Ohňová bouře, která vznikla po shození bomby na Hirošimu, zasáhla oblast o průměru 1,5 km a vyzářila energii průměrně 10 cal/cm². Luftwaffe jako první zahájila systematické nálety na města Varšavu, Rotterdam a Coventry. Ale teprve od roku 1943 se začala zapalovat města ze vzduchu jako úmyslné masové vraždění. Vybombardováním Hamburku zápalnými bomabi usmrtila za jedinou noc 45 000 lidí. Bylo to více mrtvých, než kolik dokázala Luftwaffe zabít v Anglii za devět měsíců bombardování.

Historické požáry v San Francisku, v Hamburku či v Londýně neměly nic společného s procedurou, kdy během pouhých 17 minut (Würzburg) anebo 21 minut (Drážďany) byly na město shozeny statisíce zápalných bomb. Tak vznikly tisíce požárů, které se do tří hodin proměnily v ohňové moře s rozsahem několika čtverečních kilometrů. Města jako Hirošima, Drážďany, Tokio a Kassel byly proměněny v ničivé systémy. Činitelem změny byla bombardovací válka a práce na tomto projektu pokračuje dodnes. Není snad státu, který by na tomto projektu dále nepracoval.

Když Hitler porazil v květnu 1940 Francii a okupoval i Belgii, získal tím přístup k nejvýznamnějším světovým ložiskám uranu: v Belgickém Kongu. To přimělo Einsteina, aby doporučil prezidentu Rooseveltovi, aby Amerika začala vyvíjet jaderné zbraně jako první.

Protože mělo Německo více továren, než měla Anglie bombardovacích letadel, precizní údery proti ocelárnám a chemickým továrnám byly méně bolestivé než precizní údery proti nečetným letadlům. Město jako Hamburk z 1,5 miliony obyvatel nemohlo být vybombardováno za půl hodiny 3000 tunami bomb. Britové se museli naučit vypalovat města. Navigační problém, způsobovaný tím, že bylo pro britské letectvo obtížné trefit se do vojenských cílů, mohl být vyřešen shozením 600 000 zápalných bomb na Drážďany. Britskému a americkému válečnému letectvu trvalo tři roky, než se naučilo ze vzduchu zapalovat města.

Od února do srpna 1945 zemřelo při konvenčních zápalných útocích na města Drážďany, Pforzheim, Würzburg, Halberstadt, Kobe, Osaka, Nagoja, Jokohama, Tokio a další celkem 330 000 lidí, 120 000 při jaderných útocích. Osmdesát procent japonských obětí bylo pohřbeno bez identifikace. Než lidé zemřeli, naskákali do řeky, aby se vyhnuli žhavému vzduchu, který jim sežehl plíce a zapálil jim šaty. Ti, kdo naskákali do řeky, na tom nebyli o nic líp. Voda vřela a plavci se v ní uvařili.

Kdyby bomba z Hirošimy zasáhla Tokio, bývalo by zemřelo čtyřikrát více lidí. V Německu v roce 1945 bylo konvenčními zbraněmi dosaženo usmrcení desetitisíců lidí pouze třikrát: v Drážďanech, v Phorzheimu a Swinemünde.

V městech, jako je Berlín, by útok zápalnými bombami nevedl k žádoucímu účinku. Jsou tam příliš široké ulice, kanály a množství parků. Avšak Drážďany měly úzké ulice, malebné staré město a domy postavené ze dřeva. Hořelo to dobře. K útokům byla vybrána právě stará, historická města: Freiburg, Heilbronn, Trier, Mainz, Norimberk, Paderborn, Hildesheim, Halberstadt, Würzburg.

Ve Watfordu v Anglii a na Floridě v Eglin Field a v Utahu v Dugway Ground byla vybudována z německého a japonského stavebního materiálu celá města na zkoušku.

Když voják Jack Couffer chodil v Utahu v roce 1943 mezi zkušebně postavenými německými domy v Dugway, představoval si, že v nich žijí normální lidé. Avšak o pět let později generál Curtis Le May, zkušený z války v Německu a v Japonsku a tou dobou šéf amerického strategického letectva, se utěšoval myšlenkou, že už neexistují žádní civilisté, a tak není třeba nikoho chránit. Jinak nemohl být v čele úřaduu., který v letech 1949 - 1950 připravil plány "Reaper" (Smrtka) a "Trojan", v jejichž rámci mělo být na 70 ruských měst shozeno 100 atomových bomb a o život mělo přijít 2,7 milionů lidí. Tento plán byl založen na Le Mayových zkušenostech z Japonska. "Věděli jsme, že když vypálíme město, že usmrtíme mnoho žen a dětí. Cílem této strategie je zničit válečný potenciál nepřítele. Všechno to muselo být zničeno. Celé obyvatelstvo vyrábělo letadla či munici. Neexistovali nevinní civilisté. V dnešní době musíte bojovat proti celému národu, ne proti armádě."

Bylo rozhodnuto, že je nutno zničit celou populaci, a tak není divu, že v době berlínské a kubánské krize bylo připraveno 10 000 jaderných hlavic. Čtyři sta jaderných hlavic by bývalo dokázalo usmrtit třetinu obyvatel Ruska, které čítalo v roce 1960 200 milion osob. Americký ministr zahraničí McNamara byl ochoten přijmout 10 procent mrtvých v Americe - 18 milionů.

Už v listopadu 1944 zjistily spojenecké výzvědné služby, že Hitler nemá jaderné zbraně. Vědci rychle dokončovali spojenecké jaderné zbraně a zdálo se, že válka skončí dřív, než budou moci být použity. Roosevelt a Churchill argumentovali, že by jaderná zbraň mohla být použita v Japonsku. Nebylo to zapotřebí. Japonsko, stejně jako Německo, bylo hospodářsky zničeno, izolováno od moře a bez ropy, kovu a potravin. Kromě toho výzvědné služby zjistily, že Tokio zoufale prosilo Stalina, aby s Japonskem uzavřel mír.

Uranovou bombu také nebylo třeba použít, protože ohňové hurikány dokázaly dělat podobnou škodu. Kromě toho, z Německa právě bylo zjištěno, že přesné bombové útoky na ropovody či na dopravní trasy způsobují daleko větší vojenské škody. Už bylo jasné, že Spojenci ve válce zvítězí. 30. ledna 1945 oznámil Hitlerovi Albert Speer, ministr pro zbraně a válečnou výrobu, že hospodářství Německa bude do čtyř až osmi týdnů zničeno. Byla to přesná předpověď.

Nikdo z válečných magnátů ale nevěděl, jaké vznikou po těch osmi týdnech na rozbitém evropském kontinentě politické poměry. Jen Stalin věděl, co chce. Churchill a Roosevelt zahájili se svými 3000 letadly "čtyřiadvacetihodinové bombardování", které tehdejší největší britský vojenský historik Basil Liddell Hart charaterizoval jako "mongolské vraždění". Dvě třetiny veškerých bomb, shozených během druhé světové války, byly shozeny v únoru, v březnu a v dubnu 1945 na německé, většinou vojensky bezvýznamné cíle. Největší vojenský efekt mělo precizní bombardování, zaměřené na 16 hlavních železničních tratí, spojujících Porúří s ostatními částmi Německa.

Západní spojenci věnovali většinu svých zdrojů budování svého strategického letectva. Jejich budoucí impérium mělo být založeno na této zbrani, nejlépe s jaderným obsahem.

Vyvinout jadernou bombu stálo dvě miliardy dolarů. Stalin, pán Gulagu, přitom obdržel od Spojenců na porážku Hitlera, pána Osvětimi, válečný materiál v hodnotě 10 miliard dolarů. Investice se vyplatila.

Za cenu 20 milionů mrtvých porazil Stalin nejsilnější armádu v historii, která během čtyř led vyslala na frontu v délce až 2500 km celkem osm milionů mužů. Žádný jiný vojenský šéf nebyl schopen takové obrany. Ale bylo to možné jen v důsledku 17 milionům tun zásob od západních partnerů. Výsledek po válce vypadal takto:

Na straně aktiv byly dvě miliardy dolarů, investovaných do vojenského trumfu, do atomové bomby. Na straně pasiv bylo 10 miliard dolarů, které udělaly ze Stalina potenciálního vládce Evropy. To, jak válka pokračovala, mohlo jedině znamenat, že pád Hitlerova Německa povede k hegemonii Sovětského svazu nad východní a jihovýchodní Evropou. A nebylo jasné, jak se ožebračení občané jižní a západní Evropy - v Itálii, v Řecku, ve Francii - postaví vůči politické ideologii neporazitelného Sovětského svazu. Výsledek války byl nevyhnutelný a nebyl tím, co oba političtí představitelé chtěli. Ani Churchill ani Roosevelt nebyli ochotni přijmout tuto katastrofu.

Na jaltské konferenci Velké trojky na Krymu připomněl Churchill, proč Británie vstoupila do války proti Hitlerovi: "Velká Británie vstoupila do války na obranu Polska proti německé agresi. Stojíme bok po boku Polska, protože je to otázka cti. Velká Británie nikdy nepřijme rozhodnutí, které by neposkytlo Polsku bezpečnost práva vládnout si samostatně na svém území."

Stalin, jehož armáda už byla na polském území tři týdny, řekl, že Churchillův pojem cti chápe. "Pro Rusy je polská otázka nejen otázkou cti, ale i bezpečnosti. Za posledních třicet let prošli Němci dvakrát Polskem a zaútočili na Rusko. Proč dokázal nepřítel tak lehce projít Polskem? Protože Polsko bylo slabé." Stalin proto umožnil svým stoupencům, aby utvořili vládu, která učiní Polsko silným, svobodným a nezávislým.

Churchill namítl, že nová polská vláda nezastupuje ani třetinu polského obyvatelstva, Stalin odpověděl, že mluví jako voják a že potřebuje, aby v Polsku byla vláda, která zajistí v zázemí pro Rudou armádu klid a mír a "nebodne nás do zad". Stalin rychle ovládl celou středovýchodní Evropu.

Když Němci zahájili protiofenzívu v Ardennách a usmrtili 76 000 mužů, nervy západních šéfů štábů byly napjaté až k prasknutí. I v Itálii byl pokrok západních vojsk pomalý. Churchill se písemně zeptal Stalina "zda můžeme počítat s velkou ruskou ofenzívou na Visle nebo jinde, během leda. Vidím situaci jako naléhavou."

O čtyři týdny později na Jaltě vyjádřil Churchill svůj obdiv nad silou operace, která byla zahájena 12. ledna. Stalin konstatoval, že je "zimní ofenzíva" splněním "naší soudružské povinnosti". Za osmnáct dní ovládla sovětská ofenzíva 500 kilometrů. Sověti usmrtili nebo zajali 400 000 Němců.

V říjnu 1944 informoval americký velvyslanec v Moskvě Averell Harriman amerického ministra války Stimsona, že "Rusové se snaží pomocí své tajné policie vnutit svou vládu zemím, které 'osvobodili'." Totéž se podle amerických styčných důstojníků dělo v Polsku, kde ruští vojáci plenili, vraždili a znásilňovali. Churchill napsal v dubnu Rooseveltovi, že je nutno se dostat co nejdále na východ, aby se zabránilo Stalinovým excesům.

V období od února do března 1945 pohlížel Západ nervózně na sovětskou vojenskou mašinérii, která se valila kupředu bez ohledu na mrtvé či raněné, a naložil do letadel své bomby. Západní mongolské vraždění mohlo začít.

Stalin neměl nic srovnatelného se silou tohoto letectva. Britská letadla zničila Drážďany za 40 minut a usmrtila tam 35 000 osob!

Fronty studené války nahradily fronty druhé světové války, jako by je vyměnila neviditelná ruka. Rozhraním byly Drážďany v Evropě a Hirošima v Asii.

Rusko oficiálně požádalo západní spojence o pomoc při útoku na Berlín. Západ přislíbil leteckou podporu, avšak nechtělo se mu do ní.

Cílem britského leteckého útoku na Drážďany nebyla dopravní infrastruktura. Britové chtěli vyvolat v Drážďanech ohňovou bouři. Místní vojenská kasárna britský útok vůbec nezasáhl.

Stejně jako při vybombardování Hirošimy i v souvislosti se zničením Drážďan se od samého počátku naskýtala otázka: Proč? Dva neuvěřitelně intenzivní útoky, zacílené na beznadějně poražené národy!

Historické záznamy dokazují, že americký prezident chtěl učinit atomovou bombou dojem. Doufal, že zkušební exploze se uskuteční právě v době, kdy v červenci 1945 začínala postupimská konference.

Západ se ale nyní nemohl řádně zbavit Stalina, který dostal do své sféry vlivu střední Evropu, a měl obavu, že bolševismus ovládne Čínu i Koreu a možná i Japonsko. Jediná věc, která v tom mohla zabránit, byla atomová bomba.

O kapitulaci Japonska už bylo rozhodnuto. Ale bylo zapotřebí, aby Japonsko kapitulovalo co nejrychleji a exkluzivně vůči USA. Proto byly shozeny bomby na Hirošimu a na Nagasaki.

Avšak zásada hromadného ničení nemá přirozený limit. Jakmile jednou usmrtíte 100 000 náhodně vybraných lidí, nic vám nezabrání zabít 10 milionů. Už to není otázka principu, ale toho, co je přijatelné.

Drážďany a Hirošima byly krůčky ve válce hromadného ničení. Z vojenského hlediska byla obě města spálena na padrť zcela zbytečně. Detonace obou atomových bomb nad Japonskem byla důsledkem nuceného partnerství Západu se Stalinovým teroristickým státem. Osvoboditelé východní a jihovýchodní Asie se tak pokusili Stalinovi zabránit, aby ovládl i tuto část světa. Byl to signál, který neměl skoro žádný dopad. Čína už byla ztracena a totéž platilo i o Severní Koreji, o niž se pak bojovalo v příští válce.

Kompletní text v angličtině ZDE