Od jmenování Stanislava Grosse do čela vlády se stále častěji setkáváme s jevy, které nezaujatého konzumenta veřejných informací přesvědčují o tom, že rozhodnutí na vládní úrovni jsou činěna více méně v souladu s představami a vůlí premiéra. Grossovi přitom nepřekáží nesouhlas zástupců jím vybraných koaličních stran, ani občasné nesmělé protesty ministrů vlastní strany. Jediným hodnotovým měřítkem každého návrhu je pro něho vlastní představa o prospěšnosti opatření, která prosazuje, evidentně bez ohledu na jejich potřebnou kontinuitu v rámci celospolečenských potřeb, o systémových vazbách ani nemluvě.

Ukázkovým příkladem Grossova individualismu je jeho požadavek na "skokové" zvýšení platů zaměstnancům policejních složek, vězeňské služby, hasičských sborů a celníků. Je bez diskuse, že tito pracovníci vykonávají společensky vysoce potřebnou činnost, spojenou se značným stupněm osobního rizika. Je mimo pochybnost, že jejich materiální a technické vybavení silně zaostává za evropskými standardy, přičemž mizerné pracovní podmínky ještě zvyšují rizikovost jejich profese. Zaslouží si tedy odpovídající ohodnocení.

Ale právě v tom je zakopaný pes. Veškeré požitky, poskytované ve státním sektoru jednotlivým profesním skupinám, by měly být přidělovány proporcionálně tak, aby jednak vyjadřovaly míru společenské potřebnosti každé profese, a dále, aby celek nevykazoval nepřiměřené diference mezi jednotlivými skupinami.

Není chybou policistů, že jejich průměrné příjmy se mají blížit průměru bankovní sféry a naopak vzdalovat průměrnému výdělku ostatních příjmových skupin. Je však chybou vlády, že podlehla vizi jednoho "mičurince", který se před časem řídil heslem "na mém záhonku porostou největší ředkvičky" a začal přihazovat hnojivo bez ohledu na stav celé zahrady. Následný příslib zvýšení platů pracovníkům školství a zdravotnictví (podstatně nižší), je vynucenou reakcí na předchozí nesystémové rozhodnutí.

Obrana Stanislava Grosse před podrážděnou reakcí opoziční koalice, finančních analytiků, aj. vypovídá spíše o chatrnosti tohoto rozhodnutí, než aby je racionálně podpořila. Grossovy dva hlavní argumenty, tj. "pokud nedojde k požadovanému navýšení, půjde o podraz" a dále, "v případě nepřijetí zákona si všichni podají žádost o uvolnění ze služebního poměru, pak dojde ke kolapsu a stát zaplatí jednorázově horentní peníze za odchodné a následně za renty", jsou iracionální, neboť podrazem není případné nepřijetí zákona, nýbrž již samotný, svévolně vyřčený slib, učiněný ještě v rezortní funkci. Slova o hrozbě jednorázového, hromadného odchodu příslušníků policie pak spíše zavánějí pokusem o zastrašování, až vydírání odborné i laické veřejnosti, případná kvalifikace jako šíření poplašných zpráv je spíše otázkou právního posouzení.

Stanislav Gross se sice po svém nástupu do funkce premiéra obklopil mj. i ekonomickými poradci, z jeho dosavadních kroků však tento fakt příliš patrný není. Nabízí se proto otázka, kde je chyba. Buď jsou tito poradci neschopní, nebo zbabělí, nebo schopní všeho. Totéž se týká i členů vlády, vesměs z řad ČSSD. Nechtějme do praxe uvést část známého vtipu, že český premiér se před zahraničními kolegy chlubí, že má ve vládě jednoho rozumného ministra, jenom neví, který to je.