Pořadatel konference, Občanské sdružení Socialistický kruh, požádal o vystoupení na téma "Sociální stát v politice sociální demokracie" postupně několik představitelů ČSSD, bohužel však bezvýsledně. Už to naznačuje, že ČSSD má se sociálním státem problémy. Nakonec na toto téma vystupuje v mé osobě člen ČSSD bez funkcí, který současnou politiku své strany hodnotí velmi kriticky. Mohu dodat, že nejsem sám. Podobné názory má hodně členů naší organizace strany v Praze 2 známé pod přezdívkou Rybníček, odkud vyšlo pár pokusů, byť neúspěšných, o vnitřní změnu v ČSSD. K této otázce se ještě vrátím.

Programy a praktická politika

Jak se vyvíjela praktická politika ČSSD, je všeobecně známo. Po počátečním rozmachu v prvé polovině působení menšinové vlády Miloše Zemana přišly střety s pravicí, pokusy o diskreditaci tahounů radikální politiky (Zemana, Davida, Kavana) a přešlapování na místě. Parlamentní volby roku 2002 přinesly opět vítězství sociální demokracii a velmi dobrý výsledek komunistické straně. Vladimír Špidla, pověřený prezidentem Havlem sestavením vlády, však slepil koalici s jednou malou a jednou trpasličí pravicovou stranou a nechal vládní politiku zavlékat stále více do neoliberálních vod. Tento trend pokračuje i po nástupu Stanislava Grosse do funkcí šéfa strany a premiéra. Každý další týden o tom přináší stále nové důkazy. Praktické jednání vedení ČSSD je popřením programu strany odmítajícího - cituji: "nesolidární společnost, která staví luxusní čtvrti pro bohaté, ... nahrazuje aktivní sociální politiku chudinskou péčí, připouští léčení podle stavu kapsy místo podle míry zdravotního postižení a toleruje narůstající ohrožení přírody a kultury".

Postoje vedoucích představitelů

Je zajímavé sledovat, jak se časem měnily postoje vedoucích představitelů ČSSD. Miloš Zeman založil vzestup strany v devadesátých letech na myšlence "politiky pro dolních 10 milionů". Prvního máje 1998 na sociálně demokratické manifestaci v hlavním městě hovořil vášnivě o Praze obyčejných lidí, zaměstnanců, důchodců a nájemníků, proti Praze kšeftařů a prostituce. Dodnes nepochybuji, že to myslel naprosto vážně; právě jeho zápal strhnul mnohé, aby se v sociální demokracii angažovali. Svůj postoj Zeman nezměnil, ani když se stal předsedou vlády, i když v druhé polovině funkčního období jej tlumil a doplňoval na mezinárodním poli vstřícností k pravici - např. k americkému prezidentu Bushovi a izraelskému premiérovi Šaronovi, možná v naději, že se mu tím podaří obhájit "politiku pro dolních 10 milionů" v domácím měřítku. Jsem přesvědčen, že to byly právě rostoucí potíže s prosazováním tohoto kurzu, co přimělo Zemana ke stažení z velké politiky.

Vladimír Špidla přednesl v dubnu 2001 na XXX. sjezdu ČSSD, který jej zvolil novým předsedou strany, známý, pro něj nezvykle plamenný projev proti "Volákovým žebračenkám". Poté, co se stal premiérem, ovšem rychle začal obracet. Začal hovořit o hlubokých civilizačních změnách, kterým se musíme přizpůsobit tím, že pozastavíme sociální stát, abychom se k němu mohli později vrátit. Nejnověji, nyní už v Bruselu jako nadějný člen pravicového Barrosova týmu eurokomisařů, hovoří o hledání "správné rovnováhy pro dobu, která přichází". Evropský sociální model je pro něj "součástí naší konkurenceschopnosti". Přijetí myšlenky vzájemného konkurování pracujících, zemí a regionů znamená ovšem popření základní hodnoty sociální demokracie, solidarity. V rovině rétoriky se dovršuje připoutání sociálně demokratické politiky k neoliberalismu.

