Slovenská prozaička, žijící od r. 1968 v kanadském Ontariu, je de facto Moravanka. Pochází z Velkého Meziříčí, rodina se přestěhovala do Bratislavy teprve po 2. světové válce, když její otec nastoupil jako inženýr do nově budovaného závodu. Na Slovensku vystudovala a české literatuře, která pozitivně ovlivnila i její výrazové prostředky, zůstává blízká. Jako jedna z prvních uvedla v prvotině Nylonový mesiac do slovenštiny tehdejší studentský slang. Čeština ostatně byla i jazykem jejího manžela Dušana Pokorného.

Nová kniha napsaná v letech 2002-2005 obsahuje třináct textů, v nichž se postupně -- jakoby průběhem jednoho roku (ve skutečnosti déle) -- čím dál víc zhoršuje manželův zdravotní stav po několika těžkých mozkových příhodách. Emeritní univerzitní profesor se zvolna mění v děcko a ona -- vypravěčka -- v jeho opatrovatelku, ochránkyni, která jej zpočátku vodí na procházku do parku i do samoobsluhy, pevně ho drží za ruku a dbá na to, aby tam nic nepoškodil.

Pak už chodí manžel jen domem, posléze jen po pokoji, ještě později mu postačí jen dva čtvereční metry lůžka, zdají se až příliš velké pro vyhublé tělo stočené v embryonální poloze. Vývoj jako by šel proti proudu času. Z někdejšího občas (bezdůvodně) žárlivého muže, po ztrátě orientace v realitě, se stává bytostí upnutou ve všem na ni -- něžnou a laskavou.

To je jen jedna -- třebaže hlavní -- linie sbírky, v níž je však zapracována ještě řada motivů dalších. Spisovatel stále v duchu píše, i když vlivem okolností téměř nemá možnost psát; pozoruje, zážitky si ukládá do paměti. Jaroslava Blažková se přebírá v krabici náladových vzpomínek (například v příběhu, jehož mnohoznačný titul jsem si dovolila užít v záhlaví recenze), a stejně tak to činí v textu Myš s notesem či s papírky, na něž si zaznamenala inspirativní výroky.

Proč má bolestně prožívaný proces pomalého umírání nejbližšího člověka název Happyendy? Také obrácené role -- podmíněny vzájemnou úctou a láskou -- mohou paradoxně přinášet cenné prožitky, podobně obohacující jako péče mateřská.

Avšak ani tím se ještě nevyčerpává celý citový náboj díla. Jsou tu zachyceny nejen vztahy sousedů -- ve většině rovněž imigrantů -, ale i obraz světa, který nás dnes všechny obklopuje... To se již dostávám k Čiernym humorům, povídce líčící bouřlivé, již od října připravované oslavy Halloweenu. Nabídka gumových masek s markýrovanou sekerou roztínající hlavu a krvácející falešnou krví umožňuje anonymitu skutečným zločincům.

Navozuje atmosféru soudobého strachu, kdy je nutné, aby za převlečenými dětmi kráčel podobně kostýmovaný rodič, nebo kdy děti dostávají jen zapečetěné bonbony, aby se předešlo únosu či nekalým spádům úchylů, a kdy bývá těžké -- jako v této povídce -- zapudit neznámého svalnatce, který vnikl násilím do domu. Výhrůžka, vmetená do tváře nemocnému Dušanovi právě o Dušičkách, připomene Mozartovo Requiem.

A jsou zde ještě jiné náměty k domýšlení: povídka Unikát vyjadřuje snahu médií i umělců přicházet za každou cenu vždy s něčím novým, odvážným, co tu ještě nebylo. Štyridcať ružových plameniakov symbolizuje společně prožitá léta manželství figurinami z plastu, které zapíchl dobrý soused pro radost a oslavu do trávníku před okno ložnice umírajícího. Jenže mu dokážou pouze nahnat strach z jiného neznámého -- z blížící se smrti.

Nad stránkami Happyendu jsem si vzpomněla na prvního překladatele autorčina Nylonového mesiace do němčiny, rakouského hudebníka. Vyjadřoval už tenkrát, na počátku šedesátých let, obdiv k autorčinu umění kontrapunktu, v němž všechny hlasy mají melodickou a rytmickou samostatnost. Co asi teď říká onen Rakušan Happyendom, pokud ještě žije?

Kontrapunkt se vyskytuje ve všech jejích knihách -- zejména ve sbírce Svatba v Káne Galilejskej (vyd. Aspekt v r. 2001, v Bratislavě).

Zbývá ještě připojit, že v polovině prosince slavnostně převzala Jaroslava Blažková a vydavatelství Q 111 prestižní cenu Bibiana za "najkrajšiu detskú knihu" -- Ohňostroj pre deduška, jakož i celé své dílo, určené dětem.