumáčky. Ti jimi posměšně odfrkávali, na víc si ale netroufli.

Na druhém konci ulice mezitím občané budyšínští pocházeli kolem stánků politických stran a odborů a naslouchali projevům politiků a dalších činitelů či vystoupením rockových skupin, ba i mladičkých mažoretek. Skoro to působilo dojmem jakési prestižní akce, kde každý, kdo v místních poměrech něco znamená, cítil potřebu vystoupit a "připojit svůj hlas" k poselství festivalu, totiž že Budyšín je pestrý, a ne hnědý.

Protiklad k české lhostejnosti je zřejmý - o podobném protestním festivalu u nás jsem nikdy neslyšel a velmi překvapená, skoro až dojatá byla i Jana Chalupová, na kterou atmosféra svornosti zapůsobila natolik, že pochválila jednoho z řečníků za jeho projev - byl to Jaromír Kohlíček, jeden ze zástupců KSČM v Evropském parlamentu, který má přímo v Budyšíně svou kancelář.

Navrátivší se antifa, většinou směs nezletilých punkerů a levicových skinheadů, tvořili zvláštní sektor, který mezi ostatní, řekněme občanské, účastníky příliš nezapadal. Ostentativně dávali najevo svůj nezájem o dění na pódiu. Když se po koncertu místních hvězd Silbermond seběhl kolem rockerů chumel žadatelů o autogram, byl kontrast k nedaleko postávající, posedávající a spontánně se bavící hordě bojovníků proti fašismu zcela zřejmý. Když za provolávání antinacistických hesel vyrazil antifa blok na pochod budyšínskými ulicemi, běžný návštěvník festivalu jako by to ani nezaregistroval. Chvílemi mě dokonce napadlo, že citelné napětí může vést k nějakým vzájemným incidentům. Když vedle sebe vidíte rozjařené, krajně neformální rebely a důstojné pány v kravatách spolu s paničkami v kostýmcích... dovedl jsem si živě představit pár přiopilých chaotů, jak začnou provokovat.

Nakonec k předpokládanému střetu dvou světů, které se sešly za vzácně shodným cílem, opravdu došlo. Když antifašistický pochod absolvoval svou trasu, viděl jsem jednu skupinku procházet kolem stánku CDU, u kterého postávala lužickosrbská poslankyně této strany ve Spolkovém sněmu Marja Michałkowá. Jedna z dívek se zahaleným obličejem míjela paní poslankyni, která neodolala a stáhla jí šátek z tváře. Asi jí připadalo, že v něm vypadá málo křesťanskodemokraticky. Čtenář mi může pogratulovat k mizerné znalosti němčiny, díky níž zůstane ušetřen reprodukce výrazů, jež ze sebe odhalená aktivistka vydala. Koneckonců, kdyby se obě dámy během protestů proti fašismu někdy setkaly na policejní stanici, jistě by obě hleděly na mříže z opačné strany pokračujíce v diskuzi o účelnosti maskování...

Poslední zážitek, který nám toho dne poskytl Budyšín, byl další pokus neonacistů o průnik na do prostoru Hłowného torhošća. V kritický okamžik jsem stál na rohu náměstí a Bohaté ulice, kde svůj stánek rozložila Domowina, která tak byla doslova první na ráně. O kus dále postával houf antifa, mobilizovaný výkřikem aktivistky, která stála nejblíž. Reakce se počítala na vteřiny - než se náckové mohli vklínit do hloubi náměstí, zablokoval jim cestu antifašistický kordon. Srážce zabránila řada policistů, plnící obvyklou izolační funkci.

Nikoli bez pocitu určité nervozity jsem s hrdě připnutou lužickosrbskou trikolórou přistoupil do těsné blízkosti vetřelců, kteří byli zaujati provokováním odpůrců. Jeden z nich si přesto povšiml podezřelých barev, ale kromě vražedně zamračené tváře svoje pohoršení nedal nijak najevo, takže jsem ho ani neuchlácholil připravenou replikou Willkommen in slawische Bautzen!

