Začali jsme tuto úvahu příslovím, a tak musíme (v zájmu korektnosti) dodat, že lidová moudrost sice oplývá jadrným výrazem, ale že se na ni nedá příliš spoléhat, neboť si často protiřečí. Proti známému rčení "Mluviti stříbro, mlčeti zlato" stojí neméně známé přísloví "Líná huba, holé neštěstí". Ani filozofové a básníci nejsou ve svých radách zajedno. "Činy konejme rozhodně, mluvme však obezřetně," doporučuje Konfucius (a přitakává tím rčení "Vypuštěné slovo ani párem koní nepřitáhneš zpátky"), zatímco Horatius soudí, že "Je-li věc ujasněna, slova ji budou ochotně následovat." Takové tvrzení si ovšem mohl dovolit proto, že byl vynikajícím básníkem, nehledě na to, že z výroku není zřejmé, zda mínil slovo psané či mluvené - ne každému je dopřáno, aby uměl stručně a výstižně zformulovat to, k čemu dospěl ve svých představách či myšlenkách. Na misku vah bychom mohli ještě přihodit středověký výrok "Kdybys byl mlčel, zůstal bys filozofem", jenže jeho smyslem není, že mlčení je ctnost, nýbrž že by měl hlupák, který se octne ve společnosti filozofů, držet jazyk za zuby, aby se neztrapnil (výrok vychází z Boethiovy anekdoty). Kolik tedy váží slovo na papíře, kolik slovo vypuštěné z úst a kolik mlčení?

Nechceme samozřejmě popírat, že inflace mluveného slova jde ruku v ruce s inflací slova tištěného (stačí postát před jakýmkoli novinovým stánkem nebo zajít do jakéhokoli knihkupectví); zamýšlíme se spíš nad tím, jakému slovu dnes přikládají lidé větší význam, a vychází nám, že je to slovo mluvené. Příklady by se daly najít v nejrůznějších oborech lidské činnosti: Úspěch uváděného pořadu závisí na pohotovosti a vtipnosti příslušného moderátora. Výše trestu, jejž soud vyměří obžalovanému, závisí na výmluvnosti obhájce. Do prezidentského křesla usedne kandidát, který vystoupí s nejpůsobivějším projevem; program, vyslovený v tomto projevu, ovlivní často další vývoj státu (tištěný projev by oslovil jen pár intelektuálů). O to, aby politikův projev zaujal i cizí posluchače, se zase musí postarat znalý a pohotový tlumočník. Je mimochodem příznačné, že výkon těchto řečníků je přímo úměrný ohlasu, který vzbuzují u svých posluchačů. Adolf Hitler se ve slabé chvíli přiznal, že by neuměl řečnit na svatbě či na banketu s omezeným počtem účastníků; inspirovalo ho teprv masové shromáždění.

Váha mluveného slova se projevuje i při individuálním kontaktu. Pacientova vůle k uzdravení závisí na vhodně zvolené promluvě lékařově. Vlídné slovo matčino ovlivňuje citové rozpoložení dítěte. Milenka je tím oddanější a vstřícnější, čím vřelejší tóny vyčte z hlasu milencova. Pohotová vyřídilka se rovněž vyplácí vyšetřovatelům, který vedou křížový výslech, studentům, kteří skládají přijímací zkoušky, uchazečům o zaměstnání, odvážlivcům, kteří se fyzicky účastní televizních soutěží, jakož i návštěvníkům hospod, kteří se výhrůžkami a nadávkami rozehřívají před rvačkou. Navázáním osobního, ústního kontaktu může naopak žena zmírnit agresivní chování násilníka, který ji přepadl v lese či v městském podchodu. Před policejním zásahem vyjednává s únoscem či se sebevrahem vyškolený psycholog. Tajemníci celebrit, které umírají, zapisují jejich poslední větu, aby obohatili pokladnici slavných výroků. Příkazy, které pronese hypnotizér, jsou důsažnější než výstražné cedulky, vyvěšené v parcích. Neotesané výroky vesničana Rasputina upevnily zdraví ruského careviče a posléze vehnaly několik dvorních dam do Rasputinovy ložnice. Je vlastně pozoruhodné, že mluvené slovo dokáže jak dokonale uklidnit, tak dokonale rozvrátit.

I když je tento výčet, jak doufáme, přesvědčivý, umíme si představit, co při něm napadne leckterého čtenáře: Mluvené slovo je třeba brát s rezervou; na rozdíl od psaného slova může nesoudného člověka snadno oklamat, protože je zpravidla provázeno s bezprostředním emocionálním účinkem a protože se dá ověřit teprv dodatečně. O kom z úspěšných řečníků se dá s jistotou prohlásit, že nemluví účelově, že nepoužívá demagogické triky a že nesměšuje pravdu se lží? Obhájce před soudem samozřejmě zdůrazňuje okolnosti, které ukážou jeho klienta v příznivém světle, nebo které naopak zpochybní usvědčující důkazy; sledujeme-li soudní proces, nesledujeme tedy hledání pravdy, nýbrž slovní souboj přítomných řečníků (a většinou nás sám tento souboj uspokojuje). Řečník, který hovoří před publikem, může navíc počítat s tím, že se případné výhrady posluchačů už v zárodku rozplynou v kolektivním vyčkávání či nadšení. Stejně tak pochybná je věrohodnost oficiálních mluvčích, kteří obhajují zájmy svého zaměstnavatele; jsou prostě hlásnou troubou cizích, často jen prestižních názorů. Klamou samozřejmě i lékaři a pacienti, matky a děti a milenci a milenky. "Svět chce být klamán, proto budiž klamán," prohlašovali jezuité a výsledky jejich protireformační kampaně dokládají, že tato devíza není jen elegantní frází.

