20. 8. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 8. 2004

Radikálně levicový neznamená nutně komunistický

Když se bývalý redaktor mnichovského Rádia Svobodná Evropa a současný redaktor ČRo 6 Radko Kubičko pustí do kritky, není ve svém svatém nadšení k zastavení. Proč ne, když si koleduji už jen tím, že sice kriticky, ale nepředpojatě vedu dialog s těmi, "se kterými se přece nemluví". Navíc jsem mu kdysi urazil kamarády, musím proto nyní dostat do držky. Účel světí prostředky žurnalistického boje za tu jedinou, správnou pravdu. Paralelu s urválkovským "psům psí smrt" Kubičko ve svém textu nevidí, i když je nabíledni.

Kubičko zapomíná, že každý klacek má vždy dva konce. Je proto nutné horlivého antikomunistu upozornit na několik maličkostí, za které by se komentátoři Haló novin sice stydět nemuseli, ale řemesla dbalý analytik ano. Plete se totiž, když tvrdí, že radikálně levicový je nutně totéž co komunistický.

Kubičko seskupuje výrazná slova do půvabných, emocionálně podbarvených obrazů, ze kterých pak vytváří větu, opakovanou v mnoha obměnách v celém článku - a používá jí jako mediální kyj.

Kotrba totiž zřejmě neustále naivně doufá v obrodu radikálně levicových a tedy komunistických myšlenek, v čemž evidentně hledá ospravedlnění svého předlistopadového komunistického angažmá.

Čtěme tu větu společně a pokusme se rozebrat, co pomocí ní chtěl básník říci. Kyj je totiž primitivní zbraň. Zřejmě. Neustále. Naivně. Doufá. Vzal by si od takového člověka pes kost? Ne. Kdyby nebylo onoho zřejmě.

Vždy, když čtu slova, zpochybňující sama sebe i svého tvůrce, zpozorním. Květnaté, mohutné tvrzení, před kterým se skromně, nenápadně krčí klíčové slovo. "Zřejmě", "možná", "snad". Snad by mohli na Václavském náměstí přistát i Marťané. Žurnalistu neshazuje nic více, než ono zřejmě. Zřejmě neustále.

"Neustále naivně". Člověk, který je neustále naivní, je buď málo inteligentní, nebo sklerotický, neb se nedokáže poučit z uběhlého času. Snažím se využívat inteligence, seč mi síly stačí a přitom nepodlehnout snadnému mámení předpojatosti. Nevynášet soud dříve, než se přesvědčím. Temná postava ruské historie, Felix Edmundovič Dzeržinskij vetkl organizaci, kterou budoval, pracovní heslo "Davěraj i pravěraj". Ta organizace se jmenovala Čeka a stala se v historii nejmocnější a nejkrutější represivní a špionážní službou na světě.

Já sám důvěřuji komunistické teorii o demokratizaci KSČM, o její šmeralovské budoucnosti, o které tak hrdě po sjezdu hovořívá předseda komunistů Grebeníček. Ale... Onu teorii však prověřuji praxí v duchu marxistického vědeckého světového názoru. Davěraj i pravěraj...

Všechno souvisí se vším a tak souvisí i demokracie v KSČM s demokracií v závislém deníku. Kdyby byl deník Haló noviny nezávislý, nemusel by se názor strany zrcadlit v něm a - a naopak. Pak by nevznikl můj rozhovor a má kritika praktik redakce, nevznikl by ani článek Kubičkův, plný planých postřehů, začínajících slůvkem zřejmě. To je naivita. Kubičkova naivita. Naivita předpokládá neznalost hry i psychologie hráčů. Nejsem naivní a tak jsem věděl, že snaha po ovlivnění člena Rady Českého rozhlasu v rozhovoru pro Haló noviny padne. Znám totiž traumata i kvalitních novinářů a novinářek, jejichž články všichni ignorují, protože píší pro "komunistický" deník. Vylučovat se navzájem je v Čechách oblíbená hra.

Věděl jsem i to, že redakce neunese tvrdá slova na svou adresu a nebude s nimi polemizovat. Neboť i polemika ve veřejném prostoru "nám" škodí. Přesto na otevřeně položenou otázku následovala odpověď, za kterou se nikterak nestydím a jsem schopen ji kdykoliv obhájit. Redaktor Rokytka se zachoval přes má ostrá slova naprosto profesionálně a můj názor věrně tlumočil redakci. Naivita, najmě neustálá, v tom mém průzkumu bojem nebyla. Davěraj i pravěraj...

