19. 8. 2004
Kauza Přibyl: Tak nám zase zahájili mediální kampaň, paní MüllerováUž asi před týdnem, než tahle kauza začala, jsme poznamenali, že jmenování Pavla Přibyla, který byl v lednu 1989 velitelem roty pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, šéfem Úřadu vlády České republiky, je politováníhodným postkomunistickým rysem a že Přibyla Gross do této funkce jmenovat neměl. Jenže ještě politováníhodnějším postkomunistickým rysem v České republice jsou mediální kampaně, které si tisk navykl ještě z normalizačních sedmdesátých let - kdy se v zájmu propagandy jednou hromadně protestovalo proti Pinochetovi, podruhé proti souzení americké levicové aktivistky Angely Daviesové, potřetí proti chartistům. Mám vždycky podezření a je mi vždycky nepříjemné, kdykoliv začnou média hovořit "jednotným hlasem". Skoro pokaždé to znamená zkreslení složité skutečnosti. |
Darius Nosreti, k tomu ve čtvrtek z Ostravy mj. napsal: Musím říci, že minulost této listopadové malé ryby mě nechává skoro
chladným, přestože jsem stál mezi demonstrujícími (já ovšem v Bratislavě).
Více se zajímám o to, kolik osob se zviditelňuje podpisem příslušné
petice a na příslušné demonstraci a chce z toho vytřískat politický kapitál.
Dobře vycítili, že stát padá s idejemi, na kterých vznikl, a i jejich
stoličky se kývají, protože jejich politická identita je od těchto idejí
odvozena. A právě tito lidé dopustili, aby byly něžně ideály odsunuty do
politické žumpy jejich vlastní ochoty mlčet ke všem
sviňárnám, které se tu udály.
Možná je to trochu drsný odsudek, ale vyvolává správnou otázku: Proč zrovna kampaň proti Přibylovi, této "malé rybě", vzhledem k tomu, že české státní struktury, soudnictví, policie, školství, podnikatelská sféra a všechny sféry života jsou doslova prolezlé lidmi, kteří dělali kariéru za komunistického režimu a podle toho to taky vypadá. Neříkejte mi, že si skoro každý, komu je dnes kolem padesáti, a měl by tedy být na vrcholu své kariéry, v osmdesátých letech aspoň nějak za komunismu nezadal. Étos země a mentalita národa se nedá rychle změnit: jak vidno, nemění se podstatněji ani patnáct let po likvidaci předchozího režimu. Profesní kontinuita, bohužel, musela, v policii, v soudnictví i ve školství existovat, jinak by se stát rozložil. Toto je ona devastace, o níž stále ještě mluvíme jako o neblahém dědictví komunistického režimu. Proč se ale nyní stává (a že by bylo křiklavých příkladů z mnoha společenských oblastí) jeho symbolem zrovna Přibyl? Možná Gross skutečně jmenováním příslušníka komunistického policejního pluku do Úřadu vlády překročil hranici tolerance. Udělal to proto, že si ho na ministerstvu vnitra v nedávné době oblíbil, anebo proto, že Přibyl za posledních patnáct let projevil a prokázal svou profesionalitu? Nebudí ve mně důvěru nikdo, kdo se za komunismu dobrovolně dal k policii. Jenže uznávám argumentaci, že celou policii a státní správu nebylo možné po pádu komunismu zrušit - stejně jako se to po pádu nacismu nedělalo v západním Německu a stejně, jak se to po pádu apartheidu nedělalo v Jihoafrické republice. Myslím, že je v tomto případě správné Grossovo rozhodnutí vyšetřit, zda Přibyl někoho skutečně mlátil, a vyhodit ho jen v takovém případě, protože kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to mimo jiné, že Přibyl Grossovi lhal, vzhledem k tomu, že ho ubezpečil, že nikoho nemlátil. Je dobře, že Gross neustupuje mediální kampani - mediální kampaně mohou být velmi krutý, hrubý a nespravedlivý soudce. A proč se k tomu, kdo má být šéfem úřadu vlády a zda se Přibyl jako člen policejního pohotovostního pluku v roce 1989 něčeho dopustil či nedopustil, mají vyjadřovat herci? Vadí mně mediální kontext "celebrit" - budou se snad teď média ptát herců, Miroslava Donutila nebo Evy Holubové, kdo má být jmenován do čela Úřadu vlády nebo kdo má být šéfem policie? Jsou tito lidé, kteří jsou jen herci, tj. propůjčují svou tvář a svou osobnost k interpretaci dramatických děl od jiných lidí, protože je jejich tvář mediálně známa, nyní snad "národními filozofy" a "odborníky na všechno"? To je dost nebezpečné. Herec není národní filozof, je to řemeslník. Nepopírám právo občana vyjadřovat v demokracii svůj hlas. Ale tohle není ono. Mám problém s všemi těmi mediálními kampaněmi pro to či ono či proti něčemu: mají příliš stalinské ozvuky. ("Psovi psí smrt.") (Jeden příspěvek, který jsme k tomuto tématu obdrželi, končil: "Přibyle, já tě nenávidím!") Zajímavé je, že skutečně závažných věcí, které se nedají využít k politické manipulaci, se tyto mediální kampaně skoro nikdy netýkají. (Když kritizoval britský list Sunday Times vážný problém klecových lůžek a neexistenci individuální, rodinné péče pro chovance v ústavech, česká média se kupodivu postavila proti a spekulovala, že si celou věc prý Sunday Times vymyslel, i když je známo, že má kauzu pečlivě zdokumentovánu fotograficky a videozáznamem. Takže to jaksi nezabralo...) A proč se těchto mediálních kampaní znovu a znovu účastní pořád tytéž osoby, mnohé z nichž se v minulosti podílely na četných jiných obdobných kampaních, od Děkujeme, odejděte, přes Impuls 99 (vzpomínáte ještě?) až po televizní rebelii o Vánocích 2000? Nevím. A proč tyto petice organizují a pořádají neustále lidé, jejichž jména nám často asociují politickou stranu jménem Unie svobody? Nevím. Mám nedůvěru k peticím, zejména pokud je podepisují i novináři. Novinář má zůstat nestranný. Ano, a taky je docela zábavné, že média nejprve rozehrají soustředěnou kampaň proti něčemu či někomu, a pak se ptají občanů, co si o tom jako lidé myslí. Ti nezřídka automaticky opakují, co se dočetli v novinách... :) To je právě účel, že? Protest proti Přibylovi podepsali jako první tito signatáři:
Hana Marvanová, advokátka; Petr Placák, spisovatel; Jáchym Topol, spisovatel; Kristina Vlachová, scenáristka, režisérka; Jan Kraus, herec, publicista; Vladimír Merta, písničkář; Arnošt Wágner, publicista; Jiří Peňás, publicista; Jana Hradilková, sociální pracovnice; Věra Galatíková, herečka; Ladislav Frej, herec; Jan Rejžek, publicista; Ladislav Kantor, textař; Slávek Janoušek, písničkář; Roman Švanda, bývalý studentský vůdce, nyní kavárník; Marek Švehla, novinář; Jiří Voráč, vysokoškolský pedagog, člen Rady ČT; Halka Třešňáková, herečka, choreografka; Naďa Dvorská, dramaturgyně; Stanislav Dvorský, básník; Jan Lukeš, filmový kritik; Iva Lukešová; Petr Minařík, nakladatel; Michal Zavadil, lékař; Tomáš Pojar, ředitel Nadace Člověk v tísni; Vladimír Just, kritik; Karel Dub, technik; Michal Ambrož, rocker; Táňa Fischerová, herečka, poslankyně; Nataša Noháčová, produkční; Jan Urban, novinář; Martin Skyba, dokumentarista; Tomáš Němeček,šéfredaktor Respektu; Ivan Binar, spisovatel; J. P. Kříž, novinář; Jan Štern, dramaturg; Jiří Zlatuška, senátor; Jaroslav Spurný, novinář; Radek Schovánek, badatel; Ivana Koutská, historička; Michal Cuc, střihač; David Koller, hudebník; Jan Macháček, novinář; Martin Mejstřík, senátor; Václav Marhoul, producent; Petr Skoumal, hudebník; Jiří Stránský, spisovatel.
|