Během posledních několika týdnů se zdá, že se Blair chová iritovaně: Proč nemohou lidé (mnozí z nich jsou členy jeho strany) prostě na ten Irák zapomenout. Nikdy jsem nepřestal respektovat názory lidí, kteří byli proti válce v Iráku. Proč nemohou oni přijmout, že jsem přesvědčen, že jsem udělal správnou věc?

Samozřejmě to není tak jednoduché. V očích mnoha stoupenců Labouristické strany je už dostatečně velkým zločinem, že se Tony Blair spolčil s Republikánským prezidentem v Bílém domě - a k tomu ještě s takovým prezidentem, který - jak se vyjádřila dokonce i Blairova manželka, právnička Cherie Booth - ukradl volby v roce 2000 od Demokratického kandidáta Ala Gora.

Důkazy nepodporují tvrzení oponentů, že Blair lhal či zmanipuloval národ, aby mu dovolil zaútočit na Irák. Francouzský prezident Jacques Chirac nikdy nezpochybňoval skutečnost, že se západní výzvědné služby, včetně francouzské, jednotně shodovaly v tom, že Irák má zbraně hromadného ničení.

Avšak britský premiér nemůže uniknout širšímu dojmu, že se snažil využívat existujících důkazů i právních možností až na doraz a možná i trochu dál. Ironií je, že Blairovo rozhodnutí bylo motivováno dlouhodobou strategickou hrozbou, kterou zosobňoval bagdádský režim a jeho vzdor vůči OSN. Blair byl také z morálního hlediska osobně přesvědčen, že odstranění Saddáma Husajna je "správná věc".

Toto je součástí onoho zvláštním způsobem rozporného člověka, jímž je Tony Blair, pokračuje autor. Je absolventem školy Fettes, snad nejslavnější soukromé školy ve Skotsku, a ta mu vštípila představu, že Británie má povinnosti prosazovat ve světě svůj civilizující vliv. Avšak Blair vybudoval argumentaci své vlády, proč zaútočit na Irák, kolem údajné existence zbraní hromadného ničení. A žádné takové zbraně se nenašly. Účel podle něho posvětil prostředky. Mnozí jiní však soudí, že morální přesvědčení Tonyho Blaira nebylo důvodem, proč zavlekl svou zemi do války.

Blair zůstává nejlepším politickým hercem své generace. Neztratil svůj osobní šarm. Avšak jeho divadelní brilance je oslabena a na širším jevišti zeslábly i jeho přesvědčovací schopnosti. Sice je hluboce křesťansky založen, avšak během let se ukázalo, že je velmi zběhlý v umění špinavé politické strategie a manipulace.

V jednom ohledu je Blairovo místo v historii zajištěno. Stal se už nyní labouristickým premiérem, který setrval nejdéle ve funkci. Blair potvrdil a přejal filozofii a politickou vizi Margaret Thatcherové ohledně privatizace, odborů a role trhů. To zajistilo vizi Thatcherové dlouhodobý význam.

Intelektuálně línou kritikou od členů Labouristické strany je, že New Labour není v podstatě ničím jiným než kompromisem se thatcherismem. Blair ovšem přijal vizi amerických, Clintonových "Nových Demokratů". Přijímá globalizaci a snaží se zmírnit její dopady, namísto toho, aby navrhoval alternativní vizi. Blair hovoří o tom, že úkolem moderní sociální demokracie musí být vybavit lidi k tomu, aby si dokázali poradit v rychle se měnícím světě.

Blairova politika byla důsledkem dlouholetého exilu labouristů, za vlády konzervativců Margaret Thatcherové. Démoni z té éry mu stále ještě sedí na rameni. Chová se proto v domácí politice defenzivně a podceňuje tím svůj politický kapitál. Politik Roy Jenkins Blairovu opatrnost v domácí politice jednou přirovnal k postojům ředitele muzea, který opatrně nese cennou vázu z dynastie Ming z jedné navoskované muzejní místnosti do druhé.

Avšak to je podceněním skutečné situace, míní autor. Za Blairovy vlády došlo k osmi letům nepřetržitého hospodářského růstu, byla minimální inflace a nesmírně nízké úrokové míry. Došlo k radikálnímu poklesu nezaměstnanosti a fiskální postavení této vlády možná není úplně bezproblémové, ale je zvládnutelné.

Došlo zároveň k podstatnému zvýšení výdajů na školství a na zdravotnictví, bezprecedentně v poválečné britské historii - a toto bylo financováno převážně ze zvýšených daní.

Britští labouristé zavedli minimální mzdu, před níž kdysi konzervativci varovali jako před cestou do pekla - před cestou k rozsáhlé nezaměstnanosti. Minimální mzda se mezitím stala zcela nezajímavou, běžnou součástí ekonomického nábytku Británie a kdyby vyhráli volby Konzervativci, nezrušili by ji. Daňové kredity, zaměřené na chudé rodiny, vyvedly milion britských dětí z chudoby. Důchodové kredity učinily totéž pro staré občany. Britská vláda je často obviňována, že zdaňuje nenápadně, nepřímými a "tajnými" daněmi, a je to pravda. Druhou stranou mince je však to, že došlo k podstatnějšímu přerozdělení bohatství, než do jaké míry to tato vláda přiznává.

Blair neměl žádné "draky", které by musel zabít, a tak je obviňován, že je jeho politika rozplizlá a mlhavá. Chtěl prosazovat vládu jako nástroj, který poskytne občanům schopnosti vyrovnat se s životem ve světě, kde rychlé změny, technologické i hospodářské, znásobují nejistotu i vznik nových příležitostí. Za hlavní nástroj orientace v novém světě považuje Blair vzdělání.

Podařilo se mu výrazně zlepšit britské veřejné služby. K dispozici jsou tisíce nových lékařů, zdravotních sester a učitelů, stovky nových škol, výrazný pokles v čekacích dobách na operace v nemocnicích, zlepšené zkoušky na základních školách. Učitelství znovu považují univerzitní absolventi za žádoucí povolání. Lze jistě diskutovat o tom, kolik miliard liber proplýtvala při tom všem britská státní správa.

Blair však nebyl úspěšný na mezinárodní scéně. Nepodařilo se mu vytvořit nový mezinárodní politický systém. Historie zřejmě o něm řekne, že se o leccos pokusil s odvahou, ale že selhal.

Blair byl jedním z nejinteligentnějších vedoucích politických představitelů mimo Ameriku, kteří si uvědomili, že útoky z 11. září se rovnají politickému zemětřesení. Pochopil, že to povede k likvidaci systému, který existoval od konce studené války. Brzo po útocích se vyjádřil, že prvním úkolem světa je zajistit, "aby Spojené státy zůstaly součástí mezinárodního systému". Uvědomil si, že hrozí nebezpečí, že americká vláda odhodí veškeré skrupule a bude se snažit jednostranně potrestat své nepřátele. Rozhodl se, že jeho úkolem je dostat se k Bushovi co nejblíže, aby ho integroval do mezinárodního politického systému.

Ze zpětného pohledu zřejmě kritikové přiznají, že Blair měl větší vliv na Bílý dům, než kolik jeho kritici dnes uznávají, zejména, když usiloval o to, aby se Bush seriózně začal angažovat v procesu na Blízkém východě. Avšak podcenil střet strategických kultur mezi Spojenými státy, rozhodnutými osvobodit se od globálního systému, jaký vytvořily po druhé světové válce, a "starou" Evropou Německa a Francie, která odmítla podrobit se moci Washingtonu.

Většina toho, co Blair udělal, je nezměnitelná. Většina Labouristické strany pochopila, že existuje rozdíl mezi účelem a prostředky - že jednou věcí je cíl spravedlivější společnosti a druhou věcí je ideologie, která si úsilí o spravedlivější společnost spletla se státním vlastnictvím, vysokými daněmi a vládní mocí.

Avšak existují i horší stránky Blairova dědictví. Blair pohrdá občanskými svobodami a ukazuje se, že je to právník, který nerespektuje zákonnost. Svobodu Blair obětoval na oltář úředních zájmů a cynicky ji obětoval populismu.

Blair byl vždycky nesmírně daleko své straně. Tento nejúspěšnější labouristický politik byl vždycky ve své straně outsiderem. Nikdy nepociťoval vůči ní loajalitu. Blair je středostavovský Angličan, bez jakékoliv ideologické přítěže. To jistě zvýšilo jeho atraktivitu pro voliče. Jenže Labouristická strana chce nyní za šéfa labouristu, někoho, kdo respektuje rituály a tajemství té strany, někoho, kdo sdílí její idealismus, někoho, kdo pociťuje její bolest nad krutostí moderní společnosti.