Netrvalo dlouho a rytíři temnot se, provázeni mnoha nadávkami a několika letícími lahvemi, odebrali do svých doupat.

Jak jsem se dozvěděl, dopoledne byly podobné situace provázeny skutečnými bitkami. Lužičtí Srbové tak unikli pozornosti neonacistů, zcela zaneprázdněných odporem svých odpůrců z autonomní scény. Tahle situace představuje dobrý odrazový můstek k úvaze o postoji této menšinové komunity k neonacismu a odporu proti němu.

Od počátku devadesátých let byli Lužičtí Srbové konfrontováni s neonacistickým násilím pouze v několika nesouvisejících incidentech, které nikdy nevedly k tragickým důsledkům, pouze dokazovaly, že místní ultrapravice na původní obyvatele Lužice nezapomíná. Od obnovení svobody shromažďování také dosud nedošlo ke snaze veřejně propagovat německý šovinismus v oblasti většího soustředění lužickosrbského osídlení (berme to jako velmi relativní formulaci - v samotném Budyšíně žije cca 5% Lužických Srbů). Pro Domowinu a další představitele zdejší menšinové politiky se jednalo o nečekanou výzvu, na kterou museli hledat odpověď. Když se o připravované akci dozvěděl poslanec Saského zemského sněmu Heiko Kozel (Die Linke - PDS), navrhl aktivní strategii, která předpoládala samostatný protest před budovou Lužickosrbského domu v podobě jeho symbolické obrany, protože plánovaná trasa neonacistického pochodu měla vést také kolem něj. Vedle toho navrhoval, aby se plánovaná schůze předsednictva Domowiny přesunula ze středolužických Hojeřic (Wojerecy/Hoyerswerda) do Budyšína.

Výsledek byl, že zasedání proběhlo tam, kde bylo původně naplánováno. Před Lužickosrbkým domem se sešlo asi osm nadšenců (třeba ovšem připomenout, že jejich sraz ztratil aktuálnost po zákazu pochodu pár hodin před jeho začátkem). Domowina usoudila, že viditelnější lužickosrbská účast - např. vlastní transparenty - by mohla zapůsobit jako provokace, zvlášť s ohledem na to, že připravovaný pochod není zaměřen výslovně proti Lužickým Srbům.

Jak jsem již napsal, na festivalu se představila svým stánkem, kromě toho mezi řečníky vystoupil i předseda Domowiny, jež téhož dne vydala své prohlášení, v němž připomíná nacistický útlak v Lužici a deklaruje, že "nesmí být dovoleno" popírat zločiny německého nacismu.

Dilema bloku Lužických Srbů

Při pohledu "zdola" je velmi zajímavé rozhlédnout se po diskuzních stránkách, na nichž lužickosrbští mladí lidé rozebírali plány na účast v protestech a kde hlavním tématem bylo, zda se jen zúčastnit nebo vystoupit v podobě jakéhosi bloku Lužických Srbů - dilema se soustředilo (ne) použití národních vlajek.

M.I.T rejowar: "To bude hustý... a co nejvíc srbských vlajek........."

clemens: "No jo.....zrovna tady bych tentokrát nebyl proto, abychom na sebe přehnaně stáčeli pozornost.... nebo že bych byl moc ustrašený?....když si vezmeš, že Lužice nebyla vždycky úplně proti pravičákům.... v třiatřicátém se v ní NSDAP volila nadprůměrně... samozřejmě ne v těch srbských vesnicích.... prostě měli bysme být opatrnější"

cosinus: "Já taky nejsem pro, abysme tam moc tahali srbství.......stačí, že tam budeme jako odpůrci pravičáků...je to společná věc Němců, Srbů a dalších národů, kteří tady v Lužici bydlí, takže tam nepotřebujeme vytahovat srbství......příliš radikální akce možná spíš škodí, podle mého názoru na tohle místo srbské vlajky nepatří....... je to společná ěc, připojme se, ale nevyvyšujme se jako něco zvlášního"

nepl: "Podle mého názoru srbské vlajky nebo zpěv ukazují, že Lužice jako CELEK je pestrá a ne hnědá. Takže bych neměl za špatné, kdyby tam bylo taky srbství vidět. Jenom "anonymně postávat", to se mi nelíbí."

