Knihy mají své osudy... V roce 1970 připravoval novinář Vladimír Votýpka pro časopis Svět v obrazech rozsáhlý článek o památkové péči v Československu a v souvislosti s tím navštívil řadu českých i moravských zámků. Při zevrubných prohlídkách různě udržovaných či zanedbávaných zámeckých objektů si opakovaně položil otázku, co se stalo s jejich posledními majiteli, kam odešli, kde a jak žijí, a začal na ni hledat odpověď. Nespokojil se s akademickým bádáním, ale jako bytostný žurnalista se rozhodl, že se pokusí některé z aristokratů, kteří zůstali ve vlasti, vyhledat a požádat o setkání a soukromý rozhovor.

Pro svůj záměr si ovšem nezvolil zrovna příhodnou dobu: čas rané normalizace nepřál otvírání podobných témat. Podařilo se mu však získat důvěru a posléze i přátelství MUDr. Františka Lobkowicze, lékaře, genealoga a potomka dolnobeřkovické větve významného českého šlechtického rodu; ten ho zasvětil do problematiky a zprostředkoval mu kontakty na další aristokraty, žijící tehdy v českých zemích. Votýpka je v průběhu následujících dvou let navštívil a po překonání počáteční rezervovanosti s nimi pohovořil o historii jejich rodů a rodových sídel i o jejich vlastních, většinou nelehkých životních osudech, minulých i současných problémech. Získal tak množství cenných genealogických a biografických informací i autentické dojmy ze setkání s pozoruhodnými osobnostmi, mezi něž patřil například nestor tehdejší české šlechty, třiadevadesátiletý hrabě František Kinský z Kostelce nad Orlicí, kníže Arnošt Schwarzenberg z Tochovic, hrabě JUDr. Jiří Bořek-Dohalský, kníže Jaroslav Claude Lobkowicz z Křimic, hrabě František Mensdorff-Pouilly s manželkou Terezií, rozenou Sternbergovou, hrabata Zikmund Schlik, Max Wratislaw z Mitrovic, Děpold Czernin a hraběnka Eleonora z Bubna-Litic, provdaná Dujková. Obsah i atmosféru rozhovorů si vždy dodatečně písemně zaznamenal.

Své zápisky nemohl samozřejmě v oné době publikovat a na téměř dvě desetiletí je uložil ve spodní zásuvce svého psacího stolu. Vrátil se k nim až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, znovu navštívil některé z českých aristokratů, s nimiž se setkal před dvaceti lety, a jejich prostřednictvím poznal řadu dalších, aktualizoval staré a získal nové údaje a pořídil četné fotografie. Bohatý dokumentární materiál pak literárně zpracoval v knize Příběhy české šlechty, jež vyšla v roce 1995 v nakladatelství Mladá fronta a pro svůj obsah i poutavou formu vzbudila značný čtenářský ohlas.

Mezitím se autor, pokračující ve svém průzkumu, seznámil s osudy mnoha českých aristokratů, kteří po únoru 1948 dříve či později odešli do exilu a domů se vrátili až na počátku devadesátých let. Ty pak zachytil v pokračování svých Příběhů příznačně nazvaném Návraty české šlechty a vydaném roku 2000 v nakladatelství Paseka. S vypravěčskou vlohou a se smyslem pro barvitý detail zde vylíčil příběh Jana Nepomuka Mladoty ze Solopisk a jeho choti, Jeronyma Colloredo-Mansfelda, dr. Františka Schwarzenberga a jeho ženy Amalie, Adama z Bubna-Litic, rodiny Zdeňka Sternberga, Kryštofa Kolowrata Krakovského z Rychnova nad Kněžnou, Jana Maxmiliana a Leopoldiny Dobrzenských, potomků rodu Parishů, roudnických i mělnických Lobkowiczů, hrabat Mendorffů-Pouilly z Boskovic, ale i kontroverzní případ hraběte Karla Des Fours Walderoda z Hrubého Rohozce. K nim připojil i "neexilové" životní peripetie Josefa Kinského, syna legendárního kosteleckého hraběte Františka Kinského, zvěčněného v předcházejícím dílu, a sugestivní portrét baronky Blanky Battagliové, jež jako téměř jediná z příslušníků české šlechty přežila celou komunistickou éru ve zchátralém rodovém zámku v jihočeských Bratronicích.

Podobně jako v prvním díle, i zde autor vycházel z obsáhlých rozhovorů s aktéry svých příběhů; přitom se pokusil konfrontovat názory a postoje různých generací šlechtických exulantů: těch, kteří emigrovali v dospělém věku a domů se vrátili ve stáří, často na sklonku svého života, a těch, kteří odešli jako děti nebo se v cizině narodili a vyrostli a "starou vlast" začali poznávat vlastně až po svém návratu počátkem devadesátých let. Z různých stran tu rozebral i aktuální téma šlechtických restitucí, namnoze zatížené tendenčním mediálním nánosem, a na konkrétních příkladech ukázal zodpovědný přístup převážné většiny šlechtických restituentů k navrácenému majetku jako k rodovému odkazu, o který je třeba pečovat, i když to není lukrativní.

Své pětatřicetileté mapování osudů šlechty v moderních českých dějinách dovršil Vladimír Votýpka posléze třetí knihou s titulem Paradoxy české šlechty, vydanou na podzim 2005 v koedici nakladatelství Jaroslava Jiskrová -- Máj a Dokořán. Objevil v ní například dosud zcela neznámou odyseu potomků knížete Rudolfa Thurn-Taxise, v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století vůdčího představitele českého národního hnutí, svobodných pánů z Troskova, osudy současných představitelů knížecího rodu Kinských z Chlumce nad Cidlinou i jejich příbuzných z moravské hraběcí větve Kinských ze Sloupu, rodu Belcrediů, Dlauhoweských z Dlouhé Vsi, vinořských i jindřichohradeckých Czerninů, drahenických Lobkowiczů, rychnovských Kolowratů, Coudenhovů-Calergi, Podstatzkých-Lichtensteinů i původně ruského rodu Razumovských, usedlého do roku 1946 v Českém Slezsku.

Na rozdíl od předchozích dílů si zde více všímá sporných případů aristokratických rodin z Čech a Moravy, jež v době německé okupace přijaly říšskoněmecké státní občanství, ačkoliv rozhodně nebyly protičesky či dokonce pronacisticky zaměřeny. Dokazuje, že k tomuto kroku vesměs přistoupily s ohledem na zachování svých rodových statků i na existenční zájmy svých (většinou českých) zaměstnanců, nebo byly k němu donuceny přímým nátlakem nacistických orgánů. V jiných kapitolách se zaměřuje na rozdílný a často nelehký úděl šlechtických restituentů a výsledky jejich houževnatého úsilí o obnovu mnohdy velmi zdevastovaných zámků. Diskrétně nahlíží do jejich každodenního života při správě zděděného majetku a výmluvně prezentuje jejich praktický smysl i ochotu většiny z nich postavit se skoro ke každé práci.

Votýpkův triptych obohacuje dějepisné poznání o množství zasuté faktografie včetně svědectví, jež nelze najít v archivech. Obsahuje desítky literárních portrétů pozoruhodných aristokratických osobností, zakomponovaných do historie příslušného rodu a připomínajících postavy a příhody jeho dalších představitelů. Osu prakticky každé z kapitol tvoří rozhovory s jejími protagonisty: autor pozorně naslouchá jejich příběhu, zachycuje jejich vzpomínky, názory a postoje, případně představy a plány, klade další otázky, vyjadřuje svůj zájem, pochopení, údiv, ale nesnaží se zpovídané korigovat či dokonce s nimi polemizovat, jenom občas chce znát jejich stanovisko k odlišným názorům jiných respondentů, anebo veřejnosti na konkrétní problém. Nepřímo však klade otázky i svým čtenářům a ponechává na nich, jak si na ně odpovědí. Rozhovory pak rámuje žánrovými obrázky interiérů a prostředí, v nichž se návštěvy odbývaly, svými postřehy, asociacemi, někdy i reminiscencemi, připomínajícími minulá setkání se zpovídaným nebo s některými jeho (mnohdy už dávno zesnuvšími) příbuznými.

Dílo účinně koriguje zkreslené představy a předsudky části české veřejnosti ve vztahu k aristokracii, vyplývající často z malé informovanosti o její novodobé historii, osudech a politické roli za první republiky, za německé okupace a zejména po roce1948, kdy jako by zmizela "v propadlišti dějin". Konkrétními fakty, připomínajícími například postoje představitelů české historické šlechty na podzim 1938 a za druhé světové války, vyvrací houževnatě tradovaný blud o národní vlažnosti "cizácké šlechty". Dokládá, že potomci starobylých rodů, jež po staletí utvářely dějiny naší země, reprezentují i dnes dějinnou kontinuitu českého národa a státu a svým postojem k odkazu předků dávají příklad, jak přistupovat ke statkům a hodnotám, které nám zůstavily národní dějiny.

V souvislosti s tím se snaží odpovědět na otázku, jaké poslání má šlechta v naší přítomnosti či blízké budoucnosti. Dospívá k závěru, že v dnešní materialistické a konzumní době může aristokracie, přitahující svou exkluzivitou zájem značné části veřejnosti, pozitivně působit svým tradicionalismem a patriotismem, vztahem k minulosti, k rodovým sídlům, přirozenému rázu krajiny i k majetku jako závazku, ale též mravním a společenským kodexem, samozřejmě uplatňovaným v každé situaci, kodexem, k němuž nedílně patří zodpovědnost, věrnost a služba a který by se mohl stát všeobecnou maximou. Zmíněné otázky se dotkl i v rozhovorech se současnými českými šlechtici. Jeden z nich, MVDr. Václav Dlauhoweský z Dlouhé Vsi, potomek starého jihočeského rytířského rodu, reagoval takto: "Šlechtictví můžeme mít v sobě jako něco osobního, co v sobě nosíme a nějakým způsobem prezentujeme. Úcta, respekt a společenské postavení, které kdysi šlechta pro svoje zásluhy získala, se však jen tak samy o sobě neobnoví. Nemůžeme se někam uměle vrátit. To nelze. Měli bychom hledat, jak postupovat dál. Na tom bude záležet, jestli nás společnost přijme, anebo nás bude registrovat jen jako zajímavou kuriozitu z dávných časů." A dr.Jan Lobkowicz , dědic drahenického panství, k tomu nezávisle na něm na jiném místě knihy dodal: "Lidé oceňují, že část šlechty, která tady v Čechách a na Moravě /po roce 1948/ zůstala, byli stateční lidé. Její členové překonali mimořádně obtížné životní podmínky, aniž slevili z hodnot, ve které věřili a které vyznávali."

Votýpkovy knihy alespoň zčásti zaplňují jednu z mezer v současném českém historickém povědomí a svým způsobem objevují skryté dějiny elitní vrstvy, jež se po dlouhý čas zdála patřit minulosti, a počátkem devadesátých let se znovu objevila na scéně. Nepřinášejí celistvý obraz nejnovější historie české šlechty, nesuplují podrobné biografické kompendium, ale představují vcelku reprezentativní galerii českých aristokratů nové doby. Nejsou určeny k rychlé informaci, nýbrž k pozornému čtení a přemýšlení nad neobyčejnými lidskými osudy i nad různými problémy nedávné minulosti a současnosti. Směřují k tomu už svým kultivovaným literárním stylem, šťastně kombinujícím populárně historický a reportážní přístup a ladícím s decentní grafickou úpravou. (V této souvislosti je třeba ocenit i úroveň celkové redakce knih, dnes tak často zanedbávané.) Někdo zde bude možná postrádat genealogické přehledy vzpomínaných rodů, někdo zas rozšířený jmenný rejstřík. Myslím, že v díle tohoto žánru nejsou nezbytné; ostatně nyní máme i pro sledovanou oblast k dispozici několik encyklopedických příruček. Spíše bych uvítal nějaký epilog, který by na závěr třetího dílu učinil pointu za mnohaletou autorovou prací na úkolu, který si kdysi předsevzal a který mu podivuhodně vyrostl pod rukama. Je ovšem možné, že Vladimír Votýpka ještě definitivně nekončí a hodlá přece jen zúročit další materiál, ležící zatím nezpracovaný v jeho archivu...