Zdá se tedy, že mluvená řeč obsahuje iracionální podtext, který nám namlouvá, že nemůže být tak docela nepravdivé to, co splývá se rtů živého člověka. "Na každém šprochu pravdy trochu", poznamenává k tomuto jevu další oblíbené přísloví, ale nevystihuje okolnost, že sám akt komunikace je pro člověka pravděpodobně významnější než to, co komunikace prostředkuje (obsah sdělení). Dobrý řečník ví, že musí svou řeč stylisticky oprostit a předestřít publiku obraty, které se v nich obtisknou jako podmanivý popěvek; působivý projev je vlastně druh popkultury. Jsou řečníci, kterým nečiní ústní projev žádné zvláštní potíže (například současný oprezident Václav Klaus, který ostatně začínal jako zpěvák v rozhlůasovém souboru), a jsou dokonce řečníci, kteří hovoří, jako by svůj projev diktovali písařce (expremiér Miloš Zeman). Naproti tomu lidé, kteří si rétorskou rutinu neosvojili, jsou dnes ve viditelné nevýhodě: Při veřejném vystoupení, ale i při úředním jednání je usadí či předběhne každý, kdo je výřečnější, protože mluvní jednání se dnes setkává s širším a příznivějším ohlasem než jednání fyzické.

Nabízí se otázka, jak by v současné mediální atmosféře uspěli někteří politikové, umělci či jiné veřejné osobnosti z dob, kdy se mlčení nepovažovalo za osobní újmu. Zazlívali bychom například T.G. Masarykovi, že se veřejným proslovům vyhýbá (je příznačné, že Karel Čapek nenapsal jen Hovory, ale i Mlčení s TGM)? Otázka by se dala také obrátit: Kolik je dnes státníků, jejichž autorita by se mohla opřít o soubor významných děl s filozofickou a sociologickou tematikou, a nikoli jen o efemérní projevy? A jak by obstáli před mikrofonem či kamerou Jaroslav Vrchlický a Antonín Dvořák, o jejichž společném mlčení vypovídá řada anekdot? Následovníky měli ostatně i v mediální éře: Nechutí k živým rozhovorům prosluli například William Faulkner a Vladimir Nabokov; Faulknerův odmítavý postoj vyplýval zřejmě z jeho jižanské hrdosti a Nabokov zdůvodnil jednou svou neochotu tím, že mluví-li spatra, bez písemné přípravy, trpí pocitem, že odpovídá nahodile a nepřesně - jeho doménou je psaní, nikoli mluvení. Nic tím ovšem nezměnil na tom, že lesk umělcova projevu dnes působí mocněji než zlatá zrnka, rozptýlená v jeho díle.

Pokud jste z předchozích řádků vysoudili, že straníme spíš mistrům psaného slova než mistrům živé konverzace, nemýlíte se. Zatímco moderátoři, které sledujeme, trnou, hledá-li jejich zpovídaný protějšek nejsprávnější výraz, okříváme: Konečně někdo, kdo se nebojí nahlas přemýšlet! Traumatu z arogantních úředníků předcházíme tím, že si předem připravíme varianty odpovědí (byrokratické výpady jsou omezené a předvídatelné), případně že je vybídneme, aby se vžili do naší situace. Oč méně reakcí nás napadá při střetu s podrážděným řidičem či cestujícím, o to víc trefných replik pak přisoudíme svým fiktivním postavám. Samomluvy zatím nevedeme; naším ideálem je tiché posezení mezi sborem pohádkových starců Měsíců, tibetských lámů či městských archivářů. Netoužíme po němotě, nýbrž po tom, aby se řečí zbytečně neplýtvalo a aby řeč neztrácela svou hodnověrnost. Arnošt Lustig se v jednom interview přiznal, že se po příchodu do USA dlouho zdráhal naučit se anglicky, aby neztratil cit pro svou mateřštinu. Zní to neprakticky a nemoderně, ale pro nás sympaticky. Čeština samozřejmě patří k menšinovým jazykům, ale to neznamená, že by se ti, kdo ji používají, měli zříkat jejich významových odstínů, interpretační pružnosti nebo odborného názvosloví -- aspoň ne dřív, než ji nevratně ovlivní angličtina či jiný jazyk velmoci, která je toho času na ekonomickém vzestupu. Oporu pro svůj postoj nacházíme ostatně právě v jedné rozmarné anglické říkance. Vzešla z místního folkloru (stejně jako všehochuť českých přísloví) a ve volném přebásnění začíná těmito verši:

Kdo nezná čin a mluví jen,
je jako záhon s plevelem,
a když je plevel do všech stran,
je mluvka z kola vypískán.