cosinus: "Jestli se Češi, Polaci, Italové atd. toho zúčastní, budou snad i oni mávat svými vlajkami? Takové vystupování se ale často z německé strany špatně přijímá. Do mně tady taky někdo z Budyšína při masopustu prudil, co tady s běhám modro-červeno-bílou čepicí; kdyby to dělal on.... Samozřejmě je to jedinec Ukázuje to ale, že zrovna Němci nemohou zacházet tak normálně se svými vlajkami, právě aby nebyli strčeni do pravicového nebo přilíš patriotického šuplíku. Ve Francii a Americe je to samozřejmě jinak, ale tady... ja nevím..."

BobMarley: "Myslím, že se tam má demonstrovat proti hnědým a tak není přítomnost srbské mládeže na prvním místě, spíš velké množství celé mládeže."

clemens: "Já bych se bál, že přitáhneme nežádoucí pozornost pravičáků na srbskost..."

cosinus: "...to musí být klidný protest a žádná provokace. A osobně si myslím, že když tam budeme mávat vlajkami - tak provokujeme. Proto jsem kromě ostatních důvodů, o kterých už jsem psal, proti srbským vlajkám. Ty můžeme brát, když bojujeme za naše konkrétní srbské zájmy."

M.I.T rejowar: "Já jsem stejně pořád PRO srbské vlajky. Právě při takových záležitostech se nesmíme nechat potlačovat, a podle mne je to potlačování, když bych se musel bát mít srbskou vlaku v ruce jenom kvůli pár náckům, kteří pobíhají po mém městě. Nemohly by být kompromis ty malé papírové?"

Nemohu se zbavit dojmu, že celá debata, která je nesmírně zajímavá pro každého, kdo se zajímá o psychosociální aspekty lužickosrbsko- německého soužití, vyjadřuje špatně zastíraný nedostatek sebevědomí, spojený s odvěkým strachem z Němců, který opanoval Lužici již před více než tisícem let; opačné názory ukazují, že snad i v ní začíná 21. století pomalu klepat na dveře.

Dlouho však ještě potrvá, než se v jejích obcích rozšíří myšlenka, že dvoujazyčnost znamená rovnoprávnost lužické srbštiny s němčinou, takže by nebylo marné dát lužickosrbským osobním jménům oficiální status - nechat si je zapsat do dokladů místo jejich německých překladů nebo zkomolenin. Pak se možná i první Lužický Srb opováží promluvit ve své rodné řeči na úřadě, na policii nebo kdekoli jinde, kde mu na to zákony dávají právo. Dosud tomu brání zakořeněný pocit ohrožení spojený se sklonem jakoby se omlouvat, že se ještě celá Lužice nestihla poněmčit a "provokuje" tak vládnoucí národ.

Tento existenciální prožitek je často spojen s překvapivě silným pocitem méněcennosti lužickosrbské kultury a jazyka. Pro jakéhokoli kulturního člověka seznámivšího se s horní či dolní lužickou srbštinou a literaturou, která v nich vznikla, něco zcela nepochopitelného... A to nemluvím o hudbě, výtvarném umění a vůbec o celém ohromném uměleckém potenciálu Lužických Srbů, kteří v počtu odpovídajícímu obyvatelstvu okresního města vytvořili a udržují svébytnou národní kulturu!

Lze ale chápat obavy z toho, co malému slovanskému ostrovu, či spíše atolu nahlodanému asimilací, může přinést čelní střet s agresivní neonacistickou subkulturou, která, pokud by se proti němu důrazněji zaměřila, může přidat podstatný důvod pro rozhodování ochabujících Lužických Srbů, zda si udržet svou národnost, nebo přijmout nejen všestranně pohodlnější, ale i bezpečnější identitu většiny. Na druhou stranu národ, který váhá, může-li si dovolit prosazovat své oprávněné zájmy, ztrácí motiv vlastní existence, která degeneruje do podoby jakéhosi zájmového kroužku, obvykle folklórního. A je třeba poznamenat, že všechny novodobé konflikty - uzavírání škol, ničení vesnic kvůli těžbě uhlí - lužickosrbská menšina suveréně prohrála, sice s protesty, ale bez výraznějšího odporu.

