Princip vzácnosti, emoční působivost a intelektuální hloubka jsou jistě vzácnými měřítky kvality poezie (stejně jako spousty dalších věcí). Chybí tu jen jeden drobný podotek: Všechna tři měřítka jsou výrazně individuální. Ujišťuji Filipa Sklenáře, že přinejmenším my dva emoční působivost, intelektuální hloubku, ale taky banalitu a blbost hodnotíme zásadně různě. Jak, uvidíme dále.

O požadavcích a měřítcích už pár slov padlo. Na komentář má Filip Sklenář jistě právo.

Přestože to tvrdí, Filip Sklenář nic neujasnil. Pokud jde o Natálii Kocábovou, nechť si laskavě přečte recenzní ohlas jejích dosud vydaných knih. Kritici Kocábové upřeli (snad i právem) ledacos, talent jí ale v jednom šiku přiznali všichni. Možná by z toho šlo odvodit, že kritérii, která uznává Filip Sklenář, poezie přeci jen stoprocentně hodnotitelná není.

Do toho!

Filozofie básnické skladby je parodický popis toho, jakým způsobem Poe psal (nebo spíš vypočítal) svého Havrana. Mimo jiné se v ní píše i to, jak má autor rozumem volit motiv podle toho, aby byl navenek co nejpůsobivější. Brát z této stati měřítka hodnocení poezie je velmi působivé.

Když se může "báseň říkat Homérovým eposům a "píseň" Písni o Niebelunzích, může býlt jistě básní i dvojverší. Filip Sklenář se bude muset smířit s tím, že v literatuře (stejně jako v jazyce vůbec) jsou škatulky prostupné a žádný výraz nemá obsah ohraničitelný nějak jako "od pěti veršů nahoru je to báseň, pod pět veršů ne". A mimochodem, Vít Slíiva dostal za poezii Magnesii Literu. To jistě pro kvalitu jeho textů zase až tolik neznamená, ale úplný lůzr to přeci jenom nebude.

To, že se nějaká báseň dostala do čítanek, není důkaz její nekvality. A mimochodem právě tahle Vrchlického báseň je "emočně působivá" tak, že dokáže překonat i svou jinak smrtící čítankovou proslulost. Právě proto jsme ji schválně zveřejnili.

Nehledě k tomu, že úroveň prakticky jakéhokoliv textu je sporná (a u velkých textů jsou takové spory největší), není v současné české poezii (které je Báseň pro tento den určena především) jaksi nesporně dobrých textů dost. Ale to nevadí, naopak, je to dobře. Text, který je pro někoho sporný, může jiného zaujmout, potěšit, přivést k autorovi. Současná poezie je kvas, ve kterém jsou vedle věcí sladkýchy i věci kyselé a hořké. A pokud jde o moje osobní známosti, pohybuju se jako recenzent a redaktor v rybníčku české literatury od roku 2000. Pár lidí skutečně znám osobně. U autorů Básně pro tento den jsem se ale z desítek už publikovaných setkal osobně se čtyřmi, a to s Michale Šandou, Jiřím Staňkem (oba jsou uznávaní básníci s několika tituly vydanými v prestižních nakladatelstvích), s Tomášem Kolocem a s Pavlem Voňkou.

Nezvalovu báseň vybral Jan Čulík, vybral ji nicméně dobře. Výběr ze Sovy je můj osobní, a pokud se Filipu Sklenářovi nelíbí, je to zřejmě také jeho osobní věc. Nedá se než zopakovat, že se ve vkusu neshodneme.

Jistě má smysl publikovat věci velké, jen jevím, proč by měly být nutně provokativní. Velikost provokací podmíněna není. Vydávat Diviše i Kainara by bylo skvělé, už nějakou dobu se na ně i na spoustu dalších skvělých básníků snažím získat autorská práva (k těm se ještě dostaneme). Totéž se týká překladů a překladatelů.

Texty Tomáše Koloce i Natálie Kocábové se v Básni pro tento den objevily už před textem Sklenářovým. Rudne-li tedy dnes vedle nich hanbou, nemusel svou báseň do rubriky posílat. Věděl, vedle koho se objeví. Mimochodem, zveřejněné Kolocovy texty jsou (snad až na zmíněného Mlíkaře, který je spíš hříčkou) výtečné. Při kvalitě Sklenářova textu (i k tomu se ještě dostaneme), se myslím musejí červenat spíš Koloc a Kocábová.

Nejde o žalobu, i když by ji asi opravdu nikdo nepodal. Zeptat se někoho, jestli můžeme vydat jeho text, je prostá slušnost. Filip Sklenář jí mocen být nemusí, ale Britské listy by o ni přicházet neměly.

Bohumil Kartous ať svoje textu klidně pošle.

V pointě se dostáváme k jádru. Filip Sklenář zatím nenabídl do rubriky žádné básně kromě svých (a jednoho svého překladu). To by nevadilo, i když při všech jeho slovech o nutné nejvyšší kvalitě to o Sklenářovi cosi vypodívá. Jeho básně koneckonců obstojí podle přísných kritérií, že. Nehodnoťme to. Položme prostě vedle sebe báseň Sklenářovu (obstojivší v kritériích), a báseň Tomáše Koloce, kteráho Sklenář napadl a který je navíc (jaká zrůdnost) mým známým. Oba texty byly publikovány v Básni pro dnešní den:

Hodnocení nechávám na čtenářích. Pro mě platí, že "princip vzácnosti, emoční působivost a intelektuální hloubka" jsou na straně Kolocově. Nejsem vyznavačem prázdného patosu a nabubřelé dutosti velkých sklenářovských slov, která dokázala v překladu zničit i Witkiewicze (viz závěr Sklenářova článku). Uznávám ale, že někdo může mít na poezii jiný názor. Vyzývám tedy Filipa Sklenáře, aby následující půlrok vybíral (zajistí-li si souhlas autorů či jejich dědiců) básně do rubriky on. Čtenáři ať rozhodnou, čí výběr je lepší.