Na druhou světovou válku dodnes pohlížíme většinou jako na hrdinskou, zatímco první světová válka je symbolem naprosté, zbytečné zkázy. Pokaždé, když západní politik čelí krizi, musí si rozhodnout, zda by měl ustoupit a hledat kompromis, aby se neopakoval rok 1914, anebo zda má někomu dát pěstí do obličeje z obavy, aby se neopakovala léta 1938 - 1939.

Nyní, začátkem jednadvacátého století, píše Adam Gopnik v časopise New Yorker, však vychází celá řada historických knih, v nichž je první světová válka nově interpretována jako prostě jen "jedna z dávných událostí, které se staly."

Nejlepší jsou podle recenzenta knihy od Hewa Strachana, profesora na Oxfordské univerzitě. Strachan zatím vydal pouze první díl své "definitivní" třídílné studie o první světové válce, ale svůj výzkum nyní soustředil do jednosvazkové knihy The First World War (První světová válka), která shrnuje materiály i z dvou dalších plánovaných svazků třídílné studie, které dosud nevyšly.

Strachan zkoumá každou politickou, vojenskou i diplomatickou složitost. Avšak má určité konkrétní pojetí a záměr. Usiluje o to, odstranit klišovité pojetí první světové války, jaké vládne především v Británii - totiž že to prostě byl montypythonovský masakr, kde idiotští generálové posílali nevědomé řadové vojáky na nesmyslnou smrt. Strachan chce tento image první světové války nahradit asi takovým obrazem, jaký mají Američané o své občanské válce: že to byla strašná a namáhavá záležitost, ale vedla se tak, jak se vedla, protože to jinak nešlo, a že se vedla z důvodů, které byly v podstatě dobré.

Je to výzva konvenčnímu myšlení, zejména proto, že poslední - obdobně inteligentní - historie první světové války vyšla teprve před pěti lety, od Johna Keegana, který živě a s pozoruhodnou drsností dospěl přesně k opačnému závěru. Keegan ve své knize The First World War argumentuje, že první světová válka byla "tragický a zbytečný konflikt", který "zničil benevolentní a optimistickou kulturu na evropském kontinentě". Byla to nesmyslná katastrofa, z níž pocházejí všechny další katastrofy dvacátého století. Konzervativec Niall Ferguson zase napsal dobrou, agresivně revizionistickou historii The Pity of War (Bolest války), která interpretuje první světovou válku jako katastrofu pro myšlenku imperialismu. Podle Fergusona Britové přecenili německou hrozbu a to zabránilo britskému imperialismu, aby dále pokračoval ve své v podstatě benevolentní a potřebné světové misi.

Všichni tito historikové řeší podle recenzenta neřešitelnou otázku: jak můžeme obviňovat lidi z minulosti za to, že udělali špatné rozhodnutí, když nemohli vědět, že se ukáže, že to rozhodnutí je špatné? Otázkou je, co věděli, kdy to věděli, zda mohli vědět víc a jak proboha můžeme zajistit, aby k stejným chybám nedošlo znovu v naší době.

O původu první světové války, která během šesti týdnů v létě roku 1914 proměnila Evropu z mírového kontinentu v kontinent masakrování, se špatně čte, protože neexistuje žádný skutečný protagonista, žádný velký vojevůdce, míní recenzent. Jak se to děje při automobilových nehodách, všichni zúčastnění reagují a i ti, kteří, jak se zdá, nesou největší vinu, jsou vlastně jen pasivními přihlížejícími.

Arcivévodu Ferdinanda, kterého v Sarajevu zastřelil bosensko-srbský terorista Gavrilo Princip pravděpodobně s pomocí určitých lidí v srbské vládě, nikdo v podstatě nelitoval. Jedinou důležitou osobností, kterou to opravdu urazilo, byl německý císař Vilém, který z třídních důvodů bránil příslušníky německých královských rodů před slovanskými teroristy. Rakousko-uherská monarchie rozhodla, že se něco musí udělat, a zasáhla tvrdě proti Srbům; jejich dlouholetí spojenci Němci je v tom podporovali. Uprostřed července vydala rakouská vláda ultimatum, které skoro celé Srbové přijali. Ale ten dokument měl jen předcházet invazi. Rusové oznámili, že se postaví na stranu Srbska, a Francouzi měli smlouvu s Ruskem, tak také provedli mobilizaci.

