K její taktice ovšem patří, že se tváří stokrát objektivně. Podle K. Marxe se snaží buržoazie vštípit proletariátu vlastní ideologii pomocí státu a jeho institucí. Ti příslušníci proletariátu, u kterých se to podaří, tím získají tzv. falešné vědomí: Místo aby sdíleli myšlenky, jež jsou pro ně výhodné, sdílejí myšlenky výhodné pro vládnoucí. Karl Manheim popírá Marxovo rozlišení falešného a pravdivého vědomí. Pro Manheima je každý způsob přemýšlení o světě ideologický. Například, nelze přemýšlet o politice, aniž byste zaujali určité stanovisko, tedy jinými slovy aniž byste byli ideologičtí. Pro Manheima tedy neprobíhá spor mezi falešným a pravdivým vědomím, ale mezi různě ideologickými způsoby myšlení. Podle jeho názoru zastává nejméně ideologické názory inteligence. Svou představou, že zde není "objektivní vědění" nebo "pravda" předjímá Manheim do značné míry postmodernismus. Naopak k Marxovi se poněkud vrací fankfurtská škola svým zdůrazněním kulturního průmyslu pro vytváření ideologie v pozdně kapitalistické společnosti.

Aniž bych odhlížel od těchto zásadních debat o problematice ideologie, v tomto materiálu pojímám definuji jako soubor hodnot a idejí, vlastní určité sociální skupině. V předkládané práci vám nabízím čtyři typy ideologií, které vládnou podle mého názoru moderní české společnosti: Vládnoucí liberální, konzumně-apolitickou, protestní a křesťanskou. Poblíž této koncepci stojí také pojmy jako "mentalita" "identita" nebo "hodnotové prostředí". Pokud bych definoval ideologii jako určitý propracovaný myšlenkový systém vlastní velké skupině obyvatel, existovaly by v současné ČR pravděpodobně jen dvě skupiny: liberální a náboženská resp. křesťanská ideologie.

Marx tvrdí, že "myšlenky vládnoucí třídy se stávají myšlenkami celé společnosti". Pro dnešní Českou republiku nejsem zcela přesvědčen o pravdivosti toho tvrzení. Spíše bych Marxovo tvrzení reformuloval tak, že vládnoucí třída se pokouší očkovat různé ideje různým částem společnosti, tak aby to bylo k jejímu prospěchu. Své vlastní myšlenky se snaží vštípit především středním vrstvám, zatímco pro vrstvy nižší má ono antické chléb a hry. K dokreslení představy toho, jak na většinu lidí ideologie působí, bych si vzal na pomoc Maxe Webera a jeho tezi o ideálních typech. Dejme tomu pojem "křesťan": abychom mohli někoho takto nazvat, musíme vytvořit skupinu lidí, kteří jsou si podobní v tom, že každý v určité míře vyznává náboženské hodnoty, definované křesťanstvím. Nikdo nebude stoprocentní, ale budou zde 90-, 60-, nebo i 40ti procentní jedinci. Abychom je mohli nazývat jedním pojmem, musíme konstruovat ideální typ takového jedince, kterému budou ti skuteční více či méně odpovídat. Podobně to máme i s ideologiemi: jedinců, kteří zastávají stoprocentně některý z předkládaných konceptů, je velmi málo. Více je těch 90-, 60- nebo 40%ních. Navíc každý jedinec v sobě může mít od každé ideologie trochu. Výsledný obrázek rozčlenění ve společnosti zastávaných ideologií by pak spíše připomínal mapu kuželovitých kopců s vrstevnicemi, kde by každý vrchol byl ideálním typem ale většina se nalézala v nížině, pouze bližší či vzdálenější jednotlivým vrcholům. Jedním z názorných modelů je třírozměrný abstraktní politický prostor, v němž na jedné ose stojí protiklady levicový -- pravicový (ve smyslu míry přerozdělování veřejných statků), na druhé ose pak protiklady liberální-konzervativní (ve smyslu sdílení hodnot "prověřených časem" či individuální svobody rozhodování) a na třetí ose pak leží protiklady vokalismus - regionalismus -- globalismus (ve smyslu sdílení hodnot určených geograficky). Jiné osy mohou být být-mít (hedonismus), vnímání ekologických souvislostí a další. Takto abstraktní prostor pak umožňuje definovat i složité průniky hodnotové orientace společnosti.

