V pondělí 10.8. informovala ČTK, že Nejvyšší státní zastupitelství objevilo smlouvu z roku 1925, která umožňuje požádat Bahamské společenství o vydání stíhaného Viktora Koženého. Informaci o tom uveřejnil Jaroslav Fenyk, 1. náměstek nejvyšší státní zástupkyně, a to v nepřítomnosti M. Benešové, která ovšem veškerou zodpovědnost za svůj úřad veřejně přijímá a zveřejnění proti všem obhajuje.

Co vlastně Pavel Němec proti uveřejnění namítá? To, co asi napadne každého -- že to asi Viktor Kožený velmi ocení, když má tuto informaci předem... Jenže každý takový si vzápětí asi řekne: "No přece na tom státním zastupitelství nejsou tak hloupí, aby to takhle triviálně pokazili!?" Novozákonní Pilát Pontský vyslovil svůj postesk "Co je pravda?!" a jelikož to mnozí filosofové považují za nejhlubší myšlenku Nového zákona, zastavme se u ní.

Viktor Kožený, který si spokojeně na Bahamách užívá trestně-právní prázdniny, jelikož na něho nedosáhne česká ani americká justice a dokonce ani Interpol, tuto informaci zajisté ocení. Vzhledem k tomu, že procedura žádosti o vydání nějaký čas zabere, může si v poklidu nad obrázkovým katalogem vybrat své budoucí útočiště a přitom musí mít na paměti jen jednu důležitou věc -- kde na něho budou alespoň stejně tak hodní, jako na Bahamách, které ho nevydaly ani na žádost USA. Možná se podívá za někdejším spolupracovníkem Borisem Vostrým, který svůj stejný problém s trestním stíháním vyřešil ještě dokonaleji -- vybral si středoamerické Belize.

Marie Benešová se dušovala, že všeobecná známost této informace není nikterak na škodu, neboť možnost vydání na základě smlouvy z roku 1925 (rozumějte 1924...) je nanejvýš teoretická a nedá se očekávat, že by druhá strana byla tentokrát ochotnější k součinnosti, než tomu bylo v minulosti, kdy byla požádána o doručení soudní obsílky V. Koženému. Jaroslav Fenyk k tomu v pořadu Sedmička poznamenal, že: "Já si osobně myslím, že pan Kožený samozřejmě o této smlouvě už dneska ví a ví o ní daleko dříve z jiných zdrojů" a dále: "Rozhodli jsme se pro to z důvodů, které známe, ale které nebudeme zveřejňovat". Jelikož se má veřejnost možnost seznámit se s příštími kroky nejvyššího státního zastupitelství ve věci zajištění osoby, na kterou je již čtyři roky vydán zatykač, ale ne už tak s důvody tohoto kroku, nezbývá než o tom veřejně spekulovat.

Rovněž i já si myslím, že Viktor Kožený o smlouvě ví. Není to totiž nijak tajná informace, je lehce k nalezení ve Sbírce zákonů a než se na Bahamy uchýlil, zcela jistě věděl, jaké jsou možnosti jeho vydání. Proč tuto smlouvu nepovažoval za rizikovou, o tom lze jen spekulovat. Podle všeho platná je, tedy o ní buď bahamské orgány vůbec nevědí, nebo se o jejich nevědomost někdo účinně zasluhuje. Na věci je ale mnohem podivnější to, že nejvyššímu státnímu zastupitelství evidentně nijak nevadí blamáž, kterou na sebe uvalilo prozrazením této citlivé informace, která vypovídá o tom, co elementárního bylo doposud opomenuto -- rešerše mezinárodních závazků. Podle tajnůstkářských projevů nejvyššího státního zastupitelství lze usuzovat, že sledovaný cíl je asi mnohem důležitější, než udržení si renomé profesionální a důvěryhodné instituce trestního práva. Jak chvályhodná obětavost!

Co tedy vlastně může být tím sledovaným cílem? Snad jediná rozumná možnost, která by předčasné vyzrazení plánů nejvyššího státního zastupitelství mohla ospravedlnit, je snaha Viktora Koženého vylekat a dohnat k ukvapeným krokům, jelikož reálná možnost vydání byla vyhodnocena jako nepravděpodobná. Kožený by ale na základě informace, že české orgány konečně našly zákonný instrument k jeho dostižení, mohl usoudit, že již dozrál čas změnit své působiště a vydat se na zkušenou jinam. V součinnosti s po něm rovněž dychtivou justicí Spojených států amerických a s Interpolem by to mohla skvělá příležitost, jak ho při přesunu dopadnout v jurisdikci, která proceduru umožňuje. Buďme optimističtí a řekněme, že na to vypečený absolvent jednoho kurzu Harvardské univerzity bezelstně skočí a sedne s kufry na letadlo s mezipřistáním, nejlépe v New Yorku nebo v Praze...

Otázkou zůstává, zda nestačilo nenápadně informovat pouze samotného aktéra (i když je pravda, že podobné konspirační techniky patří píše do éry špionážních válek, než do práce státního zastupitele) a vyhnout se nežádoucí publicitě. I když předchozí postup státního zastupitelství vlastně žádnou negativní reakci v tisku nevyvolal, Češi si zřejmě již zvykli, že orientace v právu dělá potíže i trestním orgánům...

Ale zpět na pevnou půdu. Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová zná dobře právo, a tudíž si může dovolit se uchýlit pod ochranná křídla zákonů, kdykoliv se to nabízí. Bohužel fráze "je to v souladu s platnou legislativou" zní v českých podmínkách nadmíru podezřele, hlavně ve spojení s duchaplnou formulkou, že právo je minimem morálky. Je samozřejmě žádoucí, aby právě Nejvyšší státní zástupce důsledně ctil a respektoval platné právo, ale tak významný úřad s sebou přináší i požadavky na další kvality. Takový postoj k právu nazývají sociologové legalismem, popřípadě právním étosem, či konformismem k právu. Bohužel úkoly státního zastupitelství jsou mnohem specifičtější, protože je slovy zákona "orgánem veřejné žaloby v trestním řízení" -- má tedy za úkol v tomto případě postupovat takovým způsobem, aby "rychle a účinně" postupovalo v souladu se svým posláním dohnat pachatele trestného činu k zodpovědnosti. V tomto světle je také třeba nahlížet na interpretaci § 8a trestního řádu, byť tuto situaci ani ten neřeší výslovně. Nepochybně je zde ale diskutabilní formulace "neohrožovat objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci", jejíž význam podtrhuje § 159 trestního zákona - maření úkonu veřejného činitele z nedbalosti. Doufejme tedy, že kroky nejvyššího státního zastupitelství jsou předem promyšlené a předkládaná argumentace není jen právním oportunismem ex post. Včerejší publikovaný výsledek jednání ministra Němce s Marií Benešovou tomu však nasvědčuje!