Reklama místo programu

Stanislav Gross se po svém nástupu do čela ČSSD a vlády už raději nepouští do žádných teoretických kliček a racionálního zdůvodňování nynějšího kurzu strany. K veřejnosti se obrací s reklamními slogany "jsem sociální demokrat" a "myslím to upřímně"; jeho nejnovější slogan "s Grossem proti skepsi" míří také dovnitř ČSSD. Tato hesla mají zcela jasný účel: vyvolat ve veřejnosti dojem, že ať se bude dít cokoli, budou na ně sociálně demokratičtí funkcionáři myslet. Mají tu přednost, že k ničemu nezavazují a krátkodobě dokonce mohou napomoci volebnímu úspěchu. Jsou však dokladem hlubokého politického úpadku. Ze sociální demokracie se stává pouhé sociální anestetikum, které má napomoci k tomu, aby "léčba neoliberalismem" tak nebolela. Jak je ale známo, podobné reklamní hrátky se po čase nutně vymstí. Slogany se opotřebovávají a vyžadují neustále stupňování nebo obměnu. To je v politice obtížnější, než u pracího prášku.

Kritikové této politiky říkají, že vedení ČSSD zrazuje program strany. Toto obvinění je ale podobně nepřesné, jako obhajoba vedení poukazem na civilizační přeměny. Chci se proto zastavit u otázky, co je vlastně v pozadí probíhajících změn a jak by asi mohly vypadat pravděpodobné scénáře budoucnosti.

Pozadí krize sociálního státu

K této otázce je třeba přistoupit z celosvětového hlediska. Události v Česku jsou odrazem i součástí společensko-politických procesů probíhajících v Evropě, a ty jsou zase nedělitelnou součástí celosvětových přeměn. Rozpad sociálního státu a úpadek sociální demokracie chápu jako projevy zhroucení "historického kompromisu", jehož dílem byl sociální stát, a globálního nástupu "druhé hegemonie financí". Tyto procesy analyzuje např. Američan David Harvey ( David Harvey, "The condition of postmodernity" Blackwell Publishers, Malden (USA)/Oxford, 1990.) a Francouzi Gérard Duménil a Dominique Lévy ( Gérard Duménil, Dominique Lévy, "Économie marxiste du capitalisme", La Découverte, Paříž 2003. ). Zejména z prací těchto dvou autorů budou vycházet mé následující poznámky.

Sociální stát se podle nich stal součástí kompromisu mezi dvěmi novými frakcemi panující třídy, které koncem XIX. století zatlačily do pozadí tradiční vlastníky podniků - mezi financemi a manažery. Hegemonii přitom dokázaly získat na začátku XX. století finance. Třída manažerů si vynutila na financích kompromis, regulační a stabilizační politiku jejíž součástí byl vznik sociálního státu, jako výraz svého vzestupu po velkém krachu roku 1929. Pracující a jejich organizace hráli v tomto procesu významnou úlohu. Vynutili si ho svými boji, ale v utváření kompromisu hráli jen druhé housle jako spojenci manažerů.

Proč se dnes sociální stát hroutí? V mocenské rovině došlo k oslabení moci třídy manažerů a jejich ústupu. Prosazení neoliberalismu má podobu druhé hegemonie financí. Úspěch neoliberalismu přitom nelze vysvětlit jedinou příčinou. Duménil a Lévy uvádějí tři podstatné faktory:

• Tak jako při předchozích změnách mocenských konfigurací to byl v 70. letech pokles míry zisku a vznik strukturální krize, kterou manažeři nezvládli a která vyústila ve vlnu inflace.
• Zeslábly lidové boje, což souviselo s krizí reálného nebo státního socialismu. Ten přestal existovat jako radikální alternativa pro lid a jako hrozba pro vládnoucí třídy.
• Pocit úpadku americké hegemonie vedl v USA ke konsensu kolem osoby Ronalda Reagana s jeho politikou vojenské nadvlády, podobně jako vnímání průmyslového úpadku ve Spojeném království vyneslo Thatcherovou.

Nová hegemonie financí spočívá na jiných kompromisech, než hegemonie manažerů. Jedním z nich je aliance mezi financemi a vyššími manažery, působícími na rozhraní mezi vlastnictvím a řízením. Tato aliance je výrazem zájmu velkých nadnárodních firem na neoliberálních reformách příznivých jejich strategii celosvětové expanze. Dále se neoliberální moc opírá o vrstvy lidí s úsporami, nynější nebo nastávající důchodce. Heslo moci zní: všichni jsou kapitalisté! Do jisté míry poskytuje těmto vrstvám podíl na neoliberální prosperitě, ale vystavuje je dopadům hospodářských zvratů. V tomto obchodu se ovšem střední třídy stávají do značné míry obětí podvodu.

Neoliberalismus příliš nedá na podřízené třídy. Bez hrozby, kterou v minulosti vytvářely lidové vrstvy pro kapitalistický řád, mají panující třídy mnohem větší manévrovací prostor. Potlačení lidových bojů v 70. a 80. letech XX. století představovalo jednu z prvních etap zavádění neoliberálního řádu.