Pokud bychom vztáhli na základní ideologie koncept falešného vědomí, pak bychom zjistili, že mu dnes podléhá především část středních vrstev, která přijímá liberální ideologii elit, přestože z ní nijak neprofituje. A také část nižších středních a nižších vrstev, která přebírá apolitickou ideologii konzumu. Na druhou stranu shledávám větší míru racionality u elit, které sdílejí svou liberální ideologii stejně jako u těch členů nižších vrstev, kteří vyjadřují protest. Jako materialista musím být skeptický k vyhraněně náboženskému vědomí, jsem si však vědom jeho značného etického dopadu a zdráhal bych se jej proto paušálně odsoudit jako opium lidstva.

Panuje u nás pluralita názorů?

Obvykle se můžeme v učebnicích i médiích dočíst, že demokratická společnost se vyznačuje pluralitou světových názorů a není tedy možné hovořit o vládnoucí ideologii. Máme zde pravicová a levicová média, jsou zde veřejnoprávní, tj. více či méně objektivní média a komerční média. I v médiích samých můžeme nalézt autory různého mínění a případně jejich polemiky. Pokud se vám nelíbí jeden kanál, můžete přepnout na druhý, pokud se vám nelíbí jedny noviny, můžete si koupit jiné. Pokud se vám nelíbí ani televize ani noviny, podívejte se na internet, tam je všechno. Navíc jestli se dříve tvrdilo, že obsah televize nebo novin můžou kontrolovat vlastníci, obsah internetu nekontroluje nikdo. V tom je obsažen princip represivní tolerance H. Marcuseho: "Myšlenky nejlépe potlačím tak, že je zcela povolím. Říkej si co chceš, nikdo tě nebude trestat. Klidně si demonstruj za co chceš, vše je povoleno. Pokud máš pravdu, jistě se na tvou stranu přidají i další. Nechtějí ti nikdo otisknout článek? Dej ho na internet." Samozřejmě vtip je v tom, že v houšti tisíce názorů, z nichž většina je jenom hloupostmi a banalitami nakonec nic nezajímá nikoho a kritické přemýšlení osvětě se stává doménou naprosto marginální skupiny.

Pokud bychom ovšem podrobili česká média důsledné analýze (např. obsahového zaměření) a jejich srovnání s dalšími "demokratickými" zeměmi, resp. jejich mediálními krajinami, zjistili bychom, že ani ona deklarovaná pluralita není zdaleka stoprocentní:

• tzv. veřejnoprávní média ve svém zpravodajství, publicistice často nejsou pestrá, vyvážená či objektivní, ba dokonce se o žánrovou či názorovou pestrost, vyváženost nebo objektivitu zpravodajství zcela zjevně nesnaží
• ona rozrůzněnost autorů je často jen v rámci určitého, značně úzkého pole. V žádném z českých hlavních deníků by se např. nemohl objevit článek požadující vystoupení ČR z NATO. Těžko by mohl vzniknout publicistický pořad podobného zaměření
• existují určité soubory názorů a myšlenek, kterých se člověk nedočte v novinách na státních, o kterých si nepřečte v češtině dostatek knih a nikdo mu o nich neřekne v televizi. Proč chodit kolem horké kaše: V ČR se často jedná o názory radikálně levicové, které mají jinak na "západě" přístup do značné části masového tisku, akademické diskuse a umělecké tvorby. Jak často bývá v české televizi zmíněno slovo dělník nebo chudoba, kolik zpravodajství přinesou seriozní média o takových událostech, jako jsou sociální fóra nebo stávky v zahraniční?

To vše tedy hovoří proti tezi o neomezené pluralitě myšlenek v demokratických společnostech. Pokud si jsou v určitých bodech pohledu na svět česká média podobná, opravňuje to autora hovořit o určité dominantní ideologii. Při tom zdůrazňuji, nejedná se o žádné mediální spiknutí. Jedná se o mechanizmy typické pro fungování každé dosud známé civilizované společnosti, které kapitalismus jenom převzal a výrazně zdokonalil. Proč např. vychází v ČR málo levicových knih? Je zde málo čtenářů, kteří by si je přečetli, neboť ČR je malý trh a ti co čtou náročnější věci, jsou orientováni spíše pravicově. Nakladatel nebo překladatel obvykle vycházejí primárně nikoli z nenávisti k levici, ale čistě k kalkulace nabídky a poptávky. Ovšem čistě ideologické odmítání nelze také podceňovat: obrázkové příběhy ze Sedmičky pionýrů nebo ABC jsou dnes až naivním způsobem v nových soubroných vydáních cenzurovány. V 90. letech vyšla v ČR znovu kniha od Stefana Zweiga Hvězdné hodiny lidstva -- až na jednu kapitolu. Ta nese jméno Zaplombovaný vagón a pojednává o příjezdu Lenina do předrevolučního Ruska v roce 1917. Nakladatelství Portál vydává úvody do různých společenských věd, které jsou překlady stejné řady z velké Británie. Pouze jeden titulek z této řady chybí: Je jím úvod do marxismu. Redaktor Mladé fronty, použije obrat "zima jako na Sibiři" a je za to svým šéfem pokárán, že to evokuje vzpomínky na Sovětský svaz.... Proto bych potlačování v levicového myšlení a teorie v ČR označil za kombinaci tržních faktorů a hodnot vyznávaných jednotlivými mocnými -- v případě knih nakladateli, překladateli - a koneckonců i čtenáři.

