Jedna z věcí, které neustále slyšíme, je, že na ní bylo stříleno na silnici vedoucí k letišti, která je notoricky známa pro svou nebezpečnost. Ve skutečnosti je často popisována jako nejnebezpečnější silnice na světě. Proto se o střelbě na téhle silnici mluví jako o poměrně běžné a pochopitelné události. Já jsem na té silnici sama byla a skutečně je to velmi nebezpečné místo, s explozemi v každém okamžiku a s mnoha checkpointy.

Giuliana mi řekla něco, co jsem do té doby vůbec neměla možnost pochopit, totiž že na téhle silnici ona vůbec nebyla. Byla na úplně jiné silnici, o které já jsem vůbec nevěděla. Je to zabezpečená cesta, na kterou můžete vjet pouze přes Zelenou zónu a která je vyhrazena exkluzivně pro velvyslance a vysoké vojenské úředníky.

Takže když ji Calipari, italský tajný agent, vyzvedl ze zajetí, jeli přímo do Zelené zóny, prošli komplikovaným procesem na checkpointu, kterým musí projít každý kdo vstupuje do Zelené zóny a který zahrnuje samozřejmě kontrolu americkými silami, a poté již jeli na téhle bezpečné silnici.

Druhou věcí, z které je Giuliana zcela frustrována, je popis střílejícího vozidla jako součásti checkpointu. Ona říká, že tam vůbec žádný checkpoint nebyl. Šlo jednoduše o tank, zaparkovaný na kraji silnice, který na ně zahájil palbu. Nebyl tam žádný proces snažící se vozidlo zastavit, říká, ani jakákoli signalizace. Z jejího pohledu šlo prostě o střelbu, zahájenou tankem.

Další překvapivou věcí, o které mi řekla, je, že na ně bylo stříleno zezadu. Překvapivou proto, že to, co slyšíme, je, že američtí vojáci zahájili palbu, protože nevěděli, o koho jde a báli se. Bylo to v sebeobraně, z obavy. Tou obavou bylo pochopitelně nebezpečí, že jejich auto vybuchne, nebo že se dostanou sami pod palbu.

Ale co mi Giuliana Sgrenová skutečně zdůraznila, bylo, že kulka, která ji zranila a která zabila Calipariho, přiletěla zezadu, skrz zadní sedadlo vozu. A jediný, kdo ve vozidle nebyl vážně zraněn, byl řidič, a ona říká, že to je práv proto, že střelba nepřicházela zepředu, dokonce ani ze strany. Střelba přicházela zezadu, protože odjížděli pryč. Takže myšlenka, že se jednalo o akt sebeobrany, se tak stává mnohem víc diskutabilní. A tenhle detail může vysvětlovat, proč existuje zdrženlivost ve vydání toho vozidla k prozkoumání. Protože jestliže většina střelby přicházela zezadu, pak jednoznačně stříleli na auto, které odjíždělo směrem od nich.

Amy Goodman: Můžete říci, kdy Nicola Calipari přiletěl do Bagdádu? Pro lidi, kteří ten případ příliš nesledovali, americká verze událostí je popisuje jet k letišti velmi rychle, po silnici s mnoha checkpointy, jak jste podotkla, ne po bezpečné silnici, s americkými vojáky střílejícími do vzduchu ve snaze zastavit vozidlo, ale oni se stále přibližovali, až na ně eventuelně vojáci zahájili palbu. Můžete říci něco k tomu, kdy italský agent poprvé přiletěl do Iráku?

Naomi Klein: Pokud jsem si vědoma, přijel den předtím a přihlásil se u amerických úřadů. Ty o jeho přítomnosti tedy věděly. Proběhlo nějaké vyjednávání, ale jeho detaily nejsou známy. Detaily, které vedly k vyjednávání, zda došlo k zaplacení nějakého výkupného. O těchto detailech nic nevíme. Co víme, je to, co se stalo od momentu jejího propuštění do dnešního dne. Její popis je takový, že žádné varovné signály neviděla a skutečně by byla ráda, aby lidé věděli, že nebyla na silnici s žádnými checkpointy, a mnohokrát mi zopakovala, že ve skutečnosti Iráčané nemají v žádném případě možnost přístupu na tuhle silnici. Není to ta silnice, kterou slyšíme často popisovat jako silnici s neustále vybuchujícími bombami, s checkpointy, kterými musíte projet. Je to kompletně oddělená cesta, ve skutečnosti cesta ze Saddámovy éry, která umožňovala jeho vozu dopravu z letiště přímo do jeho paláce. A nyní z americké vojenské základny na letišti přímo do Američany kontrolované Zelené zóny a americké ambasády.

