Loni v květnu, když jsem cestoval ze slovinské Ljubljany na letiště v Terstu, odkud jsem zamýšlel letět do Dubaje, jsem v Itálii zažil třikrát vydírání. Nejprve se mě na hranici zeptal italský imigrační úředník, proč vstupuju do Itálie. Informoval jsem ho, že mi odtamtud za dvě hodiny letí letadlo. Imigrační úředník začal vytvářet umělé problémy a pak otevřeně řekl: "Ale dá se to spravit". Chtěl po mně úplatek 50 euro. Odmítl jsem a okamžitě jsem zavolal svého strýce v Tokiu, který je tam brazilským velvyslancem v Japonsku. Požádal jsem ho, aby zavolal svému kolegovi, brazilskému velvyslanci v Itálii, aby mi pomohl (kdybych zavolal na brazilské vyslanectví v Římě jako obyčejný Brazilec, nevěnovali by mi pozornost - to je další příklad zkorumpované mentality v Brazílii). Někdo z brazilského konzulátu mi zavolal o tři čtvrtě hodiny později a ptal se, proč mě Italové nechtějí vpustit do země (Brazilci nemají v schengenské oblasti povinnosti mít pro vstup vízum). Přišel jsem k přepážce na let do Dubaje pozdě, 20 minut před odletem letadla. Ale dáma za pultem z letecké společnosti Alitalia mi sdělila, že za 20 euro mě do letadla ještě pustí. Nehádal jsem se.

O několik minut později, poté, co jsem prošel rentgenem a policejní prohlídkou, mě odvedli do malé kanceláře, zatáhli záclony a začali se mě ptát, proč letím z Itálie a nikoliv z Brazílie a na jiné pitomosti. Pak nejstarší z imigračních úředníků mi řekl, že zmeškám letadlo. Po pauze dodal, že pokud mám u sebe nějaká eura, mohli by věc vyřešit. Řekl jsem, že chci zatelefonovat na své velvyslanectví.

Teprve pak mě pustili do letadla, které už mělo zavřené dveře. Jediné, na co jsem se v té chvíli zmohl, bylo si česky říct: "Itálie!"

Když jsem o tom pak říkal dvěma svým italským přátelům, jen se usmáli a řekli: "To je normální". Když jsem to vykládal jednomu americkému příteli, připomněl mi, jak časté jsou případy, kdy jsou v Itálii okradeni turisté samotnými pracovníky železnice.

Zmínil jsem se o Mexiku, o Nepálu a o Itálii jako o příkladech určitých konkrétních zvyklostí a skutečností. Jde o sociální, a tedy změnitelné, skutečnosti. Kdyby šlo o rasismus, kritizoval bych něco, co se týká podstaty lidí, žijících v těchto zemích, nikoliv jejich kulturních zvyklostí. Není rasismus poukázat na to, že čeští Romové jsou většinou bez vzdělání. To, že Jarmila Balážová a několik tisíc Romů vzdělání má, nemějí skutečnost, že většina Romů ho nemá.

Antonín Kosík by měl vědět, že pravidla v každé společnosti určuje většina, neurčují je výjimky.

Nemohu charakterizovat Brazílii jako zemi bohatých lidí jen proto, že většina lidí, s nimiž jsem chodil do školy a většina mých tamějších přátel patří mezi bohaté...