Britové měli sice smlouvu s Francií, ale nechtěli se ještě 2. srpna zaplést do kontinentální války. Ale pak se ukázalo, že německý útok na Francii poruší neutralitu Belgie, kterou Britové zaručovali. Tak i Británie vstoupila do války.

Lenin kdysi argumentoval, že první světová válka byla nutným důsledkem přemrštěného imperiálního úsilí a koloniálního soupeření evropských mocností: že se v podstatě hospodářské soupeření o nové trhy proměnilo ve vojenský boj. Z této hypotézy dnes nezbývá v podstatě nic. Globalizace světové ekonomiky, která kolem roku 1910 dosáhla vrcholu, jehož jsme znovu dosáhli teprve v naší době, potřebovala mír. Bankéři a průmyslníci byli ti poslední v Evropě, kdo chtěli válku. Kapitál drtivou většinou usiloval o mír a o pokračující globalizaci. Lord Rothschild úpěnlivě zapřísahal londýnské Timesy, aby zmírnily agresivitu svých článků, a až do samého konce prosil guvernér Anglické banky "se slzami v očích" ministra Lloyda George, aby Británie do války nevstupovala.

Jeden argument z Leninovy teorie však dodnes zůstává platný: Je pravda, že vládní establishment pravého středu, který čelil v evropských zemích konkurenci od sociálních demokratů či socialistů, si uvědomil, že dojde-li k mobilizaci, v zemi převládne nacionalismus a národ se sjednotí v podpoře vlády. K tomu ve všech zemích také došlo a "třídní rozdíly se rozpustily jako máslo na pánvi nacionalismu," napsal jeden historik.

Barbara Tuchmanová před časem argumentovala, že se prý válka stala nevyhnutelnou v důsledku složité provázanosti smluv, aliancí a vojenských mobilizačních plánů. Kromě toho, Německo prý začalo rychle, efektivně a rozsáhlým způsobem mobilizovat, než se ostatní Evropa vlastně rozhodla, že musí jít do války - ale pak už na množství německých vojáků na frontách musela ostatní Evropa reagovat vysláním velkého množství vlastních vojáků. Tak byla zaškrcena liberální civilizace dřív, než si kdo řádně uvědomil, co se může stát.

Tvrzení Tuchmanové v současnosti taky už v podstatě neplatí. Částečně je to dílem německého historika Fritze Fischera, který v roce 1961 argumentoval, že hlavními viníky první světové války byli německý šéf generálního štábu Helmuth von Moltke a rakousko-uherský šéf generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorff. Ti chtěli válku a zmanipulovali všechny ostatní strany, aby k ní došlo.

Strachan a další historik Stevenson argumentují, že je to složitější. Conrad sice chtěl prý válku, nikoliv však celou první světovou válku. Chtěl daleko menší válku, válku proti Srbsku. I kdyby bývali Conrad a Moltke usilovali o první světovou válku, nemohli sami zmanipulovat tolik evropských politiků. A další historici zdiskreditovali představu superefektivní německé mobilizační mašinérie - Němci žádný efektivní plán neměli, je dnes známo, silně improvizovali, občas v panice, způsobené právě tím, že nemají plán.

Byl to pochod hlupáků. Válka byla úmyslným rozhodnutím jednotlivců, kteří si mysleli, že vědí, do čeho jdou. Příčinám první světové války lze podle novějších studií porozumět v rámci klasické teorie hry, kdy se všichni hráči snaží maximalizovat své zisky. Až na to, že tuto hru hráli nesmírně neschopní hráči.

