Když dovolíte, začnu citátem: ".... i ti nejpokrokovější dospělí, ať již jsou organizováni nebo ne, při moci nebo bez ní, nechtějí pochopit, že adolescence je něco jiného než čas přípravy, něco jiné než hlína na modelování podle jejich představ. Tato myšlenka Jeana Lavacheryho mne kdysi nadchla jako potvrzení smyslu mého individuálního vzdoru. Při listování příspěvky komentující nejen dnešní školství jsem si na ni vzpomněl zřejmě proto, že v nich vystupují lidé, kteří kriticky vnímají současné dění v naší škole.

Již patnáct let poslouchám a čtu různé názory, které se tváří tak, že ví co bylo a stále je na vzdělávání špatné, chybné, nedostatečné, a navíc znají i cestu jak se s touto minulostí vypořádat. I v nových dokumentech, které prostřednictvím Rámcových vzdělávacích programů staví učitele, ale i žáky na startovní čáru skvělé budoucnosti je to obsaženo. Traumatizující pocit dorůstající generace, socializující se prostřednictvím školy bude brzy minulostí. Proč tem optimismus? Cituji: "Proč rozhodovat v centru o něčem, co si budou ve svobodné soutěži rozhodnout školy spolu s žáky a rodiči samy". Stát již nebude prostřednictvím škol určovat co, kdy, proč a jak.

Protože jsem však o "několik let dospělejší", moje spontánní euforie která vznikla při prvním čtení dokumentu byla brzy vystřídána pochybnostmi. Chci se o ně s vámi podělit.

Nebezpečí voluntarizmu, který při takto zamýšlené koncepci řešení obsahu výuky, jejího didaktického ztvárnění na jednotlivých školách reálně existuje,bude eliminováno tím nejskvělejším způsobem, který lidé vymysleli. Tržním prostředím. Nabídka a poptávka budou rozhodovat o tom, co bude profilovat tu kterou školu, ten který předmět. Bude rozhodovat o bytí a nebytí školy, učitele! Co bude poptáváno to zůstane, co ne, zmizí.

Vzdělání je službou a služba je statek. Statky se nabízejí, prodávají a kupují. Některé složky této služby budou poptávány v menším, jiné ve větším množství a kvalitě. Některé nebudou poptávány vůbec. Kdo o tom bude rozhodovat? Kupující, tedy žáci a jejich rodiče. Ti budou požadovat vzdělání jen na takové úrovni, která bude pro ně užitečná. Při tom se budou pravděpodobně rozhodovat podle strategie minimalizace ztrát a maximalizace zisku. Co tato strategie znamená z hlediska žáka by však mohly vyprávět generace učitelů. Užitečnost vzdělání je i na individuální úrovni strukturovaný pojem.

Vzdělání má však ještě jiný než individuální rozměr. Ze vzdělání má prospěch nejenom ten, kdo je jeho nositelem, ale přináší také prospěch ostatním, celé společnosti. Jsou lidé, kteří tvrdí, že společnost neexistuje. Od nich v tomto případě abstrahuji. Při svém individuálním vzdělávání tento prospěch neuvažujeme. Má jej však mít mysli stát když bere na svá bedra správu a řízení školství. Je projevem nekvalifikovanosti, jak se to často dnes děje, označovat tuto skutečnost za sociální pomoc pro všechny. Tedy za něco, co do slušné společnosti nepatří. Naopak. K zajištění kooperace velkého počtu lidí na velkém území vedou pragmatické důvody. A to znamená vyvíjet aktivity v takovém rozsahu, v jakém by je nebyl ochoten dělat domnívám se tvrdit, žádný soukromý subjekt.

Vzájemný prospěch ze vzdělání souvisí s něčím tak obtížně definovatelným jako jsou hodnoty. Společnost, ku které prý směřujeme je společností, která vylučuje kooperaci na etnickém, národnostním i ideologickém základě. O tom jak nalákat děti na kdejaký šmejd ví jeho prodejci své. Dovedu si představit program výuky na školách v některých regionech, propagující rasovou nesnášenlivost, šovinismus a náboženský fundamentalismus spolu s pletením košů. To by zřejmě nebyl dobrý vklad pro perspektivy soužití s tou oblastí světa, ke které s obdivem vzhlížíme. O tom, že hodnoty vstupují do ekonomických procesů věděl již Adam Smith.

