Člověk, který se přehoupl přes zenit svého života, se však takovým myšlenkám neubrání: Docházejí mu síly, začíná prohrávat v soutěži s mladou generací, a tak přemýšlí například o tom, zda stačí udělat či dokončit vše, co pokládal za podstatné, zda by býval nevynikl spíš v jiném oboru, než jaký si zvolil, nebo zda se neměl obklopit lidmi, kteří by ho bývali obohatili víc než ti, s nimiž --ať už ze své vůle či z nutnosti -- byl ve styku během života. Pokud tyto úvahy nerozvine ve svých pamětech, odnese si je zpravidla do hrobu; na jasnozřivost pohřebního řečníka či autora nekrologu spoléhat samozřejmě nemůže.

Je nám vždy trochu líto, když zjistíme, že rutinní nekrolog je poslední tečkou za životem člověka, kterého jsme znali nebo kterého jsme si vážili. Nekrolog je v dnešní době vlastně oficiálním souhlasem s tím, že dotyčného vymažeme z veřejného života i ze soukromé paměti. Nikdo není nenahraditelný, zní slogan státní správy, i když je to přinejmenším sporné tvrzení.

Král Václav IV. nenahradil v předvečer husitských bouří svého císařského otce Karla IV. a prezident Beneš nezastoupil v předvečer komunistického puče T.G. Masaryka, protože prostě neoplývali prozíravostí svých předchůdců. Suchý a Šlitr se sice přihlásili k odkazu V+W a vykročili v jejich stopách, ale ve společenském dosahu své vzory nedostihli.

Přemýšlíme zejména o lidech z umělecké sféry, kteří odešli do záhrobí po roce 1990. Dokázali by ovlivnit chod veřejných věcí, kdyby tu ještě pár let pobyli? Postrádá je vůbec někdo z jejich kolegů a příznivců? Znají ještě jejich jména začínající literáti a publicisté?

Někteří z nich, jako autor dětských textů, editor a houslista Ladislav Dvorský, který se snažil hned po sametovém převratu upozornit na opomíjené hodnotné tituly, podobně jako Zdeněk Pochop, dočasný ředitel nakladatelství Český spisovatel, který připomněl českým čtenářům nedoceněný odkaz spisovatele Karla Michala, byli tak skromní a nenápadní, až to vypadalo podezřele: Nechtějí nakonec zastřít nějaký politický prohřešek?, přemítali jejich kolegové, kteří dokázali ze změny režimu vytěžit lepší postavení. Z očí i z mysli sešel záhy i prozaik Josef Jedlička, jehož novela Kde život náš je v půli se svou poutí, mísící prvky reportáže, lyriky i eseje, předjala kdysi do jisté míry texty světoběžníka Lubomíra Martínka.

Téměř bez povšimnutí opustil rozhlasové studio vzdělaný a zaujatý milovník krásna, svérázný režisér Josef Melč. Rakovina zkrátila život dramaturgovi Zdeňku Hedbávnému, který vzkřísil ve svých monografiích soubor Větrník a odkaz A. Radoka, téměř neznámému houslistovi a pedagogovi Pavlu Šormovi, vyslanci české hudby v Holandsku, a později i na letních kurzech v Bechyni, jakož i nestárnoucímu představiteli undergroundu Mejlovi Hlavsovi, který už nestačil nahrát naše písňové texty, psané speciálně pro něj. Moře se stalo -- podobně jako dříve pro básníka V. Dyka a pro překladatele E.A. Saudka -- osudným pro Karla Zicha, který nikdy nepřijal roli zpěvácké hvězdy, i když ho k tomu geny nesporně předurčovaly.

Vzpomínáme i na dva hudební skladatele, kteří vystoupili v našich televizních dokumentech: Jarmil Burghauser nám vyprávěl o svých skautských začátcích a o svém boji s byrokracií, která donekonečna oddalovala vztyčení Dvořákova pomníku, a Klement Slavický, poslední žijící žák Mistra Suka, nám vylíčil, jak probíhaly lekce s jeho učitelem. Zeno Dostál, s nímž jsme podpisovali své knihy v Sadské tiskárně, stačil natočit už jen dva slibné filmy; před smrtí ho neochránilo ani jeho moravské furiantství. Jiný filmař, Zdenek Zaoral, tvůrce Pavučiny a pozoruhodné monografie o F. Fellinim, se -- jako kdysi nadějní herci Lubomír Černík či František Husák -- nedokázal vymanit z dlouholetého alkoholického objetí, které ho nakonec zničilo; takových osudů je samozřejmě v uměleckých kruzích víc.

Proč však rezignovali na život programový vyznavač autenticity, nadaný kritik Jan Lopatka a ctižádostivá dramatička a prozaička Alena Vostrá, jejíž suchá, sarkastická poetika svým způsobem nastartovala pozdější vlnu feministických autorek? Proč odešli od rozdělané práce režiséři Jindřich Fairaizl nebo Zdeněk Pospíšil, někdejší spolutvůrce Divadla Na provázku? Nesmířeně, jak se zdá, opouštěli pozemský svět i filmař Antonín Máša a zpěvák Karel Kryl; znamená to, že nový režim si vždy vyžaduje nové oběti?

Známí herci a spisovatelé jsou na tom poměrně lépe než režiséři nebo hudebníci, protože se dosud objevují v archivních filmech nebo v titulech půjčovaných knih; proto si také umějí oddaní diváci či čtenáři lépe představit, do jaké míry chybí jejich typ či styl v současném kulturním rejstříku. Na zasmušilou píli a všestrannost Eduarda Cupáka snad navazuje Viktor Preiss; kdo však supluje Josefa Kemra, který v sobě směšoval občanskou výstřednost a zbožnou pokoru? Na jevišti už se neobjeví Klára Jerneková, křehká hrdinka z her Williamsových a z Juráčkova filmu Případ pro začínajícho kata, kterou jsme přizvali k jedné prezentaci.

Herecký talent nezapřel ani Jiří Sýkora, který kdysi začínal s Ivanem Krausem jako kabaretiér v Pardubicích a posléze se prosadil jako reportér v Hlasu Ameriky; vrátil by se ke své původní profesi, nebo by zůstal sedět na dvou židlích, na komentátorské a na herecké, jako například Martin Štěpánek?

Na dlouhou cestu za svým někdejším partnerem Jiřím Grossmannem se vydal i komik Miloslav Šimek, který uměl trefně glosovat nejen společenské události, ale i -- například v televizním dokumentu o Semaforu -- postoje svých kolegů z komické branže.

Se smrtí často vyprchá i příchuť snobismu, která ulpívá zaživa, zpravidla díky jejich společenským stykům, na některých literátech. O spisovateli Ladislavu Fuksovi to platí jen částečně: Byl to vědomý solitér, který vtěloval do díla své nutkavé představy; jako by s jeho odkazem -- podobně jako s odkazem Julia Zeyera -- pronikalo do českého prostředí něco cizokrajného, německá exprese nebo italský manýrismus, takže se dá těžko odhadnout, zda by našel učedníka či následovníka.

Nad knihami Karla Pecky nás zase napadá, že v něm životní příkoří, jaké nezaslouženě utrpěl, zmrazilo někdejšího romantika, tuláka či milence, který se promítl ještě do románu Horečka; nepřekvapilo by nás, kdyby do jeho dalších, potenciálních próz vstupovaly meditativní pasáže, inspirované například Richardem Weinerem.

Postrádáme i hlas Františka Nepila -- ani ne tak kvůli jeho humoristickým vyprávěnkám jako kvůli spravedlivým postojům, které zastával v různých profesních výborech, i když tím neladil se stanoviskem loajální většiny. Odešel bohužel i prozaik Jiří Fried, který obohatil českou literaturu o výrazný styl a existenciální ladění, a nedávno i překladatelka Hana Žantovská, na jejímž kontě jsou například znalé a citlivé překlady E. Browningové, G. Greena, F. Kafky a F. Werfela; oběma vděčíme za slova pochopení a uznání, jimiž rozvaděná literární obec zrovna nehýří.

Zbývají samozřejmě lidé, s nimiž jsme se setkali na studiích, v zaměstnání, v divadle či na cestách, ale kteří po zápisu do obecní kroniky nikdy nezatoužili; někdy sice ožili v našich knihách, ale to je jen akademická útěcha -- pro ně i pro nás. Doufáme ostatně, že tento esej nevyzněl jako hromadný nekrolog.. Je-li pravda, že každá solidní redakce má nekrolog připraven v předstihu, aby mohla na úmrtí dotyčného reagovat co nejpohotověji, jsou na tom vlastně lidé bez oficiálního věhlasu lépe: Nikdo a nic, ani datum ve slovníku, ani přichystaný nekrolog, jim nepřipomíná, že jsou tak beznadějně smrtelní.

(Upravený text z publikace Politikův umělec a umělcův politik)