Kubičko zapomíná, že každý klacek má vždy dva konce. Je proto nutné horlivého antikomunistu upozornit na několik maličkostí, za které by se komentátoři Haló novin sice stydět nemuseli, ale řemesla dbalý analytik ano. Plete se totiž, když tvrdí, že radikálně levicový je nutně totéž co komunistický.

Kubičko seskupuje výrazná slova do půvabných, emocionálně podbarvených obrazů, ze kterých pak vytváří větu, opakovanou v mnoha obměnách v celém článku - a používá jí jako mediální kyj.

Čtěme tu větu společně a pokusme se rozebrat, co pomocí ní chtěl básník říci. Kyj je totiž primitivní zbraň. Zřejmě. Neustále. Naivně. Doufá. Vzal by si od takového člověka pes kost? Ne. Kdyby nebylo onoho zřejmě.

Vždy, když čtu slova, zpochybňující sama sebe i svého tvůrce, zpozorním. Květnaté, mohutné tvrzení, před kterým se skromně, nenápadně krčí klíčové slovo. "Zřejmě", "možná", "snad". Snad by mohli na Václavském náměstí přistát i Marťané. Žurnalistu neshazuje nic více, než ono zřejmě. Zřejmě neustále.

"Neustále naivně". Člověk, který je neustále naivní, je buď málo inteligentní, nebo sklerotický, neb se nedokáže poučit z uběhlého času. Snažím se využívat inteligence, seč mi síly stačí a přitom nepodlehnout snadnému mámení předpojatosti. Nevynášet soud dříve, než se přesvědčím. Temná postava ruské historie, Felix Edmundovič Dzeržinskij vetkl organizaci, kterou budoval, pracovní heslo "Davěraj i pravěraj". Ta organizace se jmenovala Čeka a stala se v historii nejmocnější a nejkrutější represivní a špionážní službou na světě.

Já sám důvěřuji komunistické teorii o demokratizaci KSČM, o její šmeralovské budoucnosti, o které tak hrdě po sjezdu hovořívá předseda komunistů Grebeníček. Ale... Onu teorii však prověřuji praxí v duchu marxistického vědeckého světového názoru. Davěraj i pravěraj...

Všechno souvisí se vším a tak souvisí i demokracie v KSČM s demokracií v závislém deníku. Kdyby byl deník Haló noviny nezávislý, nemusel by se názor strany zrcadlit v něm a - a naopak. Pak by nevznikl můj rozhovor a má kritika praktik redakce, nevznikl by ani článek Kubičkův, plný planých postřehů, začínajících slůvkem zřejmě. To je naivita. Kubičkova naivita. Naivita předpokládá neznalost hry i psychologie hráčů. Nejsem naivní a tak jsem věděl, že snaha po ovlivnění člena Rady Českého rozhlasu v rozhovoru pro Haló noviny padne. Znám totiž traumata i kvalitních novinářů a novinářek, jejichž články všichni ignorují, protože píší pro "komunistický" deník. Vylučovat se navzájem je v Čechách oblíbená hra.

Věděl jsem i to, že redakce neunese tvrdá slova na svou adresu a nebude s nimi polemizovat. Neboť i polemika ve veřejném prostoru "nám" škodí. Přesto na otevřeně položenou otázku následovala odpověď, za kterou se nikterak nestydím a jsem schopen ji kdykoliv obhájit. Redaktor Rokytka se zachoval přes má ostrá slova naprosto profesionálně a můj názor věrně tlumočil redakci. Naivita, najmě neustálá, v tom mém průzkumu bojem nebyla. Davěraj i pravěraj...

"Naivně doufá". Doufat znamená nevědět, ale věřit. Snažím se, zvlášť v žurnalistické praxi, nevěřit nikomu a ničemu. Nedoufat, ale vyčkat, nevěřit, ale přesvědčit se. Stalo se... Byly mi čtyři a pamatuji se, když jsem se své babičky ptal při cestě Kroměříží kolem katolického kostela na rynek, co je to víra. Než stačila babička, která do toho kostela občas chodila i když tam nepatřila, odpovědět, dědeček, který byl tak trochu morous, povídá potichu, takřka pro sebe: věřit znamená hovno vědět. Debata o Ježíškovi, který mým věřícím kamarádům přinášel dárky k vánocům, definovala už v ranném mládí můj skepticismus vůči víře. Své vrstevníky jsem ale ponechával ve sladkobolném bludu a činilo mi cynickou radost mít nad nimi morální převahu dospělých - vědět pravdu. Šeptem sdělená cynická moudrost dědova se v mém životě pak potvrdila vícekrát.