Z naznačeného vyplývá, že k uvážlivému rozhodnutí je třeba velikého množství informací. Náklady na jejich získání jsou značné. Domnívám se, že jejich získání nezajišťuje pouhý diplom z jakékoliv vysoké školy. Nedá se předpokládat, že všichni z účastníků rozhodovacího procesu týkajícího se obsahu vzdělání, profilu jednotlivých škol, obsahu jednotlivých předmětů si je osvojí. Jak asi bude potom vypadat rozhodovací proces? Převáží v něm kvalifikovaná hlediska, nebo úzké krátkodobé zájmy? Nevím. Dovedu si však představit, kdo ponese dlouhodobé důsledky.

Zisky z vkladů založených ve škole se často zúročují až po mnoha letech. Některé vklady se pro někoho ukáží jako nezúročitelné. Mnohdy se úroky objeví, ale ten komu připadnou již dávno zapomněl kdy a jak byl u něho vklad založen. Proto je velmi složité, ne-li nemožné, pouze na pragmatickém základě formulovat ve škole strategickou politiku. Jistá zkušenost s kolegy a řediteli, kterou jsem za léta ve školství získal, mne vede ke skepsi. Zdůrazňuji, že vlastní znalost, opřená o osobní zkušenosti a vzpomínky, která je vodítkem v praktické činnosti učitele ve škole, je nejméně solidním, byť nejčastějším rádcem. Jistý druh "plýtvání" se mi zdá nezbytností.

Domnívám se, že ti, jimž je svěřeno koncepční řešení současnosti a budoucnosti našeho školství by se měli intenzivněji zabývat způsoby, jak zabezpečit jeho fungování a nepřesouvat tyto úkoly na školy a učitele. Zatím zjišťuji, že se tváří jakoby měli znalosti, které obvykle nemají (píšu o nové koncepci Rámcových vzdělávacích programů). Do současnosti jsme se mohli spoléhat na setrvačnost systému založeném v minulosti. Tento systém byl postaven na výkonnosti, byť v mnoha aspektech deformované. Spoléhat se však na tuto setrvačnost mi připomíná myšlenku již jednou citovaného Jeana Lavacheryho o tom, že "pohřební a školské zvyky se ve vývoji civilizace nejméně mění. To proto, že jedny i druhé vedou ke hrobu. První pohřbívají tělo a druhé ducha". I když je tato myšlenka v souvislostech o kterých zde píší jakousi synkresí pozitivního a negativního obsaženého v setrvačnosti, třeba důrazně říci, že tato setrvačnost zdá se pomalu končí. V systému roste entropie, když jsou oslabeny regulativní zpětné vazby. Těmito vazbami jsou především inspekce a hospitace. To je v dnešní době nedostatkové zboží.

Škola, a to i ta naše škola, to není ostrov v moři. Je spojena a mravním klimatem celé země. Promítají se, a budou se do ní promítat výhry i prohry naší stále znovu se rodící společnosti. Tak jak v ní roste neuspořádanost, Zygmunt Bauman hovoří o rozvolňování, i ve škole, pokud se tomu nebude čelit, tento proces poroste. Pořádek stojí energii. Tuto prostou pravdu zná každá hospodyně připravující zeleninovou polévku. Tak jak je systém dnes nastavován, růst entropie v něm má zelenou.

I když je nejistota základním atributem tržního hospodářství a její přijetí známkou dospělosti, myslím si, že jistý druh jistoty pro školu musí existovat. Nejistota děti neurotizuje, a děti přece do školy chodí. Jenom při zaručené existenční jistotě budou moci učitelé zastávat ve škole funkci herce, policajta, učence, žalářníka, rodiče, inspektora, rádce, přítele, psychiatra, na slovo vzatého odborníka ve všech otázkách, jak nám to ve své moudré a úsměvné knížce "Nahoru po schodišti dolů" sdělila Bel Kaufmanová.