Pokud jsem měla tyto pochybnosti už před deseti dny, pak toto úterý bylo skutečnou fackou do tváře. Je snad nefér, že si já, šťastná holka ze Západu, myslím, že všichni družno sošli s uma, že se tak trochu zbláznili?

Když jsem se v úterý probudila, pustila jsem televizi a dívala jsem se na přehlídku na Rudém náměstí na zpravodajství na stanici Pervyj kanal. Nepřekvapilo mě, že ukazovali všechno to pochodování a jásání a nadšené odhalování nové vojenské techniky. Televizní moderátoři měli všichni na sakách miniaturní oranžovočerné motýlky, usmívali se a přáli divákům "S dněm pobědy" -- "Ke dni vítězství!"Všichni vědí, že státem ovládané televizní okruhy ukazují jen nádherný, blyštivý, putinovský PR náhled na svět, kde je Rusko velké a -- prostě, všechno je dokonalé a velké! Tak mě nepřekvapilo, že jsem se v televizi v tento slavný den nesetkala s pochybnostmi. Když jsem ale vyšla do ulic, zjistila jsem, že tam taky nikdo nepochybuje -- až do této chvíle jsem nenašla nikoho, kdo by se k těmto přehnaným oslavám stavěl aspoň trošku kriticky.

V půl páté jsem byla na náměstí Povstání, kde se už shromažďovali vojáci, námořníci, veteráni, obrněná vozidla a stovky občanů, zářící pýchou na přehlídku, která měla začít v 17 hodin. Všichni kolem mne si upravovali své oranžovočerné pásky, drželi kytice květin a rozmotávali své obří vlajky. Dívala jsem se, jak se mladá rodina postavila před řadu vojáků, maminka vzala do náruče svého nadšeného malého synka a otec je v tento šťastný den vyfotografoval. "Gordej (Hrději!)" řekl, než zmáčkl spoušť. Bylo to tak kýčovité, že to nemohlo být pravda. Kdyby se ženy a děti s květinami smály a mávali kyticemi v trochu více tanečním tempu, a kdyby měly ve vlasech složené copy, byla by to znepokojující reprodukce filmů stalinských přehlídek z třicátých let.

Asi za pět minut pět se objevila mávající a usmívající se Valentina Matvienko, primátorka města. Přítomní ji přivítali jásotem a potleskem. Matvienková se postavila mezi dva veterány, ozdobené řadami metálů, a dostala krásnou kytici červených karafiátů. Všechny bylo připraveno -- rudá, zlatá a zelená -- a za několik okamžiků přehlídka začala.

Nadšené hlasy, hlasité a hrdé, zněly z reproduktorů nad davy. Hlásaly: "Blahopřejeme vám všem v tento šťastný, slavný den!" Zněly trumpety a bubny, pochodující skandovali "Po-bě-da! Po-bě-da!!"A všichni byli velice šťastní.

Pak šli veteráni -- všichni lidé mávali. Pak šli vojáci -- všichni se tvářili nesmírně hrdě. "Ura! Ura! Ura!", volal dav. Pak následovaly děti blokády -- všichni s nimi sympatizovali. Já taky. Ale pak šli komunisté s lesem rudých vlajek, kladiv a srpů. Ženy stojící vedle mne se navzájem postrčily a řekly: "Ááá -- pojďme pochodovat s nimi!" Jak jsem naivní, obrátila jsem se a podívala jsem se na ně, nevěříc svým očím. A pak šla ortodoxní církev, taky nadšená vítězstvím nesla vážně své pozlacené ikony. Trvalo to asi půl hodiny, než všichni prošli a přešli na Něvsky prospekt, kudy zamířili na Palácové náměstí.

Tak to bylo všechno. Stála jsem tam z toho všeho mírně přešlá, mezi svými stejně západními přáteli. V tomto městě je tak lehké žít v bublině anglicky mluvících lidí a vysokých cen a vyhnout se cizím myšlenkovým procesům lidí, kteří nás obklopují. Přesto jsem se vždycky snažila co nejvíc mluvit s lidmi a pochopit, co se kolem mě děje. Avšak v úterý mi to všechno připadalo naprosto cizí.

Ano, mám trochu pocit viny, že reaguju na ty oslavy tak silně. Nesnažím se popírat, že Rusko za druhé světové války trpělo. Blokáda Leningradu byla strašlivou událostí, kde hrozným způsobem trpěly miliony lidí téměř tři roky. Můj ruský přítel šel v úterý na návštěvu k babičce a vykládal mi, jak se v televizi dívala na oslavy a jak u toho plakala, jak každý den přinesl další smrt. A nechci těmto lidem upírat vzpomínání na jejich utrpení. Avšak Rusko není jedinou zemí, která za války trpěla. A musím říct, že jsem nic takového jako v "den pobědy", v úterý, tady nikdy předtím neviděla.

Říkám si ale, vždyť víte, jaké je Rusko. Kolik svátků a dnů volna tady bylo za posledního čtvrt roku? Jsou tady státní svátky každých pět minut. Život průměrného Rusa je něco, co bych nikomu nepřála. V této zemi je TOLIK problémů. Nevím, kde bych měla začít, kdyby je měla všechny vypočítat. A ty státní svátky jsou, když nic jiného, záminkou pro lidi, aby vyšli do ulic, otevřeli si další pivo nebo pět a zapomněli na všechno při výkřicích hrdosti a nadšení.

Jenže je to všechno tak pokrytecké. ANO! Sověti porazili hrozbu fašismu. Sláva jim! Ale co jejich vlastní výdobytky? Co ty miliony lidí, které zemřely v důsledku samotného ruského režimu? Co hospodářské a politické problémy, které v zemi zůstaly? A co ostatní postkomunistické země? Velmi pochybuju, že by chtěly Rusům děkovat za to, čím Rusko přispělo k jejich historii. Rusové jako obvykle jsou velmi dobří, když vidí pozitivní stránky své historie.

No a co? Nic z toho není zrovna překvapující. Ale zanechalo mě to s nepříjemnou pachutí v ústech. Žiju tady v Petrohradě už osm měsíců a celkově tu jsem velmi spokojená. Uprostřed problémů a nepříjemností v této zemi, které se mě občas v mé zdejší západní bublině dotknou, byli a jsou Rusové vůči mně většinou přátelští a přívětiví. Občas krčím rameny: "Jsou všichni šílení!" Ale všeobecně jsem si to tady zamilovala způsobem, jaký mě přiměl, abych v tuto zemi začala vkládat naději. Naději, že nakonec projdou temnotou a vytvoří si pro sebe nějakou civilizovanou společnost. Úterní oslavy tyto naděje téměř zklamaly. Dokazují znepokojující tendenci pohlížet na minulost slepě, ignorovat zdravý rozum a spoléhat se na emoce. Všechno to bylo děsivě jasné v transparentu "Zvítězili jsme v roce 1945, zvítězíme i v roce 2008!" Kolem této země je obrovský mrak -- nikdo zvnějšku sem vlastně nevidí a nikdo zevnitř nevidí ven. A ve skutečnosti to ani skoro nikdo nechce.

◄ Sláva velkému ruskému národu - národu vítězi!