"Naivně doufá". Doufat znamená nevědět, ale věřit. Snažím se, zvlášť v žurnalistické praxi, nevěřit nikomu a ničemu. Nedoufat, ale vyčkat, nevěřit, ale přesvědčit se. Stalo se... Byly mi čtyři a pamatuji se, když jsem se své babičky ptal při cestě Kroměříží kolem katolického kostela na rynek, co je to víra. Než stačila babička, která do toho kostela občas chodila i když tam nepatřila, odpovědět, dědeček, který byl tak trochu morous, povídá potichu, takřka pro sebe: věřit znamená hovno vědět. Debata o Ježíškovi, který mým věřícím kamarádům přinášel dárky k vánocům, definovala už v ranném mládí můj skepticismus vůči víře. Své vrstevníky jsem ale ponechával ve sladkobolném bludu a činilo mi cynickou radost mít nad nimi morální převahu dospělých - vědět pravdu. Šeptem sdělená cynická moudrost dědova se v mém životě pak potvrdila vícekrát.

"Doufá v obrodu". Obroda předpokládá snahu zlepšit se. Polepšit se. Vylepšit se. Jedna Obroda vznikla z těch, kteří si mysleli, že ač od bláta, zůstali čistí a zároveň plní ideálů. Neviděli. Neslyšeli. A svět je minul bez pozdravu. Obrození potkalo kdysi jeden národ, který dal historii Smetanu, Dvořáka, Němcovou, Jungmanna. Dnes jich jsou plná náměstí, zkameněli a... Svět je minul. Bez pozdravu vešel do budoucnosti virtuálních světů, virtuálních slastí a virtuální moci. Reset. Nevěřím v obrodu stejně jako v obrácení hříšníků či nanebevzetí. Prověřuji teorii praxí.

A radikálně levicové myšlenky nepotřebují obrozovat, neboť stále jsou, přes přehlížení jedněch a pohrdání druhých, přítomny mezi námi. A stále, stejně jako před stopadesáti lety či dvěm tisíci lety vyrůstají na podhoubí arogance moci, "která nám může vzít už jen naše okovy". Vznikají z kupčení a vexláctví v chrámech stejně, jako z naditých sýpek v době hladu. "Nesluší se vzít dětem chléb a hodit jej psům", tvrdí biblický Marek. "Dělníci světa, spojte se; nemáte co ztratit, jen své okovy. Dobýt můžete celý svět..." zase řekl Marx. "Pohnuli se gruntové žaláře, a hned se všecky dvéře otevřely, a všech okovové spadli" - to jsou Skutky apoštola Pavla, 16,26. I Rousseau říká, že vlastnictví zotročuje člověka. "Lidé se rodí svobodní, ale všude jsou okovy!" Lidé si odjaktěživa uvědomovali omezení své, i světa okolo sebe. Fromm však říká, že "pouhé uvědomění bez praktických důsledků zůstává neúčinné." A básník Šimon před dvaceti lety napsal "a my už neměli kam ustupovat, neboť za námi už nebyla země". ¡No Pasarán!

Rousseau se domnívá, že "... pokud se lidé věnovali jen takové práci, kterou mohli dělat sami, a umění, k němuž nebylo zapotřebí součinnosti mnoha rukou, žili volní, zdraví, dobří a šťastní, jak jen mohli být podle své povahy, a zahrávali si mezi sebou něžností nezávislého styku. Ve chvíli, kdy jeden člověk potřeboval pomoci druhého, kdy zpozoroval, že je užitečné, aby jeden měl zásoby pro dva, však rovnost zmizela. Zavedlo se vlastnictví, práce se stala nezbytnou a hluboké lesy se měnily v líbezná pole, která bylo třeba zavlažovat lidským potem a na nichž brzo pozorujeme klíčit otroctví a bídu, vzrůstající úměrně s chudobou."

A na pozadí tohoto poznání vznikala touha po osvobození člověka -- tu více, tu méně radikální. Není zapotřebí ji obrozovat, neboť se rodí z ponížení, nespokojenosti a pohrdání a stále zůstává motorem emancipace člověka, motorem pokroku. Člověk je tvor, žijící mezi lidmi. Ne sám, jako individuum, ale v kolektivu, ve společenství, ve společnosti. "Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému." To neřekl Lenin, ale onen Rousseau, který věřil v to, v co věří milióny dalších -- že jiný svět, spravedlivější svět, je možný.

