Mrtvola vyplavala asi za půl roku a byla spálena jako mrtvola neznámé osoby, přestože již před několika měsíci bylo zahájeno pátrání po zmizevším Egypťanovi. Pátrání po pachatelích bylo dlouhou dobu neúspěšné a případ časem zdánlivě usnul.

O pět let později ale došlo k neshodám mezi jedním z pachatelů a jeho družkou. Rozhněvaná žena se pomstila, jak nejlépe uměla: koupila si papír, obálku, tužku a šablonu -- tedy věci, které přiměřeně kulturní úrovni těchto lidí se v její domácnosti běžně nevyskytovaly - a napsala anonymní udání. Kriminálka se probrala k životu velmi rychle a údajní pachatelé putovali již za několik dní do vyšetřovací vazby. Až na jednoho, který krátce před zákrokem pomstychtivé dámy emigroval a usadil se v Rakousku.

Kriminální služba naservírovala soudu příběh pro silné žaludky. Vraždy se měli zúčastnit čtyři lidé. Ten, který vše vymyslel a zorganizoval, společně s taxikářem vyzvedl Egypťana z hotelu a nechal jej nastoupit do taxikářovy volhy. Takřka za rohem ale vystoupil a místo něho z každé strany nastoupil jeden bijec. Vůz se rozjel a začalo bití. Za Prahou na břehu řeky taxikář s jedním z nich vytáhli již bezvládného muže z auta, dotloukli ho kovovým nástrojem, a tělo zatížené kusem železa hodili do řeky. Počínali si tak brutálně, že druhý bijec nesnesl pohled na jejich počínání a opodál zvracel.

Uprchlík byl na první pohled nenápadná, leč zblízka docela zajímavá osoba. Živil se jako taxikář, jenž své zákazníky vyhledával hlavně mezi cizinci a veksláky. Sám si přivydělával "vekslováním". Trvale mu chyběly peníze, takže byl docela slušně zadlužený. Díky tomu mu orgány opakovaně odmítly vystavení pasu a udělení výjezdní doložky. V době, kdy mělo dojít k vraždě, jezdil v podniku komunálních služeb, ale později se osamostatnil, koupil si ojetou cortinu a taxikářství provozoval jako soukromník. V té době byl soukromý živnostník, a ještě k tomu taxikář, dosti vzácným jevem. Pozoruhodné na něm bylo také to, že byl zetěm vedoucího tajemníka OV KSČ, jenž byl v době trvání našeho příběhu povýšen na krajskou úroveň.

Československé orgány požádaly Rakousko o vydání uprchlíka k trestnímu řízení. Extradiční řízení proti němu bylo v Rakousku vedeno zčásti vazebně. Soud ve Wiener Neustadtu nakonec žádost o jeho vydání odmítl, protože se mu odůvodnění obžaloby jevilo jako nedostatečné. Během extradičního řízení se v uprchlickém táboře v Traiskirchenu objevil jeden z taxikářových pražských známých a sdělil mu, že zemřela jeho bývalá manželka a děti jsou v dětském domově. Lákal ho, aby se pro ně vrátil. Pak opět zmizel stejně rychle, jako se objevil. Uprchlík nicméně prostřednictvím vysoké komisařky OSN pro uprchlíky požádal české orgány o vydání dětí, a ty skutečně do Rakouska přijely, shodou náhod v době, kdy tam pobýval na své první státní návštěvě země Gustav Husák, a kdy jejich otec seděl v extradiční vazbě. Vazba ale nebyla dlouhá, uprchlíkova družka přijala děti dobře, takže po návratu z vazby měl ucelenou rodinu. Žil pak ještě nějaký čas v Rakousku a posléze se přestěhoval do Německa, kde pak žil až do r. 2000.

Jeho extradiční řízení přitáhlo značnou pozornost rakouského tisku. Objevily se zde zprávy, že uprchlík je ve skutečnosti bývalý agent československých tajných služeb, který uprchl, aby nemusel dále spolupracovat. Podle novinových zpráv mělo být obvinění proti němu vykonstruováno, aby byl cestou extradičního řízení vrácen k předložení účtů za nesolidní jednání vůči jeho tajným chlebodárcům. Tvrdilo se dokonce, že umlácený Egypťan byl ve skutečnosti agentem egyptské rozvědky, který v Československu žil pod nepravým jménem a postgraduální studium mu sloužilo jako krytí.