Liberální ideologie

Je nepopiratelné, že v současné České republice existuje značně silná a vyprofilovaná neoliberální ideologie. Jinak tomu není ostatně ani v ostatních zemích středovýchodní Evropy. Od devadesátých let vyšla v češtině i dalších jazycích zemí bývalého sovětského bloku velká část západních neoliberálních autorů (Friedman, Hayek, van Miesses), řada komentátorů vlivných deníků, televize a rozhlasu převzala tyto názory a každodenně je opakuje ve svých komentářích a jejich optikou poměřuje všechny události tohoto světa. Navrhne-li např. ministr sociálně demokratické vlády nějaké levicové opatření, můžeme si být jisti, že příští den bude ve vlivných českých denících řada komentářů kritizujících a zesměšňujících tento návrh. O to zajímavější je zjištění, že tyto komentáře jsou postavené na překvapivě malém množství liberálních pouček resp. dogmat. Často ruku jde v ruce s neoliberalizmem antikomunismus, založený na ještě jednodušší tezi, že vše co rudé od ďábla jest a vše do dříve bylo, špatné bylo.

Důležitou položkou vládnoucí liberální ideologie je vnímání potřebné zahraniční orientace ČR. Zatímco v první polovině 90. let od ní zaznívala jednoznačná podpora vstupu ČR do EU a NATO se zdůrazněnou prozápadní a naopak antivýchodní mezinárodní orientací, od konce 90. let se udály určité změny. Především začala být kritizována EU pro svou příliš sociální orientaci v porovnání s USA. Někteří ultraliberálové se dokonce vyslovili proti vstupu do EU, která v tu chvíli byla prezentována jako socialistická. Později nám začaly být dávány za příklad státy střední a východní Evropy s aplikovanými ultraliberálními reformami (především Slovensko, Slovinsko). S nástupem Schröderovy sociálně demokratické vlády a odchodem J. Zielence z funkce ministra zahraničí se také snížila jednoznačně proněmecká orientace naší politiky i publicistiky. Lidem jako je Bohumil Doležal nebo Petruška Šustrová se dnes dostává výrazně méně sluchu, než v 90. letech. V zásadě existují dnes dva přístupy k zahraniční politice v rámci vládnoucí ideologie: jeden podporuje hlubší integraci EU, aniž by ovšem zpochybňoval NATO a české spojenectví s USA. Druhý odmítá hlubší integraci EU (např. v podobě evropské ústavy), a naopak zdůrazňuje suverenitu ČR a její svazky s USA, aniž by ovšem chtěl vystoupit z EU. Na okraji těchto přístupů existují tvrdě euroskeptický přístup (např. Občanský institut, některé části ODS) nebo naopak proevrospký a zároveň antiamerický přístup (levice ČSSD, V. Vlaštůvka, J. Kavan).

Je ovšem zajímavé zkoumat, jak se tato ideologie šíří. Lze říci, že čím nižší patro ve společnosti, tím má menší dopad. Dalo by se říci, že její hlavní cílovou skupinou jsou lidé v příjmových pásmech okolo a nad celostátní průměrnou mzdou s vysokoškolským a v menší míře středoškolským vzděláním. Navíc lidé, kteří jsou natolik političtí, že dokážou deklarovat svou orientaci i se stručným zdůvodněním - případně definováním základních pouček pravicového vidění světa. Lidé, kteří nejen kupují Mf Dnes nebo Lidové noviny, ale také aktivně pročítají jejich politické komentáře, aktivně sledují politické a ekonomické pořady TV a rozhlasu určené pro tzv. náročného diváka a jsou schopni samostatně polemizovat s názory diskutujících. Podle mého názoru se jedná asi o 20% dospělé populace.

Je zajímavé, že tato liberální ideologie má i své tři extrémy, které sice nejsou brány příliš vážně, ale je jim poskytováno v médiích více prostoru, než radikálně-levicové ideologii. Je jím především krajní antikomunismus spojovaný se jmény P. Cibulky, J. Boka nebo V. Hučína. Tito lidé byli příliš nepoužitelní pro normální politiku, ale jsou celkem užiteční ve vedení hlučných kampaní proti "pronikání starých struktur" a "rostoucímu vlivu" KSČM. Druhou podobnou skupinou jsou ultrakonzervativci z Občanského institutu, odmítající potraty a homosexuály, podporující americké neokonzervativce a bezvýhradnou orientaci ČR na USA (např. M. Žantovský). Přestože jejich ideálem je směs Ameriky prezidenta Reagana, Cile diktátora Pinocheta a Španělska diktátora Franka, jsou tito lidé zváni do veřejnoprávní televize (např. R. Joch) jako nezávislí komentátoři. Třetí skupinou jsou ultraliberálové či libertariáni, např. lidé z LIRA, Lieberálního institutu apod. Tato výrazně ekonomizující ideologická orientace vidí svět jako hřiště pro volnou hru tržních sil a je špatné vše, co tomu brání...Všechny tři skupiny resp. ideologická stanoviska mají častý přístup do médií, kde slouží především k posunování těžiště debaty vhodným směrem pro hlavní proud liberální ideologie.

Vývoj a budoucnost liberální ideologie

Myslím, že lze hovořit o několika odlišných období ve vývoji této ideologie v ČR. První probíhalo do roku 1992, kdy se tato ideologie konstituovala. Už v tehdejším pořadu "Léčba Klausem" můžeme najít většinu liberálních klišé, kterými bude česká společnost v příštích patnácti letech krmena. Zlaté období lze datovat lety 1992 -- 97, kdy tato ideologie měla největší přístup do médií, byla jednotná a sdílelo ji pravděpodobně největší procento lidí. V roce 1997 dostala několik trhlin: Především to byla ekonomická krize, tunelování a rozbití snu o "premiantu ČR" mezi postkomunistickými zeměmi, dále to byla roztržka Havel- Klaus, která vyvrcholila demisí V. Klause na post premiéra. A konečně to byla jugoslávská a hlavně irácká válka, které ukázaly na nejednotnost západu a částečně nastolily do té doby nemyslitelnou otázku "s Evropou nebo Amerikou". V tomto období od roku 1998 se proti tradiční liberální ideologii představované ODS, která ovšem dostala nálepku tunelářů a zrádců pravice ustavením opoziční smlouvy s ČSSD, konstituuje za aktivního přispění V. Havla ideologie mravné a elitářské pravice, která chce především obnovit důvěru lidí a nastolit vládu morálky a slušnosti. Tento koncept byl možná ještě elitářštější a tedy v určitém smyslu víc pravicový než ODS, neboť jeho základní snahou bylo získávat moc bez mandátu voličů. Do tohoto proudu se začlenila také KDU-ČSL (což bylo demonstrováno vytvořením 4koalice) a některé další iniciativy včetně známých intelektuálů. Porážka Koalice a konec funkčního období V. Havla byly značným oslabením tohoto proudu, byť byl určitý pokus o jeho resustitaci učiněn pokusem zvolit Jana Sokola prezidentem ČR. Na druhou stranu úspěchem tohoto proudu byl fakt, že se s ním začala identifikovat i část politiků sociální demokracie (např. P. Buzková). Právě v nich a také v KDU-ČSL přetrvává tato orientace dodnes.

Nové období začalo podle mého názoru zvolením V. Klause presidentem ČR a trvá v podstatě dodnes. Je pro něj především typické další slábnutí neoliberální ideologie. Ačkoli dnes ODS vítězí v mnoha volbách, nenásleduje poté nějaká ideologická ofenzíva, jak tomu bylo v roce 1992. Také bývalý havlovský proud je v troskách, ačkoli i dnes může dosahovat čas od času jistých úspěchů, např. zvolení K. Schwarzenberga a J. Šetiny do senátu na podzim 2004. Ani sociální demokracie netouží formulovat nějaký alternativní proud, o dalších subjektech nemluvě. Ekologické, protiválečné nebo alterglobalizační hnutí je v ČR příliš marginální, než aby mohlo vytvořit alternativní ideologii se silným společenským zázemím. Politika v ČR již není o ideologiích ale o prioritách ve státním rozpočtu, případně o laserových show ve volebních kampaních.