Juan Gonzales: A co Vám řekla o Caliparim? On s ní seděl vzadu v autě, a co se vlastně stalo, když začalo střílení?

Naomi Klein: Ano. Ona cítí obrovskou vinu, jak si asi dokážete představit, a jedním z těch důvodů, proč se cítí tolik vinna, je, že s ní Calipari seděl na zadním sedadle. Takže, on mohl klidně sedět vpředu vedle řidiče, ale jelikož se ona tolik bála a vzhledem k tomu, že právě unikla z takového zlého zážitku, jakým je měsíční zajetí, nabídl Giulianě, aby se posadili společně na zadní sedadlo. Řekla mi, že jí vyprávěl události, které jí pomohly spojit ji zpět se životem, protože byla neuvěřitelně dezorientována. Jednou z těch věcí, které jí dezorientovaly během měsíce v zajetí, bylo třeba to, že neznala rozdíl mezi dnem a nocí. Neměla možnost ovládat vypínač a vzhledem k neustálým výpadkům proudu v Bagdádu se světlo často zhasínalo na celé hodiny a znovu rozsvěcovalo. Ani vlastně nevěděla, kde je. Říká, že na místě toho měsíce zeje černá díra. Řekla mi, že jednou z nejděsivějších věcí pro ní byl zvuk častých přeletů amerických vrtulníků nad domem, a ona byla pochopitelně velmi vystrašena, že dům, ve kterém byla držena, se dostane pod palbu, protože pochopitelně to byl dům odporu. Takže měla mnoho důvodů se bát. Bála se svých únosců, bála se amerických vojáků. A proto si Calipari sedl k ní dozadu a vyprávěl jí příběhy o všech jejích přátelích, o jejím muži, o všech, kdo se o ní strachovali, o Itálii. A to byl kontext, ve kterém byl zabit. Bylo to jeho rozhodnutí, sednout si k ní dozadu. A při tom co jí vyprávěl tyhle události a spojoval její minulý život se současným, zemřel, když se jí snažil ochránit před kuklami. A tenhle moment je prý jediné, co si živě pamatuje. Jediný moment, který jí přijde skutečný, je moment jeho smrti. Ve skutečnosti celý měsíc v zajetí, tak strašný, jaký byl, jí připadá jako daleký sen. Vše, na co myslí, je ten moment, kdy chráně jí, zemřel doslova v jejích rukou.

Juan Gonzales: A co řidič toho vozu? Řekla vám něco o tom, co se stalo s ním? Vybavuje si tuhle část?

Naomi Klein: Co mi řekla - a tohle je znovu zpráva, o které bylo informováno v italském tisku, ale ne příliš v americkém -- je, že po tom střílení byla vážně zraněna. Byla vynesena z vozu a položena na zem a ošetřována. Řidič, kterým byl další italský tajný agent, volal do Itálie a byl na telefonu, myslím, že řekla s Berlusconim, říkal do telefonu, že na jejich vůz bylo právě vystřeleno 300 až 400 kulek. Zatímco tohle říkal, američtí vojáci mu nařídili ukončit hovor. Ptala sem se jí, jestli ho nějak spojuje s incidentem, ona řekla, že nikoli.