Lze doufat, že její političtí představitelé či novináři nepřeslechli skandování německých antifašistů, které se rozlehlo budyšínskými ulicemi: "Nieder, nieder, nieder mit dem Faschopack!" či "Ob Ost, ob West nieder mit der Nazipest!" (Nikdy s fašistickou sebrankou!.; Od Západu na Východ nikdy s hnědým morem!) . Možná si na ně vzpomenou až se budou příště rozmýšlet, zda v odporu proti ultrapravici nezůstanou osamoceni.

Nelze přehlédnout celkový demografický poměr původního a německého obyvatelstva. V Lužici, dnes již z větší části zcela německé, tvoří Lužičtí Srbové zhruba dvacetinu obyvatelstva. Kdybychom vzali za základ veškeré obyvatelstvo Spolkové republiky, tak v jeho rámci jejich podíl představuje něco málo přes 0,05%! Na území historické Lužice (rozdělené před dvěma stoletími mezi Sasko a Prusko - dnes Braniborsko) se vyděluje tzv. serbska Łužica, tedy území, kde je z větší části formálně zaručena dvoujazyčnost. To ale vůbec neznamená, že na ulici či návsi běžně uslyšíte lužickou srbštinu. Tou hovoří většinou jen starší pokolení, někde snad i někdo ze střední generace. S cizími lidmi se mluví zásadně německy. Příznivější poměry najdeme jen v pásu katolických vesnic mezi Budyšínem a Kamencem (Kamjenc/Kamenz), kde původní obyvatelé tvoří zhruba dvě třetiny osídlení, přičemž podobně příznivý podíl již nenajdete nikde jinde na lužickém území. Pouze v katolické oblasti, v níž žije asi patnáct tisíc Lužických Srbů zbylo několik škol s lužickou srbštinou jako vyučovacím jazykem, polovina z nich ovšem byla v posledních letech zrušena nebo se právě ruší (údajně z ekonomických důvodů). Přesto na tomto zlomku celkové rozlohy Lužice alespoň máte možnost uslyšet jinde již téměř neslýchané žvatlání dětských lužickosrbských úst. Sociologové by nejspíš usoudili, že jde o výsledem dvojitého odlišení od německé většiny - nejen etnického, ale i konfesního. Silný vliv církve pochopitelně působí jako konzervativní faktor, což ovšem hraje roli i ve vztahu k antifašistickému aktivismu.

Pokud jsem se zaměřoval na analytickokritický pohled na současnou situaci a postoje Lužických Srbů nebude od věci připomenout si postavení českého národa, když se nacházel v podobné dějinné fázi jako v současnosti oni. Přičemž naznačenou analogii je nutné ihned zpochynit. Na mysli mám samozřejmě osudy české společnosti v době habsburské monarchie. České království a Moravské markrabství obývali tehdy Češi ze dvou třetin a Slezské vévodství z jedné čtvrtiny (spolu s Poláky zde tvořili mírnou většinu). Nepoměrně příznivější poměr v porovnání s Lužicí vynikne zvlášť při pohledu na demografickou statistiku Rakouska-Uherska, v níž Češi měli 12,9% podíl, zatímco vládnoucí národy, Němci a Maďaři, představovali jen něco málo přes dvě pětiny obyvatel dualistické říše. Když odhlédneme od exaktních čísel, nemůžeme přehlédnout mnohasetletou státoprávní tradici zemí Koruny české, k níž dlouhou dobu patřila i Lužice, která však sama nikdy vlastní státnost nezažila. Stejně výrazný je i náskok v oblasti literatury, kde nejstarší české písemné památky sahají do třináctého století (nepočítáme-li raně středověké zápisy české redakce církevní slovanštiny), zatímco písemná podoba lužické srbštiny se počítá až od šestnáctého století. Až dodnes samozřejmě v nepoměrně kvantitativně (zdůrazňuji!) chudším rozsahu.

