Netvoři přejí smrt všem, ale bez války, a v tomto je jejich nevykořenitelná iluze. Zapomněli na to, že Němci před tím, než všechny začali odvádět do plynových komor, bojovali a vítězili.

Jejich nesplnitelná a infantilní touha je, aby jsme se odstranili sami, podřídili se vůli našich zrádců, kteří jen zapískají na píšťalku -- a my jako začarovaní potkani v houfu zmizíme pod vodou.

Anebo aby jsme se s našimi bratry seriózně mezi sebou popadli a odstranili jeden druhého ještě do té doby, dokud se nerozpoutá boj o každý kousek vzduchu, o každou kapku vody na naší planetě, kterou zasvinili hlavně oni.

Jejich přání je v zásadě pochopitelné. Ty umři dnes, já zítra. Poštvi je proti sobě a s potěšením pozoruj. Ale přibližně to stejné chtějí a plánují všichni. Včetně nás. A ačkoliv naše zkušenosti v podobných záležitostech jsou skromné, rychle se umíme učit a všechny doběhneme. Pod naším dohledem Ázerbajdžánci dávno deptají Armény, Abcházci Gruzínce a naši Rusi začnou brzy deptat Lotyše a Estonce.

Nezdravé je však něco jiného: oni si už dávno vzali do hlavy, že každý bude všechno dělat podle jejich plánů. V těchto plánech je napsáno přibližně následující:

Za prvé skoncovat s islámským světem.

Druzí v pořadí jsou Indové.

Potom jsme na řadě my nebo Evropa. A možná, že my současně s Evropou.

A nakonec se ocitnou tváří v tvář našim žlutým bratrům, pro které jiné řešení, jako vodíkové bomby, neexistuje a ani nemůže existovat.

Černoši, které nestihl pohltit Aids, se v té době soustředí kolem Monmartru v Paříži, osvobodí tak od sebe Afriku, která má všechny šance, aby se vyhnula atomovým bombám. Tam, v Africe, se shromáždí ta malá část homo sapiens, která přežije.

Plán jako plán. Tak trochu připomíná anekdotu o slonu v zoo, který dokáže sníst padesát kilo banánů: "Snědl by snědl, ale kdo mu je dá?" Náš veselý Žirik (Žirinovski, pozn. překl.) může podobných plánů nastřádat na tisíc roků dopředu.

Plán, nechť by byl jakkoliv krutý, ještě není zvrácenost. Může být klamnou iluzí, chybou, tak jako většina lidských plánů. Zvrácenost jejich plánů spočívá v tom, že oni sami se vyhlásili za bohy, svůj plán vyhlásili za božský a o existenci jiných plánů odmítli vůbec uvažovat. Takže mají plán v souvislosti s námi, ale my plán v souvislosti s nimi jako bychom neměli a jakože ani mít nemůžeme.

Toto je jejich nejbolavější a neslabší místo. Je to iluze, která zní takto: poradili jsme se a rozhodli, že nejprve dáme do pořádku Araby kvůli jejich ropě, potom Indy, aby se nestihli přestěhovat a rozmnožit -- dál podle plánu. A zaručeně nám všechno vyjde, neboť jsme to my. Nejenom že nás nikdo nezabije, ale nikdo se nás ani prstem nedotkne. A může nám být ukradená čísi celá tisíciletá státnost, čísi náboženství, mytologie a aristokracie. Na všechno se vykašleme, poněvadž my jsme taky nic neměli a nemáme: ani stát, ani náboženství, ani aristokracii; zato máme náš blud a mnoho zelených nul v počítačích.

Zvrácenost tkví v tom, že oni tomu všemu věří. Náš Žirik může podobných nesmyslů nakecat o mnoho víc, hlavně když mu zaplatí, bude se však kdesi v koutku duše smát. Ale oni tomu věří.

Léta jsem si lámal hlavu, kde se to u nich vzalo? Odpověď je prostá: z nevědomosti. Oni neznají a nechtějí poznat nic, kromě toho svého supermarketového ráje, ve kterém se ta jejich vypasená chátra nacpává cheesburgery jako náklaďák, když tankuje naftu.

Prostě jsou to nevzdělanci, na rozdíl od nás, od přírody zvědavých a důvtipných. Tím víc od našich žlutých bratrů, kteří k nim proudí v miliónech a kteří je důkladně studují.

Mimochodem, i nás k nim přišlo mnoho, a to není jen tak. Ale je to k nám nějak netáhne. Těžko je jim u nás. Poněvadž to jsou "pindosi".

Tak tedy potom kdo s kým vyběhne? Kde bude v konečném důsledku více zrádců? U nich, kde jsou si navzájem všichni cizí, anebo u nás, kde jsou si všichni vlastní? A bude to vůbec zrada, jestliže Číňané, Japonci a našinci, kteří u nich žijí, vyhodí do povětří ten jejich křehký jarmareční cirkus? Ne, bude to historicky zákonité a spravedlivé.

Neboť my a naši bratři žijeme v reálném světe reálných událostí, věcí a jevů. Oni však žijí v abstraktním světě zelených nul, které si sami vymysleli. V tom tkví jádro jejich zvrácenosti a tuto zvrácenost se snaží ze všech sil šířit do celého světa, jenomže nic z toho jim nevyjde.