Amy Goodman: Mluvíme s Naomi Kleinovou, nezávislou novinářkou, která se právě setkala s Giulianou Sgrenovou v nemocnici v Římě. Mám před sebou článek Jeremy Scahilla z nejnovějšího vydání deníku Independent, nazvaný "Nekontrolované zabíjení na kontrolních stanovištích", ve kterém se píše, že italská vláda, blízký spojenec Bushovy administrativy, polemizuje s tím, co Spojené státy říkají. Podle italského předsedy vlády přijel Calipari do Bagdádu v pátek po navázání kontaktu s únosci. Calipari a další agent se přihlásili americkým úřadům na letišti, stejně jako silám kontrolujícím danou oblast. Agenti obdrželi bezpečností odznaky, dovolující jim volný pohyb v zemi po vyzvednutí Sgrenové z opuštěného vozidla, ve kterém jí únosci zanechali. Pomalu jeli k letišti, se zapnutými světly, tak aby umožnili americkým checkpointům svou snadnou identifikaci. Píše se zde, že v té době byly již zprávy o propuštění Sgrenové na stránkách Reuters a Al-Jazeery. V automobilu panovala oslavná atmosféra až do okamžiku, kdy se vozidlo dostalo pod intenzivní palbu. Tohle je tedy něco, co neříkáte jen vy a Giuliana Sgrenová, ale také jeden z nejbližších Bushových spojenců, ministerský předseda Silvio Berlusconi, který tímto vyvrací tvrzení svého spojence a dožaduje se vyšetřování, které Spojené státy v tento okamžik zastavují. Naomi?

Naomi Klein: Berlusconi čelí volbám začátkem dubna, což je částečně důvod, pro který potřebuje být viděn zaujímaje trochu přísný postoj k USA. Nečelí však prezidentským volbám. Ty nebudou, myslím, do r. 2007. Jde o oblastní volby, a tohle byla pochopitelně národní událost a on potřeboval být viděn nějakým způsobem postavivší se USA. Ale on se opravdu staví pořád sem tam, a to je další věc, kterou je Giuliana Sgrenová velmi frustrována, protože ona, jak víme, je silně proti, a zůstává silně proti pokračující okupaci Iráku a je rovněž pro stažení veškerých zahraničních vojáků. Jedna věc, která je velice dojemná, je, že je přesvědčena, že její propuštění bylo výsledkem protiválečné organizace v Itálii, jdoucí napříč neuvěřitelnými koalicemi. Řekla, že má pocit, jako by její život byl svědectvím toho, co lidé dokáží, jsou-li organizováni a pracují-li společně. A je frustrována tím, že ten samý tlak donutil Berlusconiho oznámit stažení italských vojáků v září tohoto roku. Ona skutečně cítí, že levicové opoziční strany by měly udržet tlak na Berlusconiho a trvat na stažení už nyní. Ale ve skutečnosti bylo Berlusconimu dovoleno vycouvat z tohoto prohlášení a nyní tvrdí, že to vlastně neřekl; ke stažení prý dojde, až budou irácké bezpečnostní síly dostatečně silné. A samozřejmě, irácké bezpečnostní síly, to není otázka výcviku, to je otázka okupace. Důvod proč irácké bezpečnostní síly nejsou dostatečně silné, je, že jsou masakrovány, protože jsou viděny jako rozšíření okupace. Nemají nezávislost. A pokračující okupace je největší problém nezávislosti iráckých bezpečnostních sil. Okupace nepomáhá.

Amy Goodman: Objevila se zpráva o tom, že checkpoint na silnici, na které byl zabit Calipari, byl zřízen pro cestu amerického velvyslance Johna Negroponta na večeři s generálem Georgem Caseym, velitelem ozbrojených sil v Iráku. Američtí vojáci zde zřídili mobilní checkpoint, řetěz humvee vyzbrojených kulomety ráže 50. Slyšela jste něco o tom?

