Zatímco v několika předchozích nálezech zaujímal ESLP k otázce lustrací vlažný a víceméně neutrální postoj, v případě Sidabras et Džiautas v. Litva jednoznačně označil tuto praxi za diskriminační a nepřiměřenou a za porušení Evropské úmluvy o lidských právech.

Nejprve stručně k oběma stěžovatelům:

Juozas Sidabras, narozený v roce 1951, pracoval po absolutoriu Litevského tělovýchovného institutu od roku 1975 do roku 1986 jedenáct let pro místní složku KGB. Po roce 1990, kdy Litva získala nezávislost, získal místo na finančním úřadě jako daňový inspektor. V souvislosti s přijetím obdoby lustračního zákona byl v roce 1999 ze svého místa propuštěn.

Druhý stěžovatel, Kęstutis Džiautas, se narodil v roce 1962 a absolvoval v 80. letech právnickou fakultu a od roku 1991 působil jako prokurátor na Generální prokuratuře, kde se zabýval zejména organizovaným zločinem a korupcí. Když se zjistilo, že v letech 1985-1991 Džiautas pracoval pro KGB, musel i on státní službu v roce 1999 opustit.

Litevský lustrační zákon byl přijat 16. července 1998 a od své české obdoby se poněkud odlišuje. Předně není zaměřen na příležitostné spolupracovníky KGB (a tří dalších zpravodajských organizací bývalého SSSR), ale postihuje pouze jejich stálé zaměstnance, s výjimkou těch, kteří se prokazatelně věnovali pouze trestním věcem, a pak těch, kteří se sami ve lhůtě 3 měsíců přihlásí a oznámí Ministerstvu státní bezpečnosti vše, co vědí o své bývalé práci, a výměnou za to obdrží od zvláštní tříčlenné komise jmenované litevským prezidentem výjimku.

Zákon nepostihuje všechny pracovníky KGB, pouze ty, kteří zastávali některou z funkcí, které jsou na zvláštním seznamu. Seznam obsahuje celkem 395 různých pozic ve zpravodajských strukturách.

Pozitivně lustrovaní Litevci nesmějí po dobu 10 let od data účinnosti zákona, tj. do 31. 12. 2008, zastávat žádné funkce ve veřejné správě, u policie, prokuratury, soudů, nesmějí působit jako právníci a notáři, v bankách a dalších úvěrových ústavech, ve strategických ekonomických projektech, u bezpečnostních firem, u jiných firem, které poskytