Historické poznámky

Druhý soubor mých poznámek, ba již spíše doplňků k práci pana Stehlíka se dotýká minulosti reálných podob sociálního státu. Připomínám, že za ně považuji všechny jeho formy od Bismarckova pojišťovacího státu přes stát všeobecného blahobytu Američana Galbraitha po skandinávský socialismus. Pan Stehlík jenom letmo zmiňuje, že jakákoliv historická forma sociálního státu je rysem pouze a jedině kapitalistické ekonomiky. Což já pokládám za tezi naprosto zásadní, kterou bych chtěl zdůraznit dvě dalšími poznámkami.

Za prvé, sociální stát byl pro rozvíjející se kapitalistický systém, charakterizovaný především živelným rozvojem průmyslu a nekontrolovatelným rozšiřováním měst, naprosto nezbytnou nutností. Oba jmenované trendy totiž rozbily tradiční několikagenerační rodiny, čímž prakticky znemožňovaly potomkům péči o své zestárlé předky. Když tuto péči za ně převzal stát, uvolnil tak obrovské společenské síly, především mladých generací, které mohl využít ke svému rychlejšímu rozvoji. Sociální stát tedy nebyl milosrdenstvím ekonomických předáků, dobrem vládců či zákonodárců, ale v prvé řadě vysoce promyšlenou hospodářskou kalkulací.

Sociální stát byl ale nejen sociálně (v užším slova smyslu) nutný, on byl také, ne-li především významný coby motor samotného ekonomického růstu v kapitalistickém ekonomickém systému. Dosáhl toho svou vyšší celospolečenskou efektivitou. Pokud by si totiž na stáří, zajištění v nemoci a všechno ostatní šetřil každý sám, celkové prostředky by byly mnohem vyšší. Jednotlivci by si pro svou sociální jistotu hromadili a tím umrtvovali, mnohem větší podíl z vytvořeného celospolečenského produktu. Tím, že sociální jištění jedinců vzal na svá bedra stát jako tehdejší nejspolehlivější celospolečenská instituce, pak finanční prostředky na všespolečenské sociální jištění byly podstatně nižší, než by si, asi mnohdy i násilím, vynucoval na své zajištění každý sám. Nemluvě o tom, že takovouto "odloženou spotřebu" stát užíval k investování. Výsledkem bylo, že i jednotliví kapitalisté měli více volných prostředků na zisk, a tím mimo jiné i na další investice.

V ohlédnutí za sociálním státem je asi nejdůležitější zdůraznit, že jako každý jev lidských dějin je i on produktem historicky limitovaným. Vznikl tehdy a až tehdy, kdy už byla celková společenská produktivita uvnitř konkrétního státu tak vysoká, že dávala šanci zajišťovat všem jeho obyvatelům po celý jejich život určitý minimální životní standard.

V této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že samo dvojsloví sociální stát vyjadřuje fundamentální realitu, že totiž až dosud sociálno, čili patologii společnostního, řešily jen a jenom jednotlivé státy pro obyvatele svého teritoria naprosto izolovaně, samostatně a svrchovaně. A jen na okraj připomínám, že jde o produkt čistě evropský, jehož Americkou podobu považuji svým způsobem za herezi evropanství.

Závěrem si dovoluji nekompromisně prohlásit že sociální stát je organickým produktem dějin, měl tedy svůj vznik a logicky lze očekávat i jeho zánik.

Základní sociální problém

Každá ekonomika, tedy nejen kapitalistická, jako zásadní problém umožňující její rozvoj, ba dokonce i pouhou udržitelnost, musí vyřešit vztah mezi individuální, osobní čili soukromou spotřebou a spotřebou kolektivní, řečeno současným jazykem mezi konzumem a investováním. Přes všechny složitosti společenských projevů hospodářské činnosti je kvantitativní vyjádření tohoto poměru i společensky nejdůležitější. Sociální stát z hospodářského hlediska řešil proto v prvé řadě udržitelný poměr mezi ekonomickým růstem celé společnosti a ještě akceptovatelným podílem soukromé spotřeby jejich hospodářsky nejslabších členů. Samozřejmě že je uvedený popis až nepřijatelně schematický, ale tím chci jen zdůraznit základní sociální konflikt kapitalistického hospodářství, který se koncentruje do poměru investic a spotřeby. Jeho celospolečenskou akceptovatelnost byla zajištěna právním řádem kodifikovaná sociální jištění každého jedince. Taková akceptovatelnost byla a dosud ještě stále může být v každém státě dynamicky se vyvíjejícím složitým systémem, který dostatečně podrobně popisuje ve své práci Stehlík.

Na cestě k uspokojivému řešení patologických jevů společnosti v jednotlivých státech byly dosud instituty sociálního státu dostačujícím řešením poměru mezi spotřebou a investováním. Systémově nová situace se ale začíná vytvářet při postupné planetizaci hospodářství. Státy s vysokým životním standardem, čili s vysokou hladinou cen přestávají být, především ve sféře průmyslu a zemědělství konkurenceschopné některým zemím s nízkou životní úrovní, ale pro průmyslovou společnost dostatečným množstvím kvalifikované pracovní síly. Tím se dosavadní základní sociální problém řešitelný jednotlivými státy kvalitativně mění. Přešel do větší hloubky a odkryl své skrytější jádro které se začalo rozvíjet, zviditelňovat a společensky působit nejpozději od neolitické revoluce. Zvýraznil se tak opět celosvětově základní průvodní jev dějin existující již od dob dělby práce, provázející lidstvo po celou svou historii. Jímž je výskyt chudoby až otřesné bídy, která vždy byla postiženými vnímána jako nespravedlnost a v moderní době musela být dokonce mysliteli společenských oborů od mravní filosofie po praktickou politiku popsána jako mravní, hospodářská, sociální či politická nespravedlnost. Dokonce i Brzeziński -- (Volba... česky 2004), guru dlouhodobého globálního hegemonismu USA uznává, že "ve světě je dnes základní hrozbou sociální neklid způsobovaný masovou chudobou a sociální nespravedlností".

Hlubinný smysl sociální státu

Velice správně pan Stehlík tvrdí, že konkrétní formy sociálního státu jsou, a podle mne i budou, v každé etapě kapitalistického hospodářství výsledkem poměru politických sil, což já pouze upřesňuji tvrzením, čti aktérů kodifikujících zákony. V té souvislosti považuji za oprávněné také jeho tvrzení, že sociální stát je produktem politické filosofie sociáldemokratismu. A jeho konkrétní podoby v jednotlivých státech, pak výsledkem síly sociálně demokratických stran jednotlivých zemí vůči politickým silám jejich soupeřů. V čemž spočívá onen politický rozměr sociálního státu. Již nejméně století je sociální stát vrcholné politikum, jeho jednotlivé instituty jsou předmětem politických střetů ba dokonce hlavním kriteriem dělení celého politického spektra.

Na tomto místě nevidím důvod zamýšlet se nad tím, nakolik politické síly a jejich straničtí reprezentanti, odráželi skutečné zájmy společensko-ekonomicky diferencovaných skupin. Především těch dvou zatím dominantních, podnikatelů a zaměstnanců. Neuvažuji ani nad tím, nakolik veřejnost prostřednictvím svých občanských sdružení, především pak odborů, posilovala klíma podporující snahy sociálních demokratů. Pouze tvrdím, že konkrétní formy sociálního státu jsou výsledkem idejí sociáldemokratismu a jde o historicky podmíněnou podobu humanizace dopadů kapitalistické ekonomiky své doby, na její účastníky.

V současném diskursu o sociálním státu se velice často opomíjí, že sociální stát zajišťoval to vůbec nejcennější v zemích svého působení, a sice sociální mír. Dá se dokonce říci, že sociální mír, někdy také označovaný za sociální smír, byl nejhlubším smyslem, ale určitě cílem vzniku sociálního státu, dostačujícím smyslem jeho dlouhodobé existence a odůvodněním jeho dosavadního přežívání. Zajišťoval nejen sociální jištění jedincům, ale především pak celému společenství stabilní prostředí, a to bylo opět prospěšné především podnikání samotnému. Což je jeho další prvek posilující kapitalistický systém. Z čehož všeho logicky plyne, že každý, komu jde o systémovou změnu samotného kapitalismu alespoň v ekonomické sféře, považuje paradigma sociálního státu buď za pouhou přechodnou etapou, nebo až za nepřípustné podbízení se kapitalistickému společensko-ekonomicko-politickému systému. Naopak ale rovněž každý, kdo má zájem na další existenci kapitalismu, by se neměl praxe sociálního státu vzdávat a nebo by měl za něj hledat náhradu zajišťující naplnění jeho nejvnitřnějšího smyslu, nejhlubšího pragmatického cíle jeho tvůrců a zásadního poslání politických vládců současnosti. Ti všichni i dneska vytváří co nejtrvalejším sociálním mírem především co nejprospěšnější klíma k podnikání. Je v jejich nejpřirozenějším zájmu dokonce se pokoušet hledat takové nástroje a instituty, které sociální smír zajistí dokonaleji než to umí dosavadní formy sociálního státu. V opačném směru totiž vytvářejí živnou půdu, ba přímo podněcují hledání řešení globálně vznikajících sociálních problémů za pomoci jiné formy sociálně-ekonomicko-politické formace, než jakou je dosavadní kapitalismus, řečeno marxistickou terminologií pana Stehlíka.

Závěrem této části textu si dovoluji shrnout; byl to především sociální stát, jehož instituty reálně udržovaly existenci kapitalistického hospodářského systému. Čímž samozřejmě neříkám, že zánik sociálního státu by měl znamenat rovněž zánik kapitalismu. Ovšem za bezpodmínečně nutné považuji udržení sociálního míru v globálních podmínkách, a to nejen v těch kapitalistických, ale ve všech jeho eventuálních alternativách. Pokud současný kapitalismus není schopen udržet sociální stát, pak z bezpodmínečně existenční potřeby lidstva musí být udržen sociální mír jinými prostředky. Mnozí autoři již dneska ukazují na některé znaky současnosti, které dokládají modifikaci kapitalistického hospodářství a kladou tedy otázku, zda globální společenství bude ještě kapitalismem. I proti těmto argumentům jenom zdůrazňuji, že v jakékoliv transformaci budoucích hospodářských vztahů je v mých očích udržení sociálního míru naprosto dominantní politickou úlohou.

Hlavní rozměr globálního společenství

Dovoluji si vyjít z výsledku dosavadních úvah tohoto textu. Podle nich je sociální stát neustále obnovovanou snahou zajistit všem svým obyvatelům určitou standardní kvalitu života. Jeho jediným skutečným smyslem je udržení sociálního smíru. A realizuje se pod svrchovaností jednotlivých států.

Dalším nepopiratelným faktem je, že se v jednotlivých zemích za poslední desetiletí sociální stát dostává do větších či menších problémů. Většina odborníků tento stav nazývá dokonce krizí a skoro všichni jsou přesvědčeni o nutnosti jeho změny a někteří až o potřebnosti jeho likvidace. Všichni odborníci rovněž uznávají že důvodem současné krize sociálního státu je rozšíření pravidel svobodného obchodu na celý svět. Neregulovaný pohyb toků financí, zboží, pracovních sil a také informací zásadně zasahuje do konkurenceschopnosti největších účastníků globální hospodářské soutěže. Odborníci se však již neshodnou na nejhlubších příčinách krize sociálního státu a v žádném případě už ne na metodách globálních řešení primárního sociálního problému, jímž je rizikový výskyt sociálních nerovností, ohrožující stabilitu celého systému.

Dokonce se neshodnou na ničem jiném, než na několika všeobecných, klíčových slovech popisujících budoucnost. Tím dneska nejuznávanějším z nich je například udržitelnosthumánní saturostacionární systém. U tohoto pojmu mně osobně chybí pouze zdůraznění jeho nutně všelidského rozměru.

Základní sociální problém lidstva jímž je sociální nespravedlnost má dneska již nepopiratelně globální rozměry. To znamená že jej nelze řešit z rozhodovací mocí jednotlivých států. Sociální stát ale není mrtev, je pouze neudržitelná jeho více jak sto let se vyvíjející forma. Jeho smysl -- sociální smír - musí však být bezpodmínečně udržen. Sociální stát lze negovat pouze jeho širším, v tomto případě globálním rozměrem -- sociálním světem. Čili takovou společností, která celosvětově dokáže řešit základní sociální problém, který je po celé dějiny jejím patologickým projevem.

Na základě svých znalostí lidské historie, dějin sociálního státu a dosavadního vývoje kapitalistické ekonomiky jsem hluboce přesvědčen zatím pouze o jediném. Že Evropa musí doslova bojovat za naprosto jiné formy globálního sociálního míru, než jakými se jí povedlo zajistit sociální stabilitu ve svých jednotlivých zemích. Tu myšlenku jsem koncentrovaně vyjádřil v samotném názvu tohoto textu. Jsem totiž nezvratně přesvědčen, že zanikání evropských forem sociálního státu musí být důvodem ke zrodu nové dimenze sociálního světa.

Za nejtragičtější pro současnou všelidskou společnost považuji fakt, že se dosud nedokázala dohodnout na jiném klíčovém slově. Na pojmu mír. Neustále totiž mezi námi žijí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že celospolečenské problémy lze řešit násilím, silou ba ty nejdůležitější až nejmodernějšími zbraňovými systémy. Byl-li sociální stát garantem "vnitrostátního" sociálního míru, je v globální vesnici nanejvýš nutné hledat instituty pro zajištění alespoň "vnitrovesnického" sociálního míru. V mém pojetí jde o hledání metod udržitelnosti sociálního světa. Všelidské to společnosti zbavené takové míry bídy a chudoby, která plodí beznaděj a u těch aktivnějších z postižených pak odhodlání k čemukoliv.

Když Indira Gandhíová před desetiletími dostávala na Univerzitě Karlově v Praze čestný doktorát, tak ve svém projevu řekla větu: " Pravda je jenom jedna, ale vede k ní tisíce cest". Tak i já jsem přesvědčen, že pro lidstvo platí obdobné: "K přežití globálního společenství je nutný sociální mír. K němu sice povedou mnohé cesty, ale žádná jiná zásadní metoda k přežití lidstva neexistuje".