Zpočátku se zdálo, že Američany vedená vojenská operace byla úspěšná. Americká armáda, kterou podporovaly britské a izraelské zvláštní jednotky, vybombardovala 37 míst, včetně podzemních instalací, kde prý Írán připravoval výrobu vlastních jaderných zbraní. Nevyhnutelně došlo k civilním obětem - íránská vláda je odhadla na 197 mrtvých a 553 raněných. Mluvcí Pentagonu zdůrazňoval, že "vedlejší škody" byly omezeny na "přijatelnou úroveň" a že byl íránský jaderný program zcela zničen.

Americké námořnictvo také úspěšně rozbilo íránský pokus o námořní blokádu Hormuzské úžiny, kudy proplouvá většina světových ropných tankerů. Jedna americká válečná loď byla poškozena íránským torpédem, ale beze ztráty na amerických životech. V panice stoupla cena ropy na trhu na více než 100 dolarů za barel, ale Bushova vláda už dříve vybudovala v USA velké strategické ropné rezervy a nová vláda Clintonové jich mohla výhodně využít. Evropské ekonomiky byly zasaženy vážněji.

Jak však odborníci předpovídali, největším problémem pro Západ byla schopnost Íránu vést proti Západu asymetrickou válku. Už v dubnu 2006 zorganizovala íránská vláda verbovací veletrh pro "budoucí mučedníky" v areálu bývalého amerického velvyslanectví v Teheránu. Tvrdila, že už má více než 50 000 dobrovolníků pro operace proti okupantům Palestiny, proti okupantům islámských zemí (zejména Británie a USA) a proti britskému spisovateli Salmanu Rushdiemu. Dobrovolníci se mohli přihlásit na internetu na stránkách www.esteshhad.com.

Ze zpětného pohledu se zdá, že bodu obratu bylo dosaženo na jaře roku 2006. Íránský prezident Mahmud Ahmadínedžad konstatoval, že má v úmyslu vymazat Izrael z povrchu světa, a pak oznámil, že jeho země už úspěšně obohatila uran.

Následovaly dlouhé, obtížné diplomatické tanečky, Čína a Rusko nakonec souhlasily s minimálními sankcemi proti Íránu. Ty nijak neochromily íránský jaderný program, ale íránský režim jich úspěšně využil k vytvoření dojmu, že je Írán Západem nespravedlivě perzekvován. Pak vyšlo najevo, že se americká armáda pokoušela neobratně financovat prostřednictvím íránské exilové monarchistické organizace se sídlem v Kalifornii studentskou skupinu v Isfahánu. Bylo toho využito jako záminky pro brutální likvidaci veškerých potenciálně disidentských organizací v Íránu. Konalo se několik monstrprocesů se "zrádci", navzdory mezinárodním protestům. To znamenalo, že se v posledních třech letech Bushovy vlády americká politika vůči Íránu ješte přitvrdila. Při prezidentské předvolební kampani v roce 2008 se Hillary Clintonová cítila nucena zaujmout vůči Íránu tvrdý postoj, aby vytvořila dojem, že dokáže být pevnější v otázkách národní bezpečnosti než její soupeř John McCain.

Ješte před zvolením Clintonová přislíbila, že zabrání tomu, aby Írán získal jaderné zbraně. V únoru 2009 dospěla do Washingtonu znepokojující výzvědná zpráva, podle níž byl Teherán daleko blíže výrobě jaderné zbraně, než si Západ myslel. Clintonová a její vláda rozhodly, že už nemohou dále čekat. Pentagon měl vypracovány vojenské plány na zásah proti Íránu. 6. března 2009 byla zahájena operace Mír v Zálivu.

Washington tvrdil, že podle předchozích rezolucí Rady bezpečnosti OSN má plné právo proti Íránu vojensky zasáhnout, avšak to zpochybňovaly Čína a Rusko. Vetšina evropských zemí vojenský zásah proti Íránu také nepodpořila a to vytvořilo další transatlantický rozkol.

Íránský prezident Ahmadínedžad čelil v červnu 2009 novým prezidentským volbám. Jeho popularita v zemí byla v důsledku celonárodní solidarity, vyvolané americkým bombardováním, nesmírně vysoká.

Americký vojenský zásah kritizovalo mnoho prominentních Američanů. Údajně byl mezi nimi i manžel americké prezidentky, Bill Clinton. Avšak dr. Patrick Smith z washingtonského Výboru pro lepší svět, který už dlouho argumentoval, že je nutné bombardovat Írán, zaútočil na kritiky: "Jaká byla podle vás alternativa?"

Kompletní clánek v angličtině ZDE