Ještě po vzniku republiky existoval oficiální titul "středoškolský profesor". Dnes se udržuje jen v ústním podání. Dost často bez přívlastku "středoškolský", ačkoliv rozdíl mezi učitelem střední skoly a vysokoškolským profesorem je opravdu zásadní.

Všeobecně mi přijde, že titulománie v ČR pomalu mizí s výměnou generací a se zintenzivněním styku s cizinou. Například mladí absolventi VŠ mají mnohem menší tendenci psát si své tituly na dveře bytů než generace jejich rodičů, a stejně tak už se tituly autorů prakticky nevyskytují na knihách.

Svůj podíl v tom sehrál i konec komunismu, neboť za dřívějšího vynuceného rovnostářství byl titul jedním z prostředků, kterým se lidé snažili odlišit od patnáctimilionového davu "dělníků a rolníků"; dnes jsou možnosti seberealizace vzdělaných lidí výrazně větší. Nemám k tomu ovšem žádnou konkrétní statistiku, jen pozorování.

Přesto jsou však určité případy, kdy se použití titulů velmi hodí:

1. úřady. To už zmiňoval pan Brezina.

2. policie. Nebetyčný rozdíl v komunikaci (v tomto případě je ovšem zdaleka nejúčinnější JUDr. :-)

3. lékařská vyšetření. Mnoho lékařů má bohužel dodnes tendenci považovat pacienty za hluché, slepé, a neschopné uvažovat o svém zdravotním stavu; neobtěžují se jim sdělit v nemocnici diagnózu či prognózu. S otitulovanými pacienty však jednají mnohem rovněji. Tento rozdíl jsem pozoroval vůbec nejzřetelněji.

4. obchodní styk. Pro začínajícího obchodníka, který se nemůže prokázat pětiletou úspěšnou činností firmy, jsou tituly aspoň miniaturním znakem toho, že někdy v minulosti na něčem dokázal delší dobu tvrdě pracovat.

Krátká poznámka ke komentáři Jana Čulíka, cituji: Myslím, že je to také ještě i něco jiného. Chodím-li po českých univerzitách, kde mají učitelé na dveřích u svých jmenovek své plné tituly, mám pocit, že je "titulománie" výrazem nedostatku odvahy vystupovat jako nezávislý jedinec. Množství titulů za jménem a před jménem totiž znamená: "Nejsem schopen stát si samostatně za tím, co dělám a jaké názory zastávám, a tak se schovávám za schvalovací procesy nejrůznějších komisí."

Domnívám se, že tato (poněkud nactiutrhačná) úvaha je v podstatě uměle zkonstruovaný negativní stereotyp (což je obzvlášť pikantní s přihlédnutím k tomu, že podobné stereotypy o rase nebo náboženství se na Britských listech považují za tabu). Moje zkušenosti jsou úplně jiné.

Daleko spíše budou tituly na vizitkách důsledkem staré a silné tradice. Nejen anglická šlechta lpí na tradicích; akademická obec v Česku je velmi konzervativní, a domnívám se, že ve vizitkách na dveřích není žádná vědomá či podvědomá úvaha o nezávislosti jedince, ale prostě reflexivní "vždycky se to tak dělalo".

U nás na MFF tiskla jmenovky centrální tiskárna fakulty, aby všechny vypadaly stejně; takže dotyčný kantor prostě ráno přišel do práce a měl u dveří tabulku vyrobenou někde jinde. Všechny tituly byly prostě automaticky přidány z centrální evidence zaměstnanců. No, o kom a o čem to teď vypovídá?

Polovina našich exaktních učenců beztak míří do svých dveří poslepu díky vypěstovanému mnohaletému reflexu, a ve své roztržitosti způsobené vědeckým zápalem si ani není vědoma, kolik těch titulů vlastně má a že u těch dveří je nějaká jmenovka.