Jeho vysokoškolská rukověť Obecná biologie (poprvé vydaná v r. 1934, v roce 2000 vyšla pošesté) a další publikace (např. Zrakem biologie, Člověk v číslech ) ovlivnily poválečnou generaci přírodovědců. Jan Bělehrádek (1896-1980) prožil řadu dramatických situací v terezínské Malé pevnosti (popravě, plánované na 1.5. 1945, šťastně ušel, perzekuci v r. 1949 unikl emigrací), ale doba, jíž prožíval, zle poznamenala i jeho odbornou aktivitu. Ještě přece žijí pamětníci tažení proti "lživé pavědě"-- morganismu a mendelismu, bojů za uznání myšlenek Lysenka a Lepešinské, jemuž se Bělehrádek nikdy nepoddal, nikdy mu nepropadl.

Politické dějiny se v knize prolínají s historií vědy, v určitých obdobích falšované, v jiných se vracejí k některým východiskům a nově je rozvíjejí.

Profesor Bělehrádek už před půl stoletím, kdy se to ještě "nenosilo", věděl o problému "člověka a prostředí" a jeho vlivu na lidský organismus, o psychosomatice, o léčení celého člověka, hledání jemných souvislostí, závislostí a vzájemných vlivů (viz charakteristiky prof. Jerieho na str. 231).

Čtenáře však upoutají nejen životní osudy vědce dvakrát zatčeného nacisty, po válce prvního rektora University Karlovy a posléze Ředitele Biologického ústavu, který -- varován přáteli - "včas" odjel s rodinou do ciziny, kde zpočátku pracoval pro UNESCO a po penzionování v r. 1957 působil v Londýně na Middlesex Medical School.

Kniha o jeho "Cestě za svobodou ducha" má dvě části. Počáteční dvě třetiny textu jsou věnovány Bělehrádkovým rodovým kořenům. Už k této životopisné stati z pera jeho mladšího syna (s řadou uvedených faktů zbytečně zopakovaných znovu v Pařížském rozhovoru s editorkou) lze mít výhrady. Rozhodne-li se kdo pro memoáry, pak nemůže jednoduše vynechávat, co je pro něho bolestné či nepříjemné, ani co považuje za nicotné. Například zde se zcela ztratí -- předtím detailně popisovaná -- osoba staršího bratra, jemuž se (na str.194) zdařil ilegální odchod s mladou manželkou za hranice a potom se už nikdy víc v textu o něm neobjeví ani zmínka. Společná fotografie u příležitosti otcových osmdesátin, nás ovšem v knize ještě r. 1966 ujišťuje o jeho existenci.

Jenže ještě podivnější -- tím odkazuji na titul recenze -- je profesorův druhý sňatek uskutečněný po dlouholetém soužití s paní Ann v r. 1979, tedy krátce před smrtí. Po něm se totiž staly dědičkami jeho veškeré pozůstalosti manželčiny čtyři nezletilé vnučky (?). Do jejich rukou přešly všechny písemnosti, takže např. rukopisné vzpomínky jsou dosud "právně nedostupné", rovněž jako jeho práce poslední, kterou připomíná jeden z občasných návštěvníků již těžce nemocného vědce. "Pokud vím," píše tento Josef Pravda, kdysi Bělehrádkův žák, později herec, "dokazoval, že původní stav vody je plynný a ne tekutý. Stěžoval si, že by potřeboval počítač, že by to sám sice zvládl, ale že mu nezbývá čas..." (str. 314).

Byla to science fiction? Stařecká demence? Nebo hypotéza, která měla, podle Bělehrádka, posléze způsobit, že "fyzici budou muset přepsat všechna svoje díla, včetně všech učebnic..." K další práci mu prý scházel krystalograf, dopisoval si o něm s někým z Ameriky. "A já bych ho potřeboval tady, každý den..."

Smutný konec poloslepého starce, majitele vily na Mallorce, dožívajícího (podle Pravdy) v suterénu londýnského činžáku.

Jak je možné, že když už byli v ostatních položkách pominuti poslední vůlí potomci vlastní, nejsou dnes už dospělé nevlastní vnučky-dědičky ochotny vydat (nebo zapůjčit) písemnou pozůstalost pro kritické zhodnocení? Proč ji utajují, k čemu jim bude? Nad textem se vznáší nezodpovězené tajemství.

Poslední třetina knihy je však laděna v jasnějším tónu. Ve vzpomínkách svých žáků vystupuje Bělehrádek jako muž padesátiletý, strhující osobnost, vysokoškolský pedagog, iniciátor a inspirátor svých posluchačů.

Jak se vyjádřil jeden z nich, prof. Ctirad John: "Zdá se mi ve zvlášť šťastných chvílích, že stojí za mými zády a sleduje, kam směřuje dnešní imunologie, dcera jeho celostní biologie."