Přesto i dnes a ve značně rozmělněné podobě přežívá ultraliberální ideologie jako dominantní proud v českých médiích. Není již tak sevřená, možná ani tak dogmatická jako v polovině 90. let, nemá ani už tak pevné sepětí s politickými stranami jako tehdy. Např. přestože se ODS profiluje v posledních letech místy až nacionalisticky, v médiích a jimi propagované ideologii to příliš velkou odezvu nemá. Média však stále spojuje společný nepřítel v podobě komunistické strany. Poněkud specifickou roli zde sehrává televizní stanice Nova, které se začíná od roku 2001 profilovat výrazně méně pravicově, ale spíše nacionalisticky, antievropsky (viz Bobošíková v Sedmičce a Jílková v Kotli) a také popupulisticky (Nova jako první televizní stanice začala zvát představitele KSČM úměrně podle počtu jejich mandátů, před volbami 2002 dokonce i nad tento počet). Roli nejpravicovější televize začíná přebírat Prima. Politické diskuse jsou dnes korektnější (z hlediska pozvaných i chování moderátora, v porovnání s polovinou 90. let dokonce nesrovnatelně), pravicové elitářství a antikomunismus zůstává na pořadech spíše kulturního a společenského zaměření (např. Krásný ztráty).

Hledání alternativ

Otázkou je, proč se i přes relativní oslabení drží neoliberální ideologie stále na výsluní a zda existuje šance na vytvoření alternativ k ní. Česká inteligence v porovnání s inteligencí západu volí stále více pravici, česká mládež a studenti jsou stále v porovnání se svými západními vrstevníky značně konformní. Česká média (především tištěná) jsou výrazně méně objektivní než média na západě (tvrzení šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka). Zkrátka stále se nevyprofilovalo sociálně kriticky myslící prostředí v rámci české inteligence.

Příčin je podle mého soudu několik: Stále hraje svou roli zkušenost s předlistopadovým režimem (liberál by řekl: na rozdíl od západu jsme se poučili, co je marxismus zač), existence KSČM vrhá do značné míry špatný stín na levicovou teorii. Příslušník inteligence je od ní odrazován zoufale nepřitažlivým zevnějškem toho, co se v ČR označuje za levicové. Mohou zde být ale i další motivy: ČR je středně bohatá země a to má silné dopady na vědomí vzdělané části společnosti a středních vrstev. Velká část těchto lidí pociťuje nevraživost vůči širokým vrstvám, které jsou podle nich na vině, že nejsme mezi nejvyspělejšími zeměmi. Této nevraživosti vychází vstříc pravicová ideologie, podle níž musí být na "chudé přísno". Médiím se podařilo asociovat vyspělý svět v očích průměrného Čech s pravicí. Podle Jana Kellera je fakt, že je inteligence na straně pravice možná překvapivě asociován s jejími malými příjmy. Neboť jestliže se chtějí podobat elitám, nemají jinou možnost než mít alespoň společné názory. Pravicová orientace převládající u mladé populace je zase pravděpodobně působena faktem, že se médiím podařilo spojit levici se stářím, zatímco modernitu a mládí s pravicí.

Zájemce o demokraticky levicový pohled na svět, který je vybavený pouze češtinou, se pohybuje v jakémsi mediálním vakuu. Velmi zřídka najde články psané z tohoto pohledu v komunistických Haló novinách. Spíše v Britských listech, nebo na některých nezávislých serverech, např. www.sds.cz, www.lavka.info, www.zmag.org. Časopis Listy selhává v pokusu o formování kritického myšlení a jeho úroveň po odchodu J. Pelikána podle názorů mnohých značně upadla. Pozoruhodná je situace deníku Právo. Přestože pravicový tisk a veřejné mínění jej považují za levicové, ve skutečnosti je komerční deník Právo z hlediska plurality názorů více veřejnoprávním médiem, než mnohá média oficiálně se tímto titulem honosící. Existují některé vlaštovky na knižním trhu: Záslužnou práci vykazuje nakladatelství L. Marek, které např. vydalo koncem minulého roku knihu E. Fromma "Obraz člověka u Marxe". Objevilo se několik překladů západních kritických autorů, např. Z. Baumana, N. Chomskyho nebo M. Moora. Na českém poli kritického myšlení řekl mnohé v devadesátých letech K. Kosík. Později J. Keller nebo O. Krejčí. Proti povodni Johnsonů, Scrutonů, Rawllsů vycházejících v prestižních nakladatelstvích ve velkých nákladech je to však velmi málo. Kdejaký obskurní neokonzervativec nebo neoliberál má volnou cestu na knižní trh, na západě natolik uznávaná jména jako Wallerstein, Bourdieu, Thompson nebo Beck v Čechách vydavatele nenaleznou.