Své pojednání O původu nerovnosti mezi lidmi uzavřel Jean Jacques Rousseau slovy: "Z tohoto výkladu plyne, že nerovnost, která v přírodním stavu takřka neexistuje, získává svou sílu a vzrůst svého vývoje z našich schopností a z pokroku lidského ducha a stává se pevnou a zákonitou zřízením vlastnictví a zákonů ... Je zřejmě proti zákonům přírody, ať to definujeme jakkoli, aby dítě poroučelo starci, aby hlupák vedl člověka moudrého a aby hrstka lidí oplývala nadbytkem, zatímco množství hladových se nedostává nejnutnějšího." Zatímco Erich Fromm tvrdí, že lidé musejí změnit sami sebe, aby se stali lepšími, Marx a po něm další se domnívali, že je možné změnit svět, aby se stal lepší. Někteří při té změně narazili na obranu vlastníků nahromaděného majetku a couvli před násilím. Jiní ne. Stalo se. Ale dnešní svět už je jiný. Dnes už majetek není synonymem pro nadřazenost. Vedle Charty lidských práv platí i Charta lidské odpovědnosti. Nikoho nenapadne střílet do stávkujících dělníků a nikoho nenapadne vraždit odboráře. Nikoho nenapadne brát ševci verpánek a chalupníkovi půdu. Ale když je chudoba příliš chudá a bohatství příliš okázalé, pak z bídy se rodí násilí. Radikální levice nemusí být nutně násilná, stejně jako nemusí být veškerá radikální levice pouze komunistická. Není. A přitom je to levice. Jen primitivové strkají všechny jablka do jednoho pytle i s granátovými... A jen pitomci si je pletou s granáty.

Nemám zapotřebí obhajovat před Radkem Kubičkem svůj názor z doby před dvaceti lety. Změnila se doba i společnost. Změnil se i Radko Kubičko. A každá změna je nevratná. Stejně jako nevratnou byla změna KSČ roku 1986, ve kterém do České republiky přijel Gorbačov aby řekl nejen Dubčekovi či Havlovi, ale i Husákovi, že ruské tanky už nikdy nepřijedou a navíc brzy odjedou. Gorbačov tehdy přijel, aby řekl těm, kteří i uprostřed Husákovského "reálného" socialismu chtěli, aby svět se stal lepším a spravedlivějším, že to záleží už jen na nich. Na jejich práci a jejich snažení. Řekl, že politika je umění možného. Pokud takto hovořil komunista, pak mnohým navrátil důstojnost jejich usilování o socialismus s lidskou tváří, kterou jim Brežněvovy tanky vzaly. Vážil jsem si Alexandra Dubčeka a jeho ideálů. Vážil jsem si i toho, že mu je nikdo za celá ta léta v "domácí" emigraci nikdo nevzal. Že zůstal sám sebou. Že neemigroval. Že se neprodal. Že přežil jako památník lepších časů. I proto musel zemřít.

Rok 1986 byl rok, ve kterém se započal nezadržitelný demokratizační proces, který pak vedl k spolupořadatelství oslav 17. listopadu o několik let později. To byl rok naděje na změny, třebas i na návrat socialismu s onou vysmívanou lidskou tváří. A to byl rok, ve kterém jsem vstoupil do KSČ. Rok 1992, ve kterém bylo jasné, že někteří z těch, kteří do té doby tvrdili, jací jsou komunisté, se spojili se slovenským populistickým nacionalistou Mečiarem a rozhodli se rozbít společný stát. Ve jménu své moci a svého postavení. Že ano, Petře Weissi? Ta strana, která do té doby byla internacionalistickou stranou lidí práce, se pozvolna potápěla v deziluzi z hrozícího rozpadu republiky do dědictví slovanských tradic českého národovectví a tradicionalismu. Snažila se nalézt novou identitu. Staronové kořeny. To byl rok, ve kterém jsem KSČM opustil. Protože z reformní radikální levice se stala konzervativní levicí. Protože tehdy nedokázala už vést ani sama sebe. Vstoupil jsem do sociální demokracie, neboť mi v té chvíli byla daleko odvážnější a daleko upřímnější zastánkyní práv těch, kteří to zastání potřebují. Vystřízlivěl jsem až v poslední době. Nastává opět čas změn.

