O Romech velice zasvěceně hovořil psycholog Viktor Sekyt z Úřadu vlády ČR. Především zdůraznil, že už narodit se Romem znamená být na okraji. V otázkách vzdělávání vyvrátil pověru, že za malými úspěchy romských dětí na základní škole stojí jejich bilingvizmus resp. nedostatečné zvládnutí druhého tj. českého jazyka. Sociálně-psychologické výsledky naopak ukazují, že bilingvní děti se učí spíš snáze a lépe než ostatní. Není ani možné se dívat na jednojazyčnost jako na něco přirozeného a historicky daného. Naopak monolingvizmus začíná převažovat až se vznikem moderního národního státu. V dějinách byl naopak častým multilingvizmus populace. I v současném světě je více jak polovina lidstva bilingvní.

Pravou příčinou zaostávání Romů je podle Sekyta nedostatečná slovní zásoba. Ta je prý způsobena především tradičním kulturním vzorcem Romů, kdy je dítě po narození mladšího sourozence svěřeno do výchovy nejstarší sestře nebo své tetě, která se mu ale obvykle příliš nevěnuje. Jestliže běžné neromské dítě rozumí v první třídě ZŠ své učitelce dvě slova ze tří, u Romů je to jen jedno slovo, což znemožňuje efektivnější edukační efekt.

Poté následuje segregace do zvláštních škol, což znamená již předem dané poškození jejich absolventa na trhu práce, neboť ukončená zvláštní škola je stavěna na roveň jen pěti třídám základní školy. Tak se dostávají Romové už od nejranějšího věku do pozice outsiderů i přesto, že není nezvyklé naměřit na zvláštních školách průměrné a nadprůměrné IQ žáků.

Nejvyšší naměřené IQ na pražské zvláštní škole bylo 146, ale dotyčná dívka díky stigmatu "zvláštní škola" dnes vykonává profesi uklízečky. Neúspěch této dívky byl způsoben faktem, že se z důvodu jednoduchosti školní výuky nudila a rušila výuku, proto byla přesazena do zadní lavice, aby byla nakonec hodnocena jako neprospívající.

K segregaci se přidávají i dětské domovy. Přitom je třeba říci, že pobyt dítěte v této instituci přijde společnost na 20 -- 47 000 korun měsíčně. Do dětských domovů dávají své děti především ti Romové, kteří tam sami vyrostli. Řada z nich si bere děti zpátky až ve věku, kdy jsou dívky zralé na prostituci a chlapci na páchání trestné činnosti. Jak známo Mafie je v Evropě nejrozšířenější tam, kde dosud trvá rodová společnost (Itálie, Sicílie, Řecko), proto se dalo předpokládat, že podobně zapustí kořeny i v rodové společnosti romské.

Je obecně zjištěným jevem, že romští chovanci dětských domovů končí téměř pravidelně na okraji společnosti a žádné domy na půli cesty jim výrazně nepomáhají. I pokud by neskončili v kriminálním prostředí a byli celý život na podpoře, stál by za celý život společnost podle dnešních měřítek 7 milionů Kč.

I to nás nutí přijmout hypotézu že každá koruna investovaná do prevence bídy je korunou ušetřenou. Jinými slovy: Solidarita je levnější. Česká společnost bohužel zatím část předvádí opak: Tam, kde se romské děti dostanou do školek, čeští rodiče odhlašují své vlastní. Starosta městské části Prahy chválí nájemníka, jak dokázal rychle vystěhovat Romy, a za to je odměněn občany zvolením do Senátu.

A bylo by mnoho dalších takových případů. I Romové, kteří dokáží tento bludný kruh segregace překonat nemají na růžích ustláno. Často na ně jejich komunita hledí skrze prsty a "gádžové" je také nechtějí přijmout. Proti si mnozí volí i nová jména (často italská).

Není proto jiná cesta než pozitivní diskriminace romského etnika. Jiné efektivní řešení situace Romů nabídl v minulosti pouze Hitler. Jestliže se dnes hledají mezi Romy zájemci o práci v policii, do přípravného kurzu se jich přihlásí okolo čtyřiceti. Po týdnu v něm zbude 30, kurz úspěšně absolvuje 8 Romů a k policii nastoupí jen jeden. Přesto je to velký úspěch, neboť jeden Rom u policie znamená pravděpodobně o jednu kriminalitě blízkou rodinu méně. Nehledě na to, že čím více bude takových příkladů, tím méně bude romská komunita na tyto lidi hledět jako na zrádce.

O neonacistech hovořil Ondřej Cakl z občanského sdružení Tolerance a občanská společnost. Trestné činy neonacistů není možné podceňovat: Na jejich účtě je od roku 1989 19 vražd s prokazatelně rasistickým motivem. Porovnáme-li tento počet s Německem (90 -- 120) je podíl rasově orientovaných vražd ve České republice relativně vyšší. Počet aktivistů - skinheadů se v ČR odhaduje na 5 -- 7 tisíc. V současné době je asi nejaktivnější složkou českých skinheadů organizace Národní odpor. Odbor ministerstva vnitra pro boj s extremismem, se také věnuje radikální levici (především anarchisté), což vyvolává u mnohých značné pochybnosti. I ze samotných zdrojů MV přitom plyne, že podíl radikální levice na kriminálních činech není větší než 5%.