Zatímco v jiných evropských zemích se do tohoto jasně profilovaného tábora označovaného také přízvisky "postmateriální" nebo "alternativní" započítává okolo 5% populace, v Čechách se toto prostředí dosud prakticky nevyprofilovalo. Část lidí, kteří by patrně na západně tvořili toto prostředí, podlehlo v Čechách postmoderní ideologii představované V. Havlem a ideovým prostředím okolo něj. Tato ideologie volá pro nastolení vlády mravnosti, pro životě v pravdě, vytváření občanské společnosti, vyslovuje se aktivně proti rasismu a nacionalismu, ale jen velice slabě polemizuje s neoliberalizmem, je velmi nevšímavá k zájmům nižších vrstev a k jejich emancipaci, její obhajoba lidských práv se často vztahuje jen na státy neloajální k USA a jakousi "shnilou krysou na dně jejich myšlení" abych použil obratu I. Svitáka je silný anitkomunismus. Ten je možná pochopitelný ve vztahu k minulému režimu, dnes ale nositelům těchto názorů znemožňuje vidět zásadní roli levicových myšlenek a přístupů v otázce lidských práv. Tito lidé pak necítí jen antikomunismus vůči stalinistům, ale vůči celé levici, vůči K. Marxovi, R. Luxemburgové, Che Guevarovi a dalším, což znesnadňuje jejich dialog se západními obhájci lidských práv. Havlovskému vidění světa navíc odpovídají některé vyloženě reakční přístupy, jak např. určité monarchistické tendence, esoterismus, silná rusofobie apod.

Určitou podskupinou této ideologické orientace jsou tzv. zelení. Ačkoli oni jsou již dále než typičtí "havlovští" obhájci lidských práv, i oni stále podléhají v naší postkomunistické současnosti mnohým neoliberálním a antilevicovým klišé, které jim zabraňují vidět jasněji realitu. Na jedné straně od těchto zelených zaslechneme kritiku neoliberální globalizace a velkých rozdílů ve světovém rozdělení bohatství, jedním dechem ale doplní nějaký liberální argument pro realitu české republiky (např. odbourání sociálních dávek, nebo setrvání v NATO).

Je také třeba dodat, že dnes a denně selhávají obě levicové parlamentní strany v podpoře formování tohoto pro další vývoj ČR tolik důležitého ideového prostředí. KSČM tkví ve svých starých stalinských dogmatech čas od času míchaných s novými protestními myšlenkami, ale radikálně-demokratický levicový proud v ní prakticky neexistuje. Podobně sociální demokracie. Tato strana drží již sedmým rokem ministerstvo kultury, navíc stále jedním člověkem. A co udělala pro silnější zastoupení levicové kultury v Čechách? Co udělala, aby se více překládaly sociálně kritické společensko-vědní knihy a byla tak postavena jistá hráz proti neoliberální a neokonzervativní povodni? Co udělal ministr s faktem, že v ČR neexistuje jediný levicový časopis či revue? Vůbec nic! Obě strany zapomínají na Gramsciho poučku, že levice musí především usilovat o kulturní hegemonii, která vydrží podstatně déle než pomíjivá politická moc a pravděpodobně může společnost změnit daleko více než ministři ve vládě. V obou stranách sice existují skupiny lidí, kteří nepodceňují teorii, jsou si vědomi tíživých problémů současného světa a jejich zájem směřuje dále než k příštím volbám, jejich vliv je omezený a šance na prosazení mizivé. Podobně existují další skupiny v ČR, které hledají cosi nového, například anarchisté, trockisté, ekologové nebo humanisté. Jsou však velice rozdrobené, panuje v nich často vůdcovský kult a mesiášství. Ve vztahu k ostatním skupinám jsou často dogmatičtější než nejpravější pravice.

Konzumně apolitická ideologie

Typickými hlásnými troubami této ideologie jsou Nova a Blesk. Jimi představovaná směs idejí a propagovaných životních postojů je v převážné míře apolitická, hrajíce na nižší potřeby člověka. Je zde nadsazená sexualita a touha po senzačnosti (kdo s kde kým). Je zde umně útočeno na lidskou touhu vzrušovat se strachem detailním popisováním dopravních nehod, nebo brutálních vražd. Je zde samozřejmě brnkáno na lidský rasismus zdůrazňováním národnosti pachatelů trestných činů. Je zde často podněcována lidská závist. Tyto deníky referují detailně o zbohatlících, dokonce častěji než tzv. seriózní tisk, který se často tváří, jako by tu nebyli. Ale je zde také občas zabrnkáno na touhu malého člověka po spravedlnosti, když tyto deníky s gustem referují o zatýkání různých tunelářů, nebo když si publicistický pořad vezme na mušku surového majitele domu. Obzvlášť rád si bulvární tisk smlsne na v očích voličů nezasloužených privilegiích politiků. Zatímco seriózní tisk si nedovolí psát špatně o podnikatelích (o tunelářích je zde referováno velice věcně), bulvární tisk se nebojí rozmáznout aféru palcovým titulkem "Už tě vedou Tondo!" Tato stránka bulvárního tisku může přispívat i k formování jistého protolevicového vědomí.