Nemám proč cokoliv komukoliv dokazovat. A nemám potřebu cokoliv ospravedlňovat. Rozhodl jsem se dobrovolně a bez nátlaku jednou i podruhé. Poslušným jsem nebyl nikdy. Pokryteckým také ne. Nehrál jsem si na moralistu či na disidenta a nehodlám si dnes hrát ani na obráceného Ferdyše Pištoru. Neměl jsem zapotřebí jako jiní emigrovat, pak se stát žoldákem cizí zpravodajské služby u mikrofonu a nazývat to hrdinstvím. V mnichovským bytě... S mnichovským chlastem... S mnichovskejma děvkama... Zažil jsem zhnusení a heimweh Kryla z tohoto období. Chlastal a byl nešťastnej. Vyzpívával svý neštěstí do mnichovskýho mikrofonu v cynických veršovánkách a stýskalo se mu. To, že blbost definitivně padla, jsem poznal tehdy, když jsem viděl Kryla s kytarou na ruzyňském letišti. A uvítal jsem to. I jako komunista. Nebo možná právě proto. Protože ty tanky svými pásy v době, kdy mi bylo pět, rozšlapaly slovo socialismus. Demokratický socialismus. Kryl umřel jako sociální demokrat přesvědčením, který k němu nepotřeboval žádnou partaj...

Říkal jsem tehdy i dnes těm, kteří byli či jsou u moci tady v Praze stejně kriticky jako dnes to, co si myslím. Nehrbil jem se. Netrpěl jsem. Žil jsem. Jako patnáct miliónů jiných. Ani tehdy, ani dnes jsme neočekával v čele stáda partajní kariéru, ale mohl jsem se ráno podívat do zrcadla. A můžu se podívat i dnes. Mohu se podívat i na Radka Kubička, který se domnívá, že mi to zrcadlo neustálé naivity nastavil. Mohu mu s klidem říct ono biblické uhodí-li tě do levé tváře, nastav mu pravou. Protože o něm opravdu nikdo nenapíše, že by byl k popukání. Tak ať se alespoň rozpláče.

