Mezi taková lidská práva patří i svoboda slova. Po svržení totalitního komunistického systému jsme měli tendenci chápat svobodu jako neomezenost, jako právo dělat si, co chci. Druhý extrém, nyní stále silně rozšířený, je pojetí svobody, včetně svobody slova jako opaku toho, co bylo za komunismu. Komunisté zakazovali názor A a hlásali názor B. Nyní to otočíme- zakážeme B a povolíme říkat jen A. Ve sdělovacích prostředcích tak bylo například vychvalování Sovětského svazu zaměněno za stejně nekritické vychvalování USA a jejich současné politiky. Informace, které nejsou v souladu s tímto obrazem, jsou poměrně účinně blokovány. Pokud pomineme tento praktický komunismus naruby, který skutečně není naplněním svobody, zůstává nám extrém první.

Ze strachu, abychom se zase nevrátili k zakazování, povolíme vše. Bude pak nutné povolit neonacistickou propagandu? Můžeme pak povolit plakáty, které budou tvrdit, že žádné koncentrační tábory nikdy nebyly? V některých zemích je možné veřejně hlásat rasismus či nacismus. V některých evropských zemích to alespoň z čistě právního hlediska možné není. Já si myslím, že toto stanovisko je blíže morálním základům demokracie. Jestliže demokracie stojí na uznání práva na odlišnost společně s uznáním stejné hodnoty všech lidí, tvoří právě toto univerzálně, tj. všeobecně platné východisko její základní princip, který musí být bráněn. A pokud bráněn nebude, bude demokracie ztracena.

Toto tvrzení nevylučuje teoretické diskuse o demokracii a její podstatě, stejně jako nároky vědecké práce (doložení ověřitelnými fakty, respektování všech důležitých faktů, logicky nerozporná tvrzení apod.) splňující bádání o skutečném počtu obětí holocaustu či o možných evolucí daných společensky významných rozdílech mezi lidmi, pokud by se takové výsledky objevily. Hlásání rasismu není totiž v demokracii zakázáno proto, že se s ním nesouhlasíme, ale především proto, že to je nepravdivá lež, jejíž podstatou je nenávist a touha ovládat druhé lidi. Nepravdivost této lži byla dokázána a její obhájci s ničím novým dosud nepřišli.

Jestliže demokracie morálně stojí na úctě k lidství každého člověka, pak se domnívám, že můžeme vyloučit ze svobody slova i hrubé výrazy a osobní urážky. Osobní urážky je možné u nás žalovat, použití hrubých výrazů by měla vylučovat naše společná kulturní úroveň, náš společný odpor vůči nim.

Psáno pro Britské listy a krajský deník Rovnost