Jejich peníze, to jsou jisté skleněné korálky, za které vyměnili svůj Manhattan, aby ho zastavěli skleněnými kůlnami fascinujících rozměrů. Jenom naivní Indiáni nezůstali na tomto světě -- všechny je neuváženě vyhubili.

Oni věří ve svůj blud, v to, že donekonečna budou vyměňovat svoje sklíčka za ostrovy, tanky, ropu, plyn a vodu, až nakonec "dovyměňují" do úplného a konečného vítězství. Zelené nuly vymění za všechna bohatství světa a s těmito stejnými nulami pozabíjejí zbytek světa.

Svět však stojí na něčem jiném. Existuje reálná tuna hliníku, kterou těží naši drsní horníci. Tato tuna je zakopaná u nás, v naší zemi. A existuje číslo v počítači, které vypovídá, kolik zelených nul tato tuna stojí. Číslo s jakýmkoliv počtem nul se mění na živý hliník, pokud se dodržují mnohé složité podmínky, a z nich ani každá nemusí být dodržená. A náš hliník, tak jak je u nás zakopaný, tak i zůstává.

Jejich letadlová loď stojí celé stádo zelených nul. My jsme objevili rakety, které se pod vodou prohánějí rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu a ničí tato stáda nul se stoprocentní jistotou. A nejsou tak drahé. Kdo s kým tedy vyběhne?

Ale pán bůh s nimi, s raketami. Zanedlouho uvidíme, jak vybouchne jejich plán rozšlápnout islám za dvě pětiletky. To oni, kteří se třesou před smrtí, budou zabíjet muslimy, kteří jsou pro smrt nadšení!

Když se u nich objevil černoch-ostřelovač, který, nevěda proč, přijal islám, anebo oni sami si zavedli islámského černocha-ostřelovače, najednou se všichni podělali do kalhot. Všichni zapáchali a odskakovali od sebe.

Kdyby se u nás objevil černoch-ostřelovač, vyřítili bychom se do ulic, abychom ho chytli. Avšak za pár dní by ho chytily naše děti, naši timurovci. A roztrhly by ho na dvě půlky, aby jiné ostřelovače přešla chuť na podobné kousky.

Anebo například nastražili bombu na australské turisty na ostrově Bali a vyhodili ji do povětří se záměrem, aby Australané svým ostrovním pacifismem neotravovali světový konsensus, pokud jde o válku s islámem. Celá Austrálie naříká, naříká ostrov Bali, odkud utekli všichni cizinci a místním hrozí hladomor. Avšak naši lidé se začali na Bali hrnout v houfech. I v moři se vykoupeme, i výbuchy si prohlédneme. Máme i minéry, máme i pyrotechniky. Možná někomu i fasádu spravíme, když bude zapotřebí. Jen nám dejte ty teroristy, my už jim to všechno spočítáme.

Od Ruska chtějí to stejné, co chtěli mnozí, začínaje Čingischánem a konče Hitlerem. Aby my jsme nebyli, ale všechno naše zůstalo: půda, přírodní zdroje, lesy.

Je pravda, že oni jsou bezohlednější než jejich předchůdci, kteří připouštěli naši existenci v podobě tažného dobytka. Oni takovýto tažný dobytek nechtějí. Je dost možné, že se už do sytosti natrápili s těmi z nás, kteří k nim přišli v posledním století přiživit se. Litují, že nás nemohou obsadit jako Panamu, nebo si koupit jako Albánii. Živé nás nechtějí vidět, cítí, že nejsme Eskymáci a dokonce ani Arabové. My možná svůj hliník ani nevykopeme, ale ani nedovolíme, aby ho vykopal někdo cizí. Uvažují takto: hliník musí očistit od nás.

Pokud jde o náš hliník, mají naši bratři na Západě a na Vý chodě přibližně stejný názor, ale na svět se dívají více realisticky. Bez blouznivých ohýnků v očích. Pamatují na to, že v našich dějinách nikdy neexistovalo něco takového, aby nás zabíjeli, a sami přitom netrpěli. To oni si se svými Indiány a černochy beztrestně zahráli na gestapo. Avšak naši sousedé, nepřátelé a spojenci, spřádali obvykle daleko skromnější plány: jak vzít rozum do hrsti, abychom jim neodkroutili hlavy.

Hle, o čem by měli popřemýšlet ve své nekonečné nafoukanosti. Každého svého mrtvého přivážejí ve speciálním letadle, přikrývají ho pruhovanou látkou, vítá ho slavnostní shromáždění. A my jsme si sami vybombardovali svoje město Groznyj, s vlastními lidmi v něm. Dá se říct, že jsme ho smetli ze zemského povrchu čistěji než Drážďany. Čert ví proč. Možná proto, aby se nás znovu všichni báli. A možná to tak jen prostě vyšlo. Smetli jsme Groznyj z mapy světa a žijeme dál.

Vyběhneme s nimi, neboť mi nevíme, kolik našich zůstalo ležet v Grozném pod našimi bombami. Nevíme, a dokonce se ani o to nijak zvlášť nezajímáme: vždyť živí tam taky zůstali a chválabohu. Sami sebe považujeme za velký strom, na kterém se mohou kácet větvě. Někdy je to totiž i nutné.

Oni však sami sebe považují za plantáž narcisů, z nichž každý žije sám pro sebe, každý žadoní o vodu, péči a zrcadlo, aby se sám nad sebou zaradoval, a připravuje se na to, aby se prodal co nejdráž.