"Doufá v obrodu". Obroda předpokládá snahu zlepšit se. Polepšit se. Vylepšit se. Jedna Obroda vznikla z těch, kteří si mysleli, že ač od bláta, zůstali čistí a zároveň plní ideálů. Neviděli. Neslyšeli. A svět je minul bez pozdravu. Obrození potkalo kdysi jeden národ, který dal historii Smetanu, Dvořáka, Němcovou, Jungmanna. Dnes jich jsou plná náměstí, zkameněli a... Svět je minul. Bez pozdravu vešel do budoucnosti virtuálních světů, virtuálních slastí a virtuální moci. Reset. Nevěřím v obrodu stejně jako v obrácení hříšníků či nanebevzetí. Prověřuji teorii praxí.

A radikálně levicové myšlenky nepotřebují obrozovat, neboť stále jsou, přes přehlížení jedněch a pohrdání druhých, přítomny mezi námi. A stále, stejně jako před stopadesáti lety či dvěm tisíci lety vyrůstají na podhoubí arogance moci, "která nám může vzít už jen naše okovy". Vznikají z kupčení a vexláctví v chrámech stejně, jako z naditých sýpek v době hladu. "Nesluší se vzít dětem chléb a hodit jej psům", tvrdí biblický Marek. "Dělníci světa, spojte se; nemáte co ztratit, jen své okovy. Dobýt můžete celý svět..." zase řekl Marx. "Pohnuli se gruntové žaláře, a hned se všecky dvéře otevřely, a všech okovové spadli" - to jsou Skutky apoštola Pavla, 16,26. I Rousseau říká, že vlastnictví zotročuje člověka. "Lidé se rodí svobodní, ale všude jsou okovy!" Lidé si odjaktěživa uvědomovali omezení své, i světa okolo sebe. Fromm však říká, že "pouhé uvědomění bez praktických důsledků zůstává neúčinné." A básník Šimon před dvaceti lety napsal "a my už neměli kam ustupovat, neboť za námi už nebyla země". ¡No Pasarán!

Rousseau se domnívá, že "... pokud se lidé věnovali jen takové práci, kterou mohli dělat sami, a umění, k němuž nebylo zapotřebí součinnosti mnoha rukou, žili volní, zdraví, dobří a šťastní, jak jen mohli být podle své povahy, a zahrávali si mezi sebou něžností nezávislého styku. Ve chvíli, kdy jeden člověk potřeboval pomoci druhého, kdy zpozoroval, že je užitečné, aby jeden měl zásoby pro dva, však rovnost zmizela. Zavedlo se vlastnictví, práce se stala nezbytnou a hluboké lesy se měnily v líbezná pole, která bylo třeba zavlažovat lidským potem a na nichž brzo pozorujeme klíčit otroctví a bídu, vzrůstající úměrně s chudobou."

A na pozadí tohoto poznání vznikala touha po osvobození člověka -- tu více, tu méně radikální. Není zapotřebí ji obrozovat, neboť se rodí z ponížení, nespokojenosti a pohrdání a stále zůstává motorem emancipace člověka, motorem pokroku. Člověk je tvor, žijící mezi lidmi. Ne sám, jako individuum, ale v kolektivu, ve společenství, ve společnosti. "Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému." To neřekl Lenin, ale onen Rousseau, který věřil v to, v co věří milióny dalších -- že jiný svět, spravedlivější svět, je možný.

Své pojednání O původu nerovnosti mezi lidmi uzavřel Jean Jacques Rousseau slovy: "Z tohoto výkladu plyne, že nerovnost, která v přírodním stavu takřka neexistuje, získává svou sílu a vzrůst svého vývoje z našich schopností a z pokroku lidského ducha a stává se pevnou a zákonitou zřízením vlastnictví a zákonů ... Je zřejmě proti zákonům přírody, ať to definujeme jakkoli, aby dítě poroučelo starci, aby hlupák vedl člověka moudrého a aby hrstka lidí oplývala nadbytkem, zatímco množství hladových se nedostává nejnutnějšího." Zatímco Erich Fromm tvrdí, že lidé musejí změnit sami sebe, aby se stali lepšími, Marx a po něm další se domnívali, že je možné změnit svět, aby se stal lepší. Někteří při té změně narazili na obranu vlastníků nahromaděného majetku a couvli před násilím. Jiní ne. Stalo se. Ale dnešní svět už je jiný. Dnes už majetek není synonymem pro nadřazenost. Vedle Charty lidských práv platí i Charta lidské odpovědnosti. Nikoho nenapadne střílet do stávkujících dělníků a nikoho nenapadne vraždit odboráře. Nikoho nenapadne brát ševci verpánek a chalupníkovi půdu. Ale když je chudoba příliš chudá a bohatství příliš okázalé, pak z bídy se rodí násilí. Radikální levice nemusí být nutně násilná, stejně jako nemusí být veškerá radikální levice pouze komunistická. Není. A přitom je to levice. Jen primitivové strkají všechny jablka do jednoho pytle i s granátovými... A jen pitomci si je pletou s granáty.

Nemám zapotřebí obhajovat před Radkem Kubičkem svůj názor z doby před dvaceti lety. Změnila se doba i společnost. Změnil se i Radko Kubičko. A každá změna je nevratná. Stejně jako nevratnou byla změna KSČ roku 1986, ve kterém do České republiky přijel Gorbačov aby řekl nejen Dubčekovi či Havlovi, ale i Husákovi, že ruské tanky už nikdy nepřijedou a navíc brzy odjedou. Gorbačov tehdy přijel, aby řekl těm, kteří i uprostřed Husákovského "reálného" socialismu chtěli, aby svět se stal lepším a spravedlivějším, že to záleží už jen na nich. Na jejich práci a jejich snažení. Řekl, že politika je umění možného. Pokud takto hovořil komunista, pak mnohým navrátil důstojnost jejich usilování o socialismus s lidskou tváří, kterou jim Brežněvovy tanky vzaly. Vážil jsem si Alexandra Dubčeka a jeho ideálů. Vážil jsem si i toho, že mu je nikdo za celá ta léta v "domácí" emigraci nikdo nevzal. Že zůstal sám sebou. Že neemigroval. Že se neprodal. Že přežil jako památník lepších časů. I proto musel zemřít.

Rok 1986 byl rok, ve kterém se započal nezadržitelný demokratizační proces, který pak vedl k spolupořadatelství oslav 17. listopadu o několik let později. To byl rok naděje na změny, třebas i na návrat socialismu s onou vysmívanou lidskou tváří. A to byl rok, ve kterém jsem vstoupil do KSČ. Rok 1992, ve kterém bylo jasné, že někteří z těch, kteří do té doby tvrdili, jací jsou komunisté, se spojili se slovenským populistickým nacionalistou Mečiarem a rozhodli se rozbít společný stát. Ve jménu své moci a svého postavení. Že ano, Petře Weissi? Ta strana, která do té doby byla internacionalistickou stranou lidí práce, se pozvolna potápěla v deziluzi z hrozícího rozpadu republiky do dědictví slovanských tradic českého národovectví a tradicionalismu. Snažila se nalézt novou identitu. Staronové kořeny. To byl rok, ve kterém jsem KSČM opustil. Protože z reformní radikální levice se stala konzervativní levicí. Protože tehdy nedokázala už vést ani sama sebe. Vstoupil jsem do sociální demokracie, neboť mi v té chvíli byla daleko odvážnější a daleko upřímnější zastánkyní práv těch, kteří to zastání potřebují. Vystřízlivěl jsem až v poslední době. Nastává opět čas změn.

Nemám proč cokoliv komukoliv dokazovat. A nemám potřebu cokoliv ospravedlňovat. Rozhodl jsem se dobrovolně a bez nátlaku jednou i podruhé. Poslušným jsem nebyl nikdy. Pokryteckým také ne. Nehrál jsem si na moralistu či na disidenta a nehodlám si dnes hrát ani na obráceného Ferdyše Pištoru. Neměl jsem zapotřebí jako jiní emigrovat, pak se stát žoldákem cizí zpravodajské služby u mikrofonu a nazývat to hrdinstvím. V mnichovským bytě... S mnichovským chlastem... S mnichovskejma děvkama... Zažil jsem zhnusení a heimweh Kryla z tohoto období. Chlastal a byl nešťastnej. Vyzpívával svý neštěstí do mnichovskýho mikrofonu v cynických veršovánkách a stýskalo se mu. To, že blbost definitivně padla, jsem poznal tehdy, když jsem viděl Kryla s kytarou na ruzyňském letišti. A uvítal jsem to. I jako komunista. Nebo možná právě proto. Protože ty tanky svými pásy v době, kdy mi bylo pět, rozšlapaly slovo socialismus. Demokratický socialismus. Kryl umřel jako sociální demokrat přesvědčením, který k němu nepotřeboval žádnou partaj...

Říkal jsem tehdy i dnes těm, kteří byli či jsou u moci tady v Praze stejně kriticky jako dnes to, co si myslím. Nehrbil jem se. Netrpěl jsem. Žil jsem. Jako patnáct miliónů jiných. Ani tehdy, ani dnes jsme neočekával v čele stáda partajní kariéru, ale mohl jsem se ráno podívat do zrcadla. A můžu se podívat i dnes. Mohu se podívat i na Radka Kubička, který se domnívá, že mi to zrcadlo neustálé naivity nastavil. Mohu mu s klidem říct ono biblické uhodí-li tě do levé tváře, nastav mu pravou. Protože o něm opravdu nikdo nenapíše, že by byl k popukání. Tak ať se alespoň rozpláče.