Shodou okolností měli osud Evropy v rukou skuteční pitomci. Jiný problém s touto hrou byl procedurální. Keegan zdůrazňuje, že se nekonaly žádné rozhodující konference, žádná klíčová zasedání vlád, kde by se politikové setkali s vojáky a probrali si možné výsledky a rizika. A politikové a vojáci neměli před očima žádný obraz zkázy, takže si nedovedli představit, co se asi stane, když budou obrovské armády proti sobě bojovat v srdci Evropy kulomety. Vládl šílený vojenský optimismus. Poslední válka v Evropě byla francouzsko-pruská válka v roce 1870, ta sice silně poznamenala Francouze, ale pak následovalo období impresionismu a tato válka se proměnila v idylický obraz. Němci si mysleli, že to bude jako v roce 1870, Francouzi si mysleli, že s pomocí Angličanů to nebude jako v roce 1870, Angličani se domnívali, že to bude jako modernizovaná obdoba války z roku 1814, kdy zvítězí britská vojenská profesionalita, a Rusové si mysleli, že tam budou jen sedět.

Největší tragédií bylo, že si všechny strany umanuly, že nesmějí vypadat slabě. Žádná strana nechtěla dát najevo, že prohrává. Všechny strany se bály, že "budou zesměšněny". Lloyd George požádal v Británii o mobilizaci milionu mužů, aby nedošlo k tomu, že by Británie v Evropě "nebyla brána vážně". Hlavním motivem první světové války byl komplex méněcennosti. Němci se báli, že budou obklíčeni, Británie, že selže její námořnictvo.

Nové historie první světové války ukazují, že v roce 1914 vzdělané vrstvy společnosti válku přivítaly jako "nutný akt hygieny". Buržoazní, konzumní atomizace společnosti, prosazování soukromého potěšení na úkor společného zájmu mělo být nahrazeno "novými celonárodními cíli". Sherlock Holmes říká dr. Watsonovi ve svém posledním dobrodružství, které se odehrává v létě 1914: "Bude to studený a ostrý vítr, Watsone, a mnozí z nás ho možná nepřežijí. Ale je to v každém případě Boží vítr a čistší, lepší, silnější země bude ležet na slunci, až bouře skončí." Intelektuálové v roce 1914 chtěli, aby válka zlikvidovala morální relativismus, dekadenci a materialismus a všechna ostatní známá zla konzumní a osobním potěšením posedlé společnosti.

Avšak jak rychle bylo zahájeno masakrování, to dodnes překvapuje. Válka začala 4. srpna 1914. Už 29. srpna 1914 bylo zavražděno 260 000 Francouzů. První bitvy války byly stejně strašné jako poslední. Celé jednotky byly zmasakrovány při prvním kontaktu s nepřítelem.

Nástrojem vraždění byl kulomet. Vypálil šest set ran za minutu.

Na západní frontě v severní Francii vznikla největší a nejstrašnější zákopová válka v historii. Tam trvalo po dlouhá léta dvojstranné obležení celé civilizace.

Fronta se táhla na vzdálenost 760 kilometrů. Na každém půldruhém kilometru bylo 10 000 vojáků. Nebylo možno ji obejít, aniž by se porušila neutralita Švýcarska či Holandska. Fronta se skládala z tří linií zákopů, které byly až 10 metrů hluboké. Někdy byly obě nepřátelské fronty vzdáleny od sebe jen pět až deset metrů. Obranný systém založený na existenci zákopů a kulometu byl nesmírně účinný a jedinou možností, jak proti němu bojovat, bylo, že vojáci prostě vylezli ze zákopů a šli proti nepřátelské střelbě. Jednoho dne v roce 1916 během bitvy na Sommě zemřelo takto v chůzi do německé nepřátelské palby 50 000 britských vojáků, aniž by postoupili o píď. Celá fronta, která stála životy více než tří milionů lidí, se za tři roky nepohnula ani o osm kilometrů.

Tradičně se obviňovala nekompetence a stupidita generálů, kteří posílali své muže na smrt, i když věděli, že je tato taktika beznadějná. Noví historikové však argumentují, že generálové dělali, co bylo v jejich silách, vzhledem k tomu, že existovala drtivá převaha kulometu, nemluvě o smrtícím plynu a o plamenometech. Situaci by nezachránili ani největší vojevůdci.

Racionálně se dalo očekávat, že povede hrůza a nesmyslnost války, které byly zjevné už v zimě roku 1914, k vyjednávání a k dohodě. Avšak tu převzala moc ideologie. Čím víc lidí bylo na všech stranách mrtvých, tím naléhavější bylo nalézt vyšší kauzu, pro kterou zemřeli. V Británii se tato válka stala válkou za "liberální hodnoty", za "svobodu" proti "autoritářství a militarismu". V Německu se stala válkou za organickou "kulturu" proti "kosmopolitní civilizaci".