Navzdory všem zmíněným historickým, populačním i kulturním okolnostem hovořícím ve prospěch českého národního celku se v jeho lůně projevovaly až samého konce císařského a královského mocnářství překvapivě podobné projevy konformity, jaké můžeme pozorovat v Lužici. Nejlépe je asi vyjádřila postava nesmrtelného humoristického románu J. Haška, totiž npor. Lukáš, ze kterého "kadetka vychovala obojživelníka. Mluvil německy ve společnosti, psal německy, četl české knížky, a když vyučoval ve škole jednoročních dobrovolníků, samých Čechů, říkal jim důvěrné: 'Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech.' Považoval češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe zdaleka se vyhnout. " Při čtení této pasáže se nejen zbavíme přezíravosti vůči hluboce podlomenému sebevědomí malého etnika na sever od našich hranic, ale pochopíme, že autor při jejím psaní využíval spíš pozorovací talent, než svou bohatou fantazii.

Značná část české elity totiž ještě před devadesáti lety uvažovala stejně jako malý lužickosrbský příslušník nejmenšího slovanského národa. Ostatně ve chvíli, když Němci a Lužictí Srbové poprvé protestovali v budyšínských ulicích proti neonacistickým provokatérům, zdejší Společnost přátel Lužice uspořádala pietní setkání na památku Vladimíra Změškala, svého někdejšího předsedy a bojovníka proti fašismu...

Korespondenční rozhovor se zástupcem iniciativy Antifa Lausitz, která se podílela na organizaci autonomního bloku

Odpovídá "Jens Thomas":

podrobnosti viz zhořelecké sdružení Amal

Lužický akční svazek (Lausitzer Aktionsbündnis)

Lužický akční svazek zhruba od roku 2004 pořádá jako koordinační síť volných kamarádšaftů různé demonstrace ve východním Sasku a jižním Braniborsku.Zastřešuje skupiny typu volných kamaradenšaftů jako je Blok národní mládeže ze Žitavy nebo Kamaradenschaft Oberlausitz ze Seifhennersdorfu (Wodowe Hendrichecy - obec mezi Rumburkem a Varnsdorfem, pozn. překl.) a další. Dohromady jde o přibližně osmdesát lidí. Tyto svobodné národní síly mají silné kontakty na Národně demokratickou stranu Německa.

V poslední době mobilizoval ve Zhořelci okolo osmdesáti "věčně včerejších" k pochodu na protest proti údajně nezákonnému obsazení německých území Polskem. Další pochod organizoval ve středolužickém Zlém Komorowě (Seftenberg) loni v prosinci. Na tzv. pietním pochodu uspořádaném 11. února k výročí bombardování Drážďan vystoupil LAS s vlastním blokem.

Zatímco v minulých letech akce tohoto druhu iniciovali politické strany jako je NPD, tak v současnosti nabývají stále více na významu struktury tzv. svobodných sil, které jsou na stranách nezávislé. V takových uskupeních nachází především militantní neonacisté vhodnou platformu pro svojí činnost.

V Budyšíně představuje typický příklad "svobodných sil" uskupení Sturm 24. V současné době jsou jeho členové podezřelí, že udržovali ilegální struktury Blood & Honor. Tato mezinárodně fungující a mimořádně násilnická formace působí především při organizaci skinheadských koncertů. Ukázkou takové aktivity je koncert z 19. června 2004 uspořádaný na bývalém letišti v Lětoni (Litten) u Budyšína. Jako jeho organizátor vystupoval Martin Scholz z Budyšína, který je členem Sturmu 24 a zároveň patří také do okruhu ultrapravicové hudební skupiny Asatru.

Když policie letos 7. března v rámci razie proti Blood & Honor probíhající po celém Německu prohledávala byty i v Budyšíně, byl vydán zatykač na jednoho z členů Sturmu 24.

podrobnosti v němčině ZDE

Autor je studentem sorabistiky UK