V této ideologii je prakticky rezignováno na touhu člověka patřit do vyšších sociálních vrstev, maximálně je tato touha představována jako chimérická pohádka, když tato média spravují o rekordních výhrách v loteriích, kterých dosáhli mnozí chudí. Čas od času (např. před volbami) pronikne i do této ideologie jisté politično. Často ve formě několika moudrostí, ve smyslu "ti budou krást více než ti druzí". "Zvýší nám zase daně?!" Ve vztahu k političnu zde převažuje negativismus ve stylu: "Co nám na nový rok politici nachystali?" Rozuměj: Jakých nepříjemností se máme od nového roku obávat.

Vedle pohlaví je v centru zájmu této ideologie žaludek. Věčným vkládáním reklamních materiálů a zveřejňováním cenových bomb se jaksi daří držet určitou část obyvatel ve věčném běhu za slevami. V přestávkách mezi jednotlivými koly toho závodu se můžou běžci-nakupující cítit buď šťastně (okurky za 5 kč) nebo naopak nešťastně (neměli už televizi za 500 kč), ale každopádně: Žádnému totalitnímu režimu by se nikdy nepodařilo přimět k podobně dobrovolnému poklusu takové davy lidí, jako se to daří volnému trhu. Žádná demonstrace nenaláká dnes více lidí, než nějaký "cenový masakr" v hypermarketu. Žádný totalitní režim by nedokázal pomocí direktiv připoutat tak obrovskou část diváků k televizní obrazovce, jak se to podaří komerční TV, jen aby diváci sledovali největší megashow roku.

Je toho málo, co může vykázat levně-konzumní ideologie jako pozitivní. Snad jen určitou sentimentalitu, lásku k malým dětem a ke zvířatům. Mnozí se rozčilují, co je to za zprávy, když tam ukazují narození tygřích mláďat v liberecké ZOO. Nejsem si jist, zda jsou takové výtky oprávněné. Záběry mláďat jsou v každém případě lidštější než záběry dopravních nehod. Ba možná neříkají o realitě světa o nic méně než zpráva "seriózní" veřejnoprávní televize o zasedání parlamentu, kde se řeší stejně nepodstatné věci, jako je narození tygřích mláďat. O těch podstatných zprávách, jak veřejnoprávní, tak komerční televize nereferují. Ostatně kdo by měl zájem dívat se na jednání bankéřů o osudu světa. Jaká krásná shoda zájmů: diváci nestojí o takové nudné zprávy a ani bankéři nestojí o to, aby se o nich vypravovalo jako o kdejakém politikovi.

Protestní ideologie

Existuje ještě jedna ideologie kterou zastává část představitelů nižších vrstev. Dovolil bych si ji nazvat protestní ideologií. Takové životní postoje bývají skvěle vidět v pořadu Kotel na TV Nova. Často bývá i smíchána s předchozí ideologií, někdy bývá ale i výrazně antikonzumní a ke všemu novému nedůvěřivá. Základem této ideologie je tvrzení, že to jde s českou společností z kopce a že na vině jsou mocní, kteří mají ty nejhorší lidské vlastnosti. Tato ideologie, či spíše souhrn idejí, je o poznání političtější než ideologie konzumně-apolitická. Dost často zastánci těchto idejí nadávali na režim před rokem 89 a dnes nadávají zase.

Protestní orientace bývá často doprovázena nejrůznějšími reakčními postoji, voláním po nastolení pořádku, po potrestání zločinců, setkáváme se i s předlistopadovou nostalgií. Pravděpodobný efekt liberálních médií na skupinu obyvatel, sdílejících protestní přesvědčení, spočívá v zacílení jejich nespokojenosti směrem výhodným pro vládnoucí, na politiky, přistěhovalce, nezaměstnané lenochy, jiné národy, EU, Němce nebo Romy. Zdráhal bych se zodpovědět otázku, zda je tato ideologie spíše pravicová nebo levicová. Nalezneme dosti důkazů pro první i druhé tvrzení. Spíše bych ji nazval antielitní, prolidovou (což jsou spíše levicové prvky), nedůvěřivou (což může být levicový prvek ve smyslu kritického myšlení ale i pravicový prvek ve smyslu izolacionismu a neochoty přijímat nové), taktéž její vztah ke konzumu je komplikovaný. Naopak jako pravicové prvky lze vnímat autoritářství, hledání nesprávného nepřítele, častý antifeminismus (zdůraznění role žen v péči o domácnost), nechápání potřebnosti lidských práv a nacionalismus.

Zajímavá je otázka, zda vidí tito lidé šanci na zlepšení. Často od nich slyšíme: "Už budou volby, doufám že jim to komunisti / republikáni zase ukážou." Pod pojem "oni" má mluvčí na mysli vládnoucí. "Ukážou" ovšem většinou neznamená, že by mluvčí chtěl cíleně nějakou změnu, spíše bude uspokojen, když budou vládnoucí projevovat rozhořčení a vztek. Mluvčí ví dobře, že takové pocity jsou primárně určené jemu a jeho prostředí, má tedy škodolibou radost že, slovy F. L. Čelakovského "však na pány v krytém voze taky někdy trhne". Jinak totiž protestní prostředí projevuje překvapivě málo ochoty chodit demonstrovat, stávkovat nebo zakládat hnutí a občanská sdružení. Jeho protestní vyrovnání se s realitou, ve které žije, často začíná a končí za dveřmi hospody. V lepším případě za plentou ve volební místnosti. Počet nositelů této ideologie lze odhadovat na 20% obyvatel. Podobný počet lidí uvádí v sociologických výzkumech tzv. rezignované hodnoty - berou život jako nutné zlo apod.

Jakousi menší podskupinou protestního prostředí, tvořenou především lidmi vyššího věku, by nazval protestně-komunistickou. Počet jejich nositelů v současné ČR lze odhadnout na 5% populace. Tito lidé vychází z přesvědčení, že do roku 89 panoval v českých zemích téměř ráj na zemi, listopad 89 všechno zhatil a zničil, nastala vláda kapitalistů ve spojení s církví, šlechtou a sudetskými Němci, mladí lidé jsou neodpovědní, technika žene svět do záhuby apod. Zatímco protestní přístup preferuje zahraniční politiku "na vlastním dvorečku", tomuto komunisticko-protestnímu táboru by spíše vyhovovala orientace východním směrem. Nejsem si jist, jak velký podíl má na formaci této ideové skupiny prostá mentalita stáří, nakolik je zde obsažena protestní nota a nakolik zde hraje roli skutečná přetrvávající ideologie normalizačního režimu. Tím čím je křesťanu chození na mši, tím je nositeli této ideologie nadávání při nedělním politickém pořadu nebo chození k volbám.

Křesťanská ideologie

Je otázka, zda existuje v ČR početná skupina obyvatel, pro niž představuje křesťanství nejen záznam k křestním listu či rituál praktikovaný jednou týdně, ale zda ovlivňuje jejich životní normy, hodnoty a jednání podobně, jako předchozí tři ideologické směry. Domnívám se že v zásadě ano. Tato skupina je ale poměrně heterogenní, jednu část představují starší lidé z venkova, především z jižní Moravy, převážně katolického vyznání, druhou část představují mladší a často i vzdělaní lidé z měst, kteří patří více k dalším náboženským obcím a směrům, než ke katolické církvi. Tuto skutečně silně nábožensky smýšlející skupinu obyvatel ČR odhaduji na 3 -- 5 % obyvatel. Kolem ní se kupí také další skupiny lidí, označující se za věřící nebo praktikující křesťany. Tito mají často ale blíže k některým z výše zmíněných ideologií, než k čisté religiozitě. Nábožensky vyhraněné prostředí se vyznačuje na jednu stranu solidaritou a často etickými postoji k životu, na druhé straně je zde silná smířenost s osudem, snadná manipulovatelnost vyššími autoritami a konzervativní postoje.

Závěr

Tak či onak, žijeme ve věku slábnutí ideologií. To se týká asi celé "západní" společnosti. Česká republika se od ní liší silnější liberální ideologií a naopak absencí demokraticky levicového přemýšlení o světě. V médiích i ve větší části společnosti. Určitý, byť možná omezený potenciál skýtá u nás silně zastoupená tzv. protestní ideologie, které podléhá značná část obyvatel. Ta je ovšem stále ohrožena možným zneužitím, resp. zacílením nesprávným směrem, tak jak se o to v oné "západní" Evropě pokouší krajní pravice. Jestliže liberální ideologie pro elity a střední vrstvy a konzumní ideologie pro dolní většinu je v zájmu dnešních mocných, protestní ideologie zde existuje do značné míry proti jejich vůli. Podaří-li se jí kanalizovat pomocí nějakého pravicově populistického hnutí, začne vlastně také vyhovovat zájmům kapitálu. Demokratická levice by se měla zaměřit na konstituovaní silného levicově a solidárně smýšlejícího prostředí inteligence se smyslu Gramsciho kulturní hegemonie. Měla by se zaměřit také na vhodnou práci s protestní ideologií a jejími vyznavači a pokoušet se o její demokratickou a emancipační reformulaci.