Proč se vojáci vraceli na frontu? Většinou si mysleli, že přežijí, silnou roli hrála loajalita k vlastní jednotce. Dalším důvodem bylo, že když jste nevylezli ze zákopu proti nepřátelské střelbě, zastřelili vás vaši vlastní důstojníci. Od začátku války se na všech stranách tvrdě popravovali "dezertéři" či "zbabělci".

Obyčejně se tvrdí, že k obratu ve válce došlo s příjezdem americké armády v roce 1917 a s britským vynálezem tanku. Avšak na Strachana a Stevensona nedělá ani jedno velký dojem. Americký zásah byl neefektivní a britské tanky byly nesmírně poruchové. Válka skončila z důvodů všeobecného vyčerpání. Když byl císař v Berlíně zbaven moci domácím pučem a když bolševici svrhli v Rusku cara, lidi byli unaveně vděčni. Žádná z mocností si v této válce nic nevybojovala.

Strachan i Stevenson poukazují na to, že trvalo dlouho, než svět začal hovořit o tom, že šlo o nesmyslné vraždění. Velká protiválečná díla (Remarquovo Na západní frontě klid, Hemingwayovo Sbohem armádo a další) vznikla až koncem dvacátých let. Strachan argumentuje, že tato literatura pohlíží na první světovou válku prismatem dvacátých let a neinterpretuje ji tak, jak ji lidé rozuměli, když se vedla - jako tragické nutnosti, jako vznešenému boji civilizace o svou záchranu.

Recenzent New Yorkeru s tímto pojetím zcela nesouhlasí: vojáci v této válce ji zažili jako nesmyslnou hrůzu a o tom se podle něho začalo stále více hovořit, když vynucená oficiální rétorika ustala. Strachan, podle recenzenta nepřesvědčivě, má pocit, že první světová válka "v žádném případě nebyla válkou bez významu či účelu". Není pro válku, ale západní fronta se pro něho stala rozmanitou lidskou texturou kolizí a dobrých a vznešených cílů.

Takže zůstává otázka: Bylo správné, že do té války šli? Co by se bývalo stalo, kdyby Británie 3. 8. 1914 do války nevstoupila? Je možné, že by v Evropě zvítězil triumfálně německý militarismus. Druhou možností by byla komunistická revoluce ve Francii, s nepředvídatelnými důsledky. Nebo to mohlo skončit i bez Británie tak, jak to skončilo.

Avšak, pokračuje recenzent, i kdyby v první světové válce zvítězila německá říše, liberální civilizaci by to nestálo tolik, kolik ji stála její porážka. Vilémovské Německo bylo pluralitní - proti militarismu stály demokratické, liberální, socialistické a především vědecké síly. Je možné, že by síla německé občanské společnosti - vědy a rozumu, ve věku Einsteinově, Freudově, Planckově a Warburgově - oslabila sílu militarismu. Tento experiment neměl šanci.

Z historie neplynou žádná poučení - její jedinečné konstelace se totiž nikdy neopakují. Ale historie nabízí jednotlivé argumenty - a hlavním argumentem z první světové války je starý - že války jsou vždycky šokující. Přinášejí výsledky, které si nikdo nepředstavoval, když začínaly. Neznamená to, že války jsou vždycky špatné. Války jsou dobrý nástroj pro zničení toho, co je nutno zničit, jako například v roce 1944, ale nejsou k ničemu pro kulturní dílo: nelze jimi zachraňovat čest národa, dokazovat, že nejsme druhořadá mocnost, mstít se za stará ponížení...

První světová válka určitě nějaký význam měla, otázkou však je, zda to stálo za všechny ty životy oněch devatenáctiletých chlapců. Stálo poučení, jehož Evropa dosáhla do roku 1919, za smrt těch osmi milionů lidí? Stála důvěryhodnost liberální civilizace za sebevraždu liberální civilizace?

FIlozofie se po válce ve dvacátém století naučila, že velká slova jsou prázdnými uniformami bez lidí a že vznešené morální cíle nemají hodnotu bez kontextu následků.

Kompletní článek v angličtině ZDE