Takto to přece mezi komunisty, jejich funkcionáři a novináři chodí a vždy chodilo. Sdělovací prostředky přece v jejich pojetí nejsou zdrojem nestranných informací a platformou pro diskusi. Tisk je kolektivním organizátorem, agitátorem a propagandistou, pravil Lenin. Noviny jsou tak stranickým orgánem a myšlenkové úchylky se netolerují a nikdy netolerovaly. Jsou to přesně ty praktiky, které byly obecně známy z doby kojzarovského Rudého práva. Koneckonců, nechvalně známý žurnalistický politruk Kojzar je jedním z prominentních komentátorů Haló novin. Proč se nyní diví praktikám Haló novin předlistopadový člen KSČ Kotrba, který jako prý přesvědčeně levicově smýšlející i na stránkách BL se několikrát snažil předlistopadovou dobu obhajovat? Divit se tomu může jen velmi naivní člověk a je otázka, zdali Kotrba takovým člověkem je.

Přes svůj údiv musí přece dobře vědět, že je přirozené, jak ho jeho bývalí soudruzi cenzurují. Nebo snad byl Kotrba před listopadem 1989 členem jiné, demokratické KSČ, která s tou vládnoucí neměla nic společného?

Nejde ani tak o to, že Kotrba kritizoval samy Haló noviny a jejich redakci. To by mu bohužel neprošlo asi v žádném českém sdělovacím prostředku, jak o tom píše Čulík na jiném místě. Je smutné, že v českých sdělovacích prostředcích se netoleruje autoreflexe a kritická diskuse do vlastních řad. Zřejmě jde o recidivu téže kojzarovské éry české žurnalistiky, kdy kritika každé marginálie byla v duchu komunistické ideologie brána jako útok na samu podstatu systému.

Cenzurní zásah redakce Haló novin byl spíše kvůli obecně Kotrbovým reformně levicovým názorům, které v žádném případě nemohou zapadat do myšlenkových schémat tradičně přesvědčených komunistů. Kotrba totiž zřejmě neustále naivně doufá v obrodu radikálně levicových a tedy komunistických myšlenek, v čemž evidentně hledá ospravedlnění svého předlistopadového komunistického angažmá. Prozrazuje se sám, když cituje souhlasně Irenu Ryšánkovou, že nebýt HN, "mohli bychom podlehnout iluzím, že termín radikální levice obsahuje implicitně i inteligenci a gramotnost. Kvalifikovanost. Řemeslnou poctivost. Kritičnost. Rozum." Kotrba tedy naivně stále souhlasí, že radikální levice znamená i inteligenci a kritičnost. Kdyby Kotrba naslouchal více kritikům komunistické ideologie a nenazýval je primitivy, mohl by se možná už dříve dozvědět, že termín radikální levice a tedy komunistická ideologie znamená zpravidla přesně to, co mu nyní názorně předvedli v Haló novinách.

Kotrba k tomu, aby nepodlehl iluzi, potřebuje Haló noviny. Některým ostatním stačí jen obyčejná paměť nebo letmý pohled do dějin komunistických stran a zejména jejich vnitrostranických čistek. Pro připomenutí stačí ta v KSČ v roce 1929, která vyléčila z naivního levicového smýšlení mnohé české intelektuály, o té v roce 1968 ani nemluvě.

Neexistuje snad lepší charakteristika komunistů, než že jsou to lidé zvláštního ražení. Tak to charakterizoval sám velký vůdce mnoha generací komunistů generalissimus Stalin. Ač svrhnut z piedestalu, část jeho totalitního ducha je permanentně přítomna téměř v každém přesvědčeném komunistovi. Jeho trefné charakteristice je možné uznat určitou míru geniality, byť zřejmě jiného druhu, než o jaké byl sám přesvědčen. Komunistické hnutí bezesporu vychází z určitých pozitivních sociálních očekávání, avšak nakonec se vždy musí svrhnout ve fundamentalistickou, paranoidní a vysoce xenofobní ideologii, potlačující rozdílné názory. Je to totiž zakleto přímo v její podstatě.

Hlavní komunistické teze o údajné sociální spravedlnosti, za kterými ruku v ruce jde cynická touha po absolutní moci, přirozeně nesnesou pluralitu a zpochybnění každého jejich řádku je zpochybněním celé ideologie. Proto se komunisté tradičně tolik brání kritikům a ze všeho nejtíže nesou zrádce ze svých vlastních řad, jimiž zhusta nazývají i ty, kteří se komunismus v dobrém úmyslu nebo z pragmatismu pokoušejí reformovat. Je asi otázkou diskuse, ke kterým z těchto bývalých členů a levicových reformátorů patří Kotrba.

V každém případě reformátoři a kritikové už od Marxových časů končili vyhnáni mimo rodnou stranu a jejich pravověrní soudruzi jimi pohrdali nebo museli z nařízení vedení pohrdat. A to ještě vyhnanci měli štěstí, pokud komunistická strana působila v demokratických poměrech. Pokud se pravověrní chopili absolutní moci, bylo ještě vyloučení doplněno vězením a šibenicí. Kotrba může mluvit o štěstí, že ho podobný osud v demokracii nemusí potkat. Alespoň prozatím, pokud jsou komunisté stále ještě jen v opozici a Kotrba se zatím může jen divit, jak si malou totalitu komunisté mohou dělat jen sami mezi sebou. Svým zrádcům komunisté neodpouští, to už jsou na tom lépe jejich tradiční názoroví nepřátelé.

Divil se ale také Rudolf Slánský, který společně se svými soudruhy posílal do vězení a na smrt názorové odpůrce, až ho jeho soudruzi na obě místa poslali samotného. Kdyby se dostal do nemilost v demokratických poměrech, byl by pouze vyloučen ze strany. Měl ale tu smůlu, že KSČ pod jeho vedením se mezitím chopila absolutní moci. Divil se i Alexandr Dubček v roce 1968, kdy se KSČ pod jeho vedením pokusila o opatrné reformy. Nemohl pochopit, že sovětští soudruzi mu nepoplácali po zádech, že chce tak šikovně vylepšit socialismus, ale poslali do na něj do Československa rovnou tanky a jeho samotného odvezli jako vězně do Moskvy. Do konce života mu pak nedošlo, že šlo jen o přirozené pokračování v systému, který sám budoval. Divili se i další reformní komunisté po roce 1969, kteří to přece mysleli dobře, když je jejich soudruzi vyhnali ze strany a odsoudili k živoření na okraji společnosti.

Nyní se diví radikálně levicově smýšlející Kotrba, který se jinak neštítil v jednom svém článku nazvat emigranty, kteří byli jeho bývalými soudruhy vyhnáni z vlasti, "primitivy ze Svobodné Evropy". Nyní ho tito samí bývalí soudruzi cenzurují. Kdo se tedy má právo divit?

Kotrba je jinak též vyznavač "společnosti znalostí". Kdo to neprožil, nepochopí, tvrdívá občas. Jeho případ svědčí o tom, že samotné znalosti, ani samotný prožitek nestačí. Člověk může mít znalostí kolik chce, může prožít cokoliv a stejně nakonec nemusí pochopit nic a zřejmě i stokrát historií poučený může být nepoučitelný.