                 
Obsah vydání       20. 8. 2004
20. 8. 2004 Obrodný proces v Semilech Ludvík  Vaculík
20. 8. 2004 A tyhle si vemte s sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné
20. 8. 2004 Dva tisíce slov
21. 8. 2004 Ukradená normalizace Milan  Krejčiřík
21. 8. 2004 Českoamerická televize o invazi z roku 1968
21. 8. 2004 Výstava o Pražském jaru 1968 a o srpnové invazi na Michigan University
20. 8. 2004 Pražské jaro 1968 z pohledu dnešního třicátníka Boris  Cvek
22. 8. 2004 Programové prohlášení vlády České republiky - definitivní text
22. 8. 2004 Ukraden Munchův obraz Výkřik
21. 8. 2004 Al-Sadr stále kontroluje svatyni
20. 8. 2004 Soud pustil z vazby "pořadatele" CzechTeku Štěpán  Kotrba
20. 8. 2004 Šíitští bojovníci "opustili svatyni imáma Aliho"
20. 8. 2004 Zkreslený pohled Borise Cveka na osmašedesátý rok je alarmující Jan  Čulík
20. 8. 2004 Pavel Přibyl odstoupil - jeden jeho policista zaútočil na civilistu
20. 8. 2004 Lékaři ve vězení Abu Ghraib věděli o mučení vězňů
20. 8. 2004 Kdy rezignovat? Ivan  David
20. 8. 2004 O krizi, která krizí nebyla Oskar  Krejčí
20. 8. 2004 Al-Sadr "předá mešitu"
19. 8. 2004 Koalice se shodla na definitivním znění programového prohlášení
19. 8. 2004 Programové prohlášení vlády - poslední verze před jednáním K9
20. 8. 2004 Británie: Matka devatenáctiletého vojáka, usmrceného v Iráku, řekla zástupci premiéra, že kecá nesmysly
19. 8. 2004 Irácký premiér dává al-Sadrovi "poslední šanci"
20. 8. 2004 Američtí reportéři pokutováni, protože odmítli identifikovat své zdroje
20. 8. 2004 V Maďarsku odstoupil premiér
20. 8. 2004 Vědci přenesli hmotné vlastnosti fotonů
20. 8. 2004 Kdo jinému jámu kopá - tak se z lesa ozývá... Jan  Sýkora
20. 8. 2004 Chcete umřít doma? Věnujte se nyní svým dětem! Jan  Paul
20. 8. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 12. a 13. srpna 2004
20. 8. 2004 Kdo si hraje, občas zazlobí aneb (nucený) výsek reality Ivanem Brezinou Karel  Dolejší
20. 8. 2004 Benešovy dekrety potvrzuje Charta OSN Jiří  Šoler
20. 8. 2004 Ta hezká čtyři minus.....aneb Marečku, podejte mi strukturalismus Jaroslav  Pour
20. 8. 2004 Radikálně levicový neznamená nutně komunistický Štěpán  Kotrba
19. 8. 2004 Kotrba se diví, jako se divili Slánský a Dubček Radko  Kubičko
20. 8. 2004 Co chtějí netvoři Sergej  Chelemendik
19. 8. 2004 Společenství Romů na Moravě Pavel  Pečínka
19. 8. 2004 České silnice jako hřbitovy Jan  Čulík
19. 8. 2004 Kauza Přibyl: Tak nám zase zahájili mediální kampaň, paní Müllerová Jan  Čulík
19. 8. 2004 Skandální cynismus Stanislava Grosse Martin  Mařák
19. 8. 2004 Mohl by se velitel roty SS stát šéfem Úřadu vlády?
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
19. 8. 2004 Laciná masáž nápodoby Václav  Dušek
18. 8. 2004 Utíkej, Viktore, utíkej! Jan  Sýkora
19. 8. 2004 ...a teď tu o červené Karkulce, prosím! Ivan  Brezina
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
7. 8. 2004 Hospodaření OSBL za červenec 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
20. 8. 2004 Radikálně levicový neznamená nutně komunistický Štěpán  Kotrba
20. 8. 2004 Chcete umřít doma? Věnujte se nyní svým dětem! Jan  Paul
20. 8. 2004 Kdo jinému jámu kopá - tak se z lesa ozývá... Jan  Sýkora
20. 8. 2004 Británie: Matka devatenáctiletého vojáka, usmrceného v Iráku, řekla zástupci premiéra, že kecá nesmysly   
20. 8. 2004 Zkreslený pohled Borise Cveka na osmašedesátý rok je alarmující Jan  Čulík
20. 8. 2004 Lékaři ve vězení Abu Ghraib věděli o mučení vězňů   
19. 8. 2004 Laciná masáž nápodoby Václav  Dušek
19. 8. 2004 Haló noviny nejsou jediné, které potlačují, "co 'nám' škodí" Jan  Čulík
19. 8. 2004 Kotrba se diví, jako se divili Slánský a Dubček Radko  Kubičko
19. 8. 2004 Společenství Romů na Moravě Pavel  Pečínka
19. 8. 2004 České silnice jako hřbitovy Jan  Čulík
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
18. 8. 2004 Pehe a odsuny František  Nepil
18. 8. 2004 O třítýdenní okupaci ČT 2 armádami spojeneckých sportovních vojsk Bohumil  Kartous
18. 8. 2004 Výběr mezi CocaColou a PepsiColou není výběr - to není demokracie Milan  Rokytka

Haló noviny RSS 2.0      Historie >
20. 8. 2004 Radikálně levicový neznamená nutně komunistický Štěpán  Kotrba
19. 8. 2004 Haló noviny nejsou jediné, které potlačují, "co 'nám' škodí" Jan  Čulík
19. 8. 2004 Kotrba se diví, jako se divili Slánský a Dubček Radko  Kubičko
18. 8. 2004 Výběr mezi CocaColou a PepsiColou není výběr - to není demokracie Milan  Rokytka
18. 8. 2004 Kvalita rudého listí Štěpán  Kotrba
17. 8. 2004 Staří stalinisté Štěpán  Kotrba
9. 8. 2004 Karel Hoffmann: "Žádám spravedlnost!"   
13. 7. 2004 Média v Česku o americké základně Štěpán  Kotrba
29. 6. 2004 Přes Putim do Budějovic Tomáš  Koloc
1. 6. 2004 Mitrofanov viděl sjezd jen z té horší stránky Vojtěch  Filip
1. 6. 2004 Kotrbovy myšlenky mi zavánějí sudetoněmeckým myšlením Jaroslav  Kojzar
1. 6. 2004 Staré psy novým kouskům nenaučíš - aneb psům psí smrt Štěpán  Kotrba
31. 5. 2004 Mýtus a realita sjednocující se levice Štěpán  Kotrba
24. 5. 2004 Novináři a "novináři" Štěpán  Kotrba
24. 5. 2004 Výzva naší schopnosti tolerovat odlišnost Štefan  Švec