Občanská sdružení nejen monitorují akce neonacistů, ale posílají do jejich řad své aktivisty, kteří působí jako informátoři zevnitř. Činnost těchto lidí je třeba obzvláště vyzdvihnout, neboť to vyžaduje značnou odvahu a pevné nervy. S odhaleným "práskačem" nemívají neonacisté žádné slitování. Nejčastěji monitorovanými akcemi jsou neonacistické demonstrace a koncerty krajně pravicových kapel. Zde se k rasové nenávisti druží i další trestná činnost: Daňové úniky.

Celá organizace koncertu probíhá tak, že nacisté nejprve vytipují vhodný objekt v některé vesnici (např. kulturní dům, sál hospody apod.), nabídnou majiteli značnou částku za pronájem na večer (cca 20 -- 30 000) s tím že jde o soukromou akci, např. oslavu narozenin. Protože je to vysoká částka, majitelé v drtivé většině případů souhlasí. Koncert je organizován polokonspirativně: Není udáno místo konání, ale jen místo srazu. Tam se účastníci setkají se spojkou, která jim sdělí místo konání. Účastníci se tam rychle přesunou a když dorazí policie, jsou již uvnitř sálu a není možnost zabránit koncertu. Vstupné činí 250--450 Kč. Dorazí kolem 200 účastníků, ale někdy až 800. Mezi účastníky je řada cizinců, především z Německa a Rakouska. Ti si navíc během večera koupí CD, trička a nášivky, vše nezdaněno, také spotřeba alkoholu je značná. Výsledný zisk jak pro organizátory, tak pro vystupující kapely je velice slušný zisk. Může činit až 300 tisíc Kč za jednu akci.

Přitom nejde o žádné nezávadné písničky typu kapela Orlík, uveďme ukázku z textu skupiny Moravská jednota: Mandela jen demonstruje černý tlamy obhajuje... zabij toho negra, zapal ho benzínem, přelámej mu žebra." Při tom dochází k hajlování a skandování nacistických hesel. V současnosti je prý situace již lepší, když bylo několik desítek aktivních skinheadů odsouzeno k podmíněným i nepodmíněným trestům a kapely si nyní dávají při své rétorice větší pozor.

Skinheadi jsou jak útočníkem a nebezpečím, tak marginalizovanou skupinou. Na tento fakt není možno při přistupování k neonacistům zapomínat. Je třeba také v těchto lidech vidět svým způsobem nemocné jedince, kteří potřebují naši pomoc. V tomto pokročila nejdále asi německá vláda, která pořádá pro mladé odsouzené neonacisty jako součást trestu exkurze do koncentračních táborů, kde jim ukazuje nejhorší zvěrstva nacionálního socialismu. Ti skinheadi, kteří se rozhodnou se s nacismem, rozejít pak dostanou od německé vlády novou identitu a bydliště v jiné části Německa se sociální podporou po dobu např. 5 let. Jinak je totiž velmi obtížné se s neonacisty rozejít. Protože společně páchali rasovou trestnou činnost, na každého člena vědí ostatní třeba i několik desítek zločinů, takže se z jedince stává snadno vydíratelná oběť.

Dnešní diskuse o marginálních menšinách ukazují především, že je zapotřebí zvýšené solidarity při řešení problému lidí na okraji společnosti. Solidarity, která na počátku prospěje obdarovanému ale nakonec prospěje nám všem. Abychom parafrázovali výrok Bertolda Brechta: "Když škrtli nemocenské podpory, mlčel jsem, protože jsem byl zdravý. Když snížili důchody, mlčel jsem, protože jsem byl mladý. Když vzali podpory nezaměstnaným mlčel jsem, protože jsem měl práci. A dnes jsem nemocný, starý a bez práce. A není tu nikdo kdo by se mě zastal." Jestliže bylo klíčovým heslem modernity francouzské "volnost, rovnost, bratrství", liberálové se nám snaží dnes tvrdit, že rovnost svobodu vylučuje. Naproti tomu socialisté kvůli prosazování rovnosti často svobodu ignorovali. A obě strany kašlaly na bratrství. Dnes víme, že to jsou spojité nádoby, jak to pregnantně formuloval I. Wallerstein: "Lidé nemohou mít svobodu volby, pokud je jejich rozhodování omezováno nerovností postavení. A nemohou si být rovni, pokud nemají stejnou míru svobody jako ostatní, tj. netěší se stejným politickým právům." Vyváženost volnosti a rovnosti při nezapomínání na bratrství tak tvoří základní návod pomoci marginalizovaným.