S přibývajícím věkem jsou takové dny, jako 28. říjen zdrojem vzpomínek na zašlé časy. Když tehdy Tomáš Masaryk vyhlásil republiku Československou, vrhly se na nový stát skupiny zastupující zájmy sousedních států a pokoušely se urvat, co se dá. Vymezení nového státu v historických hranicích Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, do té doby Horních Uher, připojení Zakarpatské Ukrajiny, to byl důvod k pokračování války, už ne mezi ústředními mocnostmi jako Německo, Francie a Itálie, ale mezi pohrobky Rakouska- Uherska.

Když se můj tatínek vracel z italské fronty, ani se neohřál a musel s chomutovskými dělostřelci bránit Slezsko před polským záběrem. Pro něj skončila válka až koncem roku 1921.

Odchod do civilu byl provázen řadou problémů, hospodářství ČSR se dlouho zotavovalo z rozdělení Rakouska, z přechodu z válečné výroby na mírovou, do toho přišel v roce 1929 krach na newyorské burze.

Krize postihla zejména český textilní průmysl, velká jeho část byla soustředěna v pohraničí, tam krize postihla i výrobu skla a porcelánu.

A tak se můj tatínek živil, jak se dalo, jako obchodní zástupce textilek ze západních Čech se seznámil s mojí maminkou, tehdy maminka složila zrovna mistrovské zkoušky a otevřela v Jihlavě "dámský módní salón", jak se tenkrát krejčovské živnosti říkalo.

Když se vzali, otevřel si tatínek malý obchod s "krátkým zbožím", čímž byly míněny ponožky, košile, podvlékačky, kravaty a podobně. Brzy měl místo peněz plnou "knížku", kam se zapisovalo zboží prodané na dluh. Naštěstí uživila živnost mé maminky celou rodinu, bylo nás jednu chvíli 4 děti. Když umřela malá sestřička Marta, zbylo nás ještě 3, dost práce a ohánění pro mé rodiče.

Samozřejmě si tatínek svým nasazením při obraně republiky nezískal pouze přátele: když po Mnichovu a po březnu 1939 přešla Jihlava pod německou správu, byl můj tatínek mezi prvními zatčenými, Němci se snažili především zajistit čs. důstojníky v záloze, protože věděli o organizaci Obrana Národa, která měla působit proti okupaci. Už na Vánoce 1940 jsme byli bez tatínka a bytu, tatínka si odvezlo brněnské Gestapo, byt potřebovalo Gestapo v Jihlavě, takže jsme všichni 3 s maminkou skončili v koutku chodby středověkého baráku v Maternově ulici v Jihlavě. Milosrdní sousedé mamince dovolili, aby si tu chodbu přepažila, a tak jsme měli alespoň střechu nad hlavou.

V roce 1944 dosáhl můj starší bratr Josef věku 14 let, přišel ukaz z magistrátu, že se má hlásit k totálajnsatzu, odvezli ho do Terezína, kde se prý měl učit truhlařině. Teprve po válce jsme se dozvěděli, že byl zavražděn v říjnu 1944 v Birkenau.

Zůstali jsme dva, s maminkou jsme prožili osvobození v květnu 1945. Ten krásný a teplý máj nikdy nezapomenu, maminka stále čekala, že se Pepa vrátí, ale přijela jedna paní, která mamince vysvětlila, co se stalo. A tak se všechno obrátilo zase k horšímu. Dostali jsme sice po Němcích byt, po r. 1948 nám začali vytrvale ukrajovat místnosti, až ke konci v r. 1969 moje maminka měla pouhé dvě místnosti bez příslušenství, ale i to se soudruhům v Jihlavě zdálo nadměrné, a tak ji donutili k výměně za jedinou místnost v přízemí rodinného domku na okraji města. Dlouho si těch sporů s majiteli domku neužívala, zemřela rok po tom přestěhování.

Po těch letech člověk získává přehled: konfidenti, kteří udávali své české spoluobčany rakouské policii, po válce přešli v uzavřeném šiku k české finanční policii. Za protektorátu titíž lidé udávali u Gestapa, po válce přešli korporativně k StB. Jak je vidět, vždy si dokázali zajistit slušné živobytíčko, byty, příděly aut a podobně.

Po první světové válce bylo v Čechách plno keťasů, lidí, kteří získali jmění kšeftováním ve válečném hospodářství. Všichni své majetky zachovali. I po protektorátu zbyla řada lidí, kteří získali nemovitosti, cenné předměty, třeba i tím, že obírali Němce, kteří opouštěli republiku. Nikdy jsem neslyšel, že by někomu jeho nakradený majetek zabavili.

Po listopadu 1989 se hra opakovala, najednou se objevily skupiny "podnikatelů", které si mír nix- dir nix kupovaly doly, továrny a nemovitosti, ten dojem, že za totality neměl nikdo nic, byl zcela nesprávný. Navíc se ukázalo, že česká populace je silně prosáklá infiltrací z bývalého Sovětského svazu. Z goletů v podkarpatských údolích a ze štedtlů Haliče pochází část současných "českých" politiků a podnikatelů, prozatím se jim však daří, zametat stopy, mění jména a stranické příslušnosti jako rukavice.

Samozřejmě namítne náš 27.- násobný dr., nositel 23 cen, soudruh prof. mult. Václav Klaus, C.Sc., že za tisíc korun jsme si v jeho kupónové privatizaci mohli také koupit nějakou tu továrnu, ale jak na to, věděli jenom jeho kamarádi, jako třeba Víťa K. I Klausův bývalý krajan Vladimír Ž. měl úspěch, i když se dnes raději skrývá pod imunitou evropského parlamentu.

No jo, asi nerozumíme legraci, však jsme v té emigraci nasáli také všemožné pochybné názory, a proto je dobře, že si nás soudruh Klaus drží tak daleko od těla!

To neobyčejné, co nás 28. října každého roku napadne, že přes to všechno se najdou lidé, kteří se nechají zabít, aby chránili své spoluobčany, že nesporně existují čeští vlastenci, kterým nejde jenom o vlastní prospěch a že i ti prospěcháři jednoho dne opustí tento svět a opustí vše, co tak vychytrale nakradli. Těm obětavým budiž poděkováno, nikdy na ně nezapomeneme! Ti chytráci skončí všichni jednoho dne na Seychellách nebo Bahamách, rádi se jich zbavíme!

Zkrátka, těch 28. říjnů bude ještě mnoho, slušní lidé a Češi jsou v Čechách nepochybně ve většině. Pouze ti neslušní jsou mnohem více vidět, jak říká soudruh prezident, člověk se musí "zviditelňovat".