Mezitím v Československu proběhlo trestní řízení, ukončené v r. 1985 rozsudkem Nejvyššího soudu. Muži, jenž spolu s taxikářem utloukl zavražděného, byl uložen trest smrti, taxikář byl odsouzen na 24 let, další bijec na 19 let a organizátor vraždy, jenž se vyjížďky za Prahu nezúčastnil, na 13,5 roku. Po odvolání bylo řízení proti muži, odsouzenému na smrt, vyčleněno do samostatného procesu; trest smrti byl pak změněn na doživotí. V r. 1991 prvoinstanční soud vydal na uprchlého zatykač a požádal německé orgány znova o jeho vydání k vykonání trestu. Generální prokuratura ve Stuttgartu po velmi dlouhém řízení opět vydání odmítla. Tentokrát se ani příliš nezabývala odůvodněním rozsudku, ale odvolala se na nesoulad mezi tehdy platnou československou právní úpravou a evropským právem: uprchlíkovi by se po návratu nedostalo obnovy řízení a spravedlivého soudu v jeho přítomnosti. Československo se k této zásadě přihlásilo podpisem adhesní smlouvy s Evropskou unií až v r. 1992, ale do praxe ji ČR zavedla novelizací trestního řádu teprve o 10 let později, v r. 2002.

O tom všem se údajně uprchlík nikdy nedověděl. Rozsudek mu podle jeho tvrzení nebyl fyzicky doručen. Protože šlo o řízení proti uprchlému, doručení bylo splněno vyvěšením rozsudku na desce soudu. Odsouzený se prý kupodivu nedověděl ani o extradičním řízení, probíhajícím v Německu, natož o zatykači. Jako většina emigrantů po pádu totality zamířil na návštěvu domů a dojížděl pak i s dětmi do vlasti poměrně často. Starý, údajně padělaný čsl. pas, s nímž kdysi přišel do Rakouska, si vyměnil za nový, pravý, který později dále vyměnil za český. Tato idylka mu vydržela celých deset let, až do r.2000, kdy byl při cestě do vlasti na hranicích zatčen. Pak mu byl doručen rozsudek z r. 1985 a putoval do vězení, kde je dosud.

Pokud připustíme, že vraždil, spravedlnost ho dohonila za 26 let po činu, 15 let po rozsudku a hlavně po 10 letech svobodného pobytu po vlasti, která na něj vydala zatykač. To se skutečně nepřihodí každému.

Muž tvrdí, že je nevinen, že obvinění bylo skutečně vykonstruováno. Jeho rodina najala právníky, kteří se pokusili mu pomoci. Podali ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ČR odmítl jako nepřípustnou, protože lhůta pro podání vypršela v r. 1985 (emigrant přece musí být potrestán za to, že se dobrovolně nevrátil do komunistického ráje, kde mu tehdy hrozil trest smrti). Požádali ministra spravedlnosti, aby ve prospěch odsouzeného podal stížnost pro porušení zákona. Ministr, přesněji řečeno, ministerský úředník podnět odmítl bez jediného slova vysvětlení (to je v posledních letech důsledně dodržovaná nemravná zvyklost).

Obrátili se na Mekku ztroskotanců u české justice, tedy k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Neuspěli, neboť v r. 1985 vypršela půlroční lhůta pro podání stížnosti a mimo to rozsudek byl vynesen ještě před podpisem adhesní smlouvy, takže soud vůbec není povinen stížnost přijmout. Ustanovení trestního řádu, které dává uprchlíkům právo, aby byli po návratu do vlasti souzeni znova v přítomnosti, platí až od 1.1.2002 a nemá zpětný účinek. Odsouzený může tedy vyprávět cokoli o své nevině, jeho možnosti dosažení obnovy procesu a případného prokázání neviny jsou téměř nulové. Není totiž tak důležité, zda muž stráví ve vězení dvě desítky let, ač je možná nevinen, jako zachování neprolomitelnosti procesních předpisů. Náš muž se prostě měl nechat chytit až po 1. 1. 2002. Protože příliš spěchal domů, má se smířit s tím, že možná dožije ve vězení a vyprávění o nevině si může dát za klobouk.

Přesně řečeno, jakousi naději na dosažení spravedlivého soudu mu dává nástroj, jímž je obnova řízení. Touto cestou se pustila sestra odsouzeného, která podala žádost o obnovu bratrova procesu u příslušného soudu. Soud začal jednat poměrně rychle a poslal odsouzenému poučení, v němž ho jednak upozorňuje na nemalé finanční náklady, jež mu vzniknou v případě neúspěchu (pro vysvětlení čtenáři: obtěžování soudu v takovém případě stojí 6 tis. Kč a úhradu nákladů na obhajobu), ale zvláště jej upozorňuje na obtížnost cesty.

Předsedkyně senátu zcela správně připomíná, že obnovu procesu lze připustit pouze tehdy, "pokud vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení s důkazy již známými, mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině..." Dále pokračuje: "Vzhledem k obsahu návrhu, v němž jsou uvedeny domněnky o tom, že se jednalo o vykonstruované obvinění, nikoli však konkrétní návrhy na důkazy, Vás vyzývám ke sdělení, zda si přejete, aby byl návrh na obnovu řízení projednán..." Čteno mezi řádky: řízení o obnovu je nákladná záležitost s nepatrnou nadějí na úspěch, rozumný člověk by návrh stáhl. Křivdil bych soudkyni, kdybych tvrdil, že její varování je z hlediska čistě formálně-právního mylné.

Žadatelka především argumentuje tím, že postavení jejího bratra je v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky, která se zavázala respektovat normy evropského práva a podřídit jim národní legislativu. Pokud by se tím ČR důsledně řídila, musel by být proces na žádost odsouzeného obnoven a proveden v jeho přítomnosti. Připouštím, že tato námitka obstojí pod zorným úhlem zdravého selského rozumu (moderněji a vznešeněji se tomu říká "common sense"), ale není v moci soudu k ní přihlédnout, protože se musí držet psaného práva, byť by to naopak bylo zcela proti zdravému selskému rozumu (vznešeně se tomu říká právní pozitivismus).

Dále se žadatelka zmiňuje o podezření na vykonstruovanost obvinění, které šířil dobový rakouský tisk. Upozorňuje, že touto okolností se nemohly tehdejší československé orgány činné v trestním řízení vůbec zabývat, protože nebylo možné, aby kriminální služba prověřovala temné rejdy komunistických tajných služeb. A dožaduje se, aby právě za účelem objektivního přezkoumání tohoto podezření byla povolena obnova řízení. V tomto bodu se s žadatelkou zcela ztotožňuji.

Lze pouze doufat, že se nemýlí v domněnce, že v současné době bude možné, aby se orgány činné v trestním řízení dostaly bez překážek do hloubky archivů tajných služeb a mohly ověřit věrohodnost domněnky. K tomu, že změna společenských poměrů, která by měla takové šetření umožnit, skutečně nastala, snad není třeba navrhovat soudu zvláštní důkazy: mělo by stačit podívat se na kalendář a přečíst si noviny z převratové doby r. 1989 a vzpomenout si, jak rychle kdo ze soudců zahazoval rudou knížku, a zda ji zahodil dost daleko, či zničil zcela nevratně.

Nakonec žadatelka uvádí soubor informací, které skutečně nebyly předmětem tehdejšího trestního řízení, odsouzeného se na ně dříve nikdo neptal, přičemž mají určitou oporu v informacích o jeho osobě, které jsou uloženy ve vyšetřovacím spisu.

Jsou skutečně objektivní důvody k tomu, aby se dalo věřit, že tajné služby mohly mít o uprchlíka zájem. Nechci zveřejňovat podrobnosti, které mají být zkoumány v obnoveném trestním řízení, uvedu pouze, že okolnosti způsobu, jakým se odsouzený dostal do Rakouska, a jak se tam uvedl, jsou tak nepravděpodobné, že samy o sobě vzbuzují podezření, že v tomto příběhu bylo všechno jinak.

Nedovedu si ale představit, jaký jiný způsob dokazování tak složitých a patrně dosud utajení podléhajících okolností by mohla obhajoba navrhnout než přezkoumání pravdivosti jeho údajů běžnými kriminalistickými postupy. Vyšetřování bude složité, je neproveditelné bez součinnosti přinejmenším s rakouskými orgány. Mám věřit tomu, že výslovné neuvedení návrhu, který přirozeně vyplývá z podstaty věci samé, by mohlo soud vést k odmítnutí obnovy? Nebo snad soud očekává, že obhajoba návrhem dokazování předepíše orgánům činným v trestném řízení jednotlivé kroky, které je třeba udělat?

Je holou skutečností, že objektivní přezkoumání podezření o vykonstruovanosti obvinění není možné jinak než úkony nového trestního řízení, a to nesmí být zahájeno, pokud soud nepovolí obnovu řízení. Je to jednoduché a srozumitelné jako pohádka o slepičce, která šla kohoutkovi pro živou vodu.

Možná, že čtenáře napadne, že se příliš soustřeďuji na procesní stránku dosažitelnosti obnovy procesu pro odsouzeného, aniž bych si lámal hlavu s jeho vinou. Vrazi budí odpor, snaha obnovit proces s vrahem může působit odpudivě.

Mohu na tomto místě připomenout pouze tolik, že rakouský soud nevyhověl žádosti o vydání uprchlíka k trestnímu stíhání, protože měl pochybnosti o odůvodněnosti obžaloby. Dodávám, že v některých bodech jsou v odůvodnění rozsudku bílá místa a jsou rozpory mezi některými detaily dokazování a odůvodněním rozsudku. Ve světle podezření o vykonstruovanosti obžaloby je třeba pochybnostem rakouského soudu přiznat racionální jádro.

Otázkou odůvodněnosti výroku o vině ale nemá smysl se zabývat, protože jeho přezkoumání je až druhým krokem, ke kterému nedojde, nebude-li obnova povolena. Hrůznost skutečnosti, že odsouzenému byl vyměřen skutečně vysoký trest, a nyní lze ve světle dříve neznámých či nepoužitelných skutečností pochybovat o správnosti rozsudku, by se měla odrazit ve velkorysém přístupu justice k žádosti o obnovu.