Pro mnohé obyvatele Starého světa, hrdé na odpor svých vlád proti invazi do Iráku, může takové hodnocení znít překvapivě. Dosud se totiž domnívali, že EU v posledních letech nastavuje světu podstatně pěknější obličej než zaoceánská větev západní civilizace.

Desítky let před tím, než se Jürgen Habermas rozepsal o protikladu technokratických elit a životního světa v pozdně kapitalistické společnosti, tvrdil už Bengálec Thákur, že tehdy ještě světovládná Evropa má dvě velmi odlišné tváře. Té první, strojové a brutální, by se měl Východ vyvarovat; z té druhé, svobodné a sebevědomé, se prý však může poučit. Dnes nás ale zpráva HRW nutí položit si zásadní otázku: viděl by Thákur ještě dnes ony dvě tváře, nebo by mu prostě splynuly v jednu? Jak věrohodné je povídání o lidských právech ve chvíli, kdy spor mezi obchodem a hodnotami byl evropskými elitami jednoduše rozhodnut takto: nejprve ropa, potom plyn?

V geopolitické perspektivě, sdílené dnes již Washingtonem i Moskvou, představuje Evropa pouhý pobřežní pás, kterému nedostatek zdrojů neumožňuje obhájit samostatnou existenci. Otázka pak nezní, co Evropa chce, ale ke komu se přidá: k námořní mocnosti, nebo k mocnosti kontinentální? K USA, nebo k Rusku?

A Evropa, nedůvěřující dodávkám energetických surovin z islámských zemí otřesených iráckou invazí, je nyní stále závislejší na jediné surovinové mocnosti schopné ubránit vlastní zdroje - na Rusku. Perspektiva ropného zlomu tuto závislost ještě umocní. A ukrajinský příklad varuje.

Není tedy divu, že konzumní společnost Evropa cítí stále menší potřebu zabývat se pramálo potěšujícími událostmi v zemích, odkud dováží suroviny - zejména událostmi na Východě. Ne všichni jdou tak daleko jako exkancléř Schröder, který populárního autokrata z Kremlu opakovaně nazval demokratem - a přihlásil se tak k politické koncepci, která kdysi pohřbila Výmarskou republiku (neboť to byl Carl Schmitt, kdo definoval demokracii nikoli jako vládu lidu, ale jako jednotu vládnoucích a ovládaných). Ale už i samotné mlčení Bruselu k pokračujícím represím civilního obyvatelstva v Čečensku je velmi výmluvné. Nikoho totiž nenechává na pochybách o tom, že zajištění dodávek surovin a nejnověji též získání majetkových podílů v ruském zbrojním průmyslu v evropské agendě zcela zastínily pramálo lukrativní téma lidských práv.

Komu dnes v Evropě záleží na lidských právech, měl by zvážit svou podporu programu rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Pokud totiž bude na prvním místě evropské zahraniční politiky ruská ropa a na druhém ruský plyn, nemůžeme si být jisti ani budoucností demokracie a lidských práv v samotné Evropské unii.