Nikoli zrada, ale bezradnost a oportunismus

Z této analýzy vyplývá, že nemá mnoho smyslu obviňovat vedení sociální demokracie ze zrady. Sociální stát nelze uhájit na dosavadních politických pozicích, ani kdyby všichni vůdcové byli naprosto neúplatní a bojovali jako lvi a lvice, protože tyto pozice byly podkopány historickým vývojem. Sociální demokracie však nese odpovědnost za to, že nebyla na novou situaci připravena, že ji nesprávně analyzovala a nedokáže ani nechce na ni zásadněji reagovat, že nebuduje nové pozice odporu a nehledá nové linie boje, že se namísto toho nechá unášet proudem. Jméno takového jednání není zrada, ale bezradnost a z ní vyplývající oportunismus.

Neoliberální transformace se nemůže dlouhodobě udržet, protože je plná vážných rozporů. Je úzce zaměřená na zájmy menšiny, způsobuje pomalý růst ekonomiky, přílišné spekulace a finanční nestabilitu, nemluvě o ničení životního prostředí. Proto musí finance čelit stále častějším krizím na periférii a finančním výkyvům v centru. Tím se také podrývají základy kompromisů, na nichž stojí neoliberalismus, ať se jedná o příjmy vysokých manažerů nebo důchody středních tříd.

Finance nejsou nepostradatelným aktérem při vedení hospodářských záležitostí světa, a ještě méně při vedení společnosti obecně. Klíčovým předpokladem k tomu, aby se otevřela cesta k novému společenskému řádu, je odstranění financí (které bude mít za následek emancipaci manažerů od jejich poručnictví).

Třída manažerů však nemůže být tou silou, která shromáždí k žádoucím změnám potřebnou politickou sílu. Tu může vytvořit jen lidový odpor, který je rozhodujícím předpokladem změny. To neznamená, že se hegemonem celkového pohybu opět nestanou manažeři; je to dokonce velmi pravděpodobné. Proto má velký význam, jak se bude utvářet spojenectví těchto dvou sil.

Kudy půjde sociální demokracie?

Kam tento běh věcí může přivést sociální demokracii? Pokud bude pokračovat dosavadním směrem, bude stávat stále více služebníkem kapitalistických financí. To se projeví v dalších poklesech volebních preferencí a zhoršování volebních výsledků. Tento proces vyústí v definitivní změnu celkového charakteru sociální demokracie, i když nikoli nutně v její úplnou marginalizaci. Té mohou zabránit mediální manipulace a především zájem neoliberálů na zachování sociální demokracie jako narkotika či analgetika, snižujícího bolesti a nepohodlí společnosti. Z velkých lidových levicových stran by se tak definitivně staly menší liberální strany středu se sociální rétorikou, která už ale nebude mít příliš velký ohlas. Nějaká místa v parlamentu a státní správě jim však zůstanou. Až dozraje situace a začne se hroutit druhá hegemonie financí, nebude to sociální demokracie, kdo dokáže převzít politickou iniciativu. Otázkou je, koho začnou podporovat voliči, kteří sociální demokracii opustili. Po celé Evropě se začíná na povrch klubat hrozba dalšího vzestupu krajně pravicových neofašistických proudů.

Jiným myslitelným scénářem je prosazování těch sil v sociální demokracii, které se snaží aktivně odporovat neoliberalismu. Takové iniciativy už existují, a to od programově a organizačně pokročilé platformy "Za nový svět" ve Francouzské socialistické straně až po zárodky v sociálně demokratických stranách v Německu a Česku. Aby se scénář "sociální demokracie proti neoliberalismu" stal skutečností, muselo by dojít k jejich vnitřnímu přerodu. Musely by být připraveny riskovat, že budou vyloučeny ze společenství "slušných", "demokratických" stran, že jim nebude povolena účast na vládě, že přijdou o řadu lukrativních postů na všech úsecích státní mašinérie. Pro mnohé funkcionáře je to zajisté děsivá představa. Přerod strany by tedy vyvolal ostrý politický boj, který by okamžitě dostal celospolečenský a mezinárodní rozměr. V Německu a Česku k tomu přistupuje otázka spolupráce s komunisty nebo jejich politickými dědici (a žádoucích změn uvnitř těchto stran).

Lze se pokusit formulovat určité politické předpoklady pro prosazení takového vývoje. Pokud jde o Česko, domnívám se, že pravděpodobnost obratu proti neoliberalismu je v dohledné době velmi malá.

DALŠÍ FOTOGALERIE ZDEZDEZDE