Naomi Klein: To by podporovalo to, co mi Giuliana řekla, totiž že ta cesta, po které jeli, nebyla veřejná cesta, po které by se pohybovali jiní novináři nebo kontraktoři, ta velmi nebezpečná cesta. Že šlo o velmi zajištěnou cestu pro vysoké představitele ambasády, jako samozřejmě Negroponta. Ale jedna věc je velmi jasná, na tuhle cestu se mohla dostat jen přes Zelenou zónu. Je velmi, velmi složité se přes Zelenou zónu dostat. Když jsem se pokoušela dostat do Zelené zóny já, musela jsem projít přes 6 kontrol. Takže teorie o tom, že americké síly nevěděly, že se Italové nacházeli na té silnici, je nemožná, byli-li na cestě, která ústí ze Zelené zóny. A já se domnívám, že myšlenka, že tam byl mobilní checkpoint pro Negroponta, samozřejmě podporuje tuhle teorii velice silně. Jediné, co Giulianu napadá, je, že vojáci, kteří je kontrolovali na vstupu do Zelené zóny, neinformovali ty mobilní checkpointy o jejich průjezdu. Z její perspektivy to mohla být buď chyba, nebo jakýsi akt pomsty a zlosti, protože víme o hněvu způsobeném myšlenkou, že Italové mohou platit velmi vysoké výkupné za propuštění zajatců. Ona nehlásá nějakou velkou konspiraci. Mohlo se jednat jen o chybu v komunikaci. Ale myšlenka, že by nevěděli, je myslím nemožná, vzhledem k tomu, že se nacházeli na téhle bezpečné silnici, kam se nemohli dostat jinak než přes Zelenou zónu.

Juan Gonzales: Ale i kdyby šlo o špatnou komunikaci, byla by na místě otázka po střelbě na vozidlo, které se pohybuje na téhle bezpečné silnici směrem od vás a není zdrojem žádného nebezpečí. Takové chování vzbuzuje minimálně otázky po extrémní lhostejnosti části amerických vojáků.

Naomi Klein: Myslím, že všechny tyhle detaily samozřejmě osvětlí vyšetřování, a také uslyšíme od Giuliany a jejího řidiče.

Amy Goodman: Mluvila Giuliana o době, kdy byla v zajetí, a o tom, kdo ji držel?

Naomi Klein: Ano. Mluvila o té neuvěřitelné dezorientaci. Vím, že jste ve vašem pořadu o tomto případu mluvili a že jste zdůraznili fakt, že Giulianina zkušenost není zdaleka unikátní z perspektivy Iráčanů, kteří žijí v tomhle strachu před smrtí, ať způsobené výbuchem bomb bojovníků odporu či zastřelením americkými vojáky na chekpointu. Tohle je trvalý strach, doprovázející Iráčany pokaždé, kdy opustí svůj dům. My o tom ale slyšíme jen proto, že tentokrát se to týkalo cizince, protože to byl tak dramatický incident. Druhou částí toho příběhu je ale myslím dopad na novináře a zejména nezávislé novináře, protože Giuliana Sgrenová je skutečnou hrdinkou a neskutečně oddanou válečnou zpravodajkou, která se vystavuje situacím obrovského risku po celém světě. V Iráku byla mnohokrát. A vrátila se do Iráku poté, co Simona Pariová a Simona Torretová byl uneseny a propuštěny. Řekla mi, že se s nimi setkala ve svém nemocničním pokoji, a také s dalšími lidmi, kteří byli uneseni. Mluvila o tom jako o "ex-kidnapped" klubu. Jela, i když znala možná rizika. Jedna věc, o které mi řekla, je myslím problém, a vy o něm často ve vašem pořadu mluvíte. Je jím otázka, nakolik nezávislí novináři skutečně mohou dělat svou práci v Iráku. Pokládá jí někdo, kdo byl ochoten podstoupit tak velká rizika. Její vlastní odpověď je, že skutečně neví, nakolik je to v tomto okamžiku možné. Je to proto, že lidé, kteří ji zadržovali, jí dali zcela jasně najevo, že si nepřejí nezávislé novináře, kteří v Iráku pracují a mluví s Iráčany. A tohle je vážně jeden z nejznepokojivějších detailů, a já myslím velmi výmluvný. Řekla jim, že to je dělá přesně takovými, jako je Bush, protože Bushova administrativa dala také jasně najevo, že si nepřeje nezávislé svědky mluvící s Iráčany, počítající těla, zdůrazňující lidskou cenu války. Ale zjevně existují stejné skupiny odporu, které uvažují stejným způsobem, a to činí práci nezávislých novinářů velmi, velmi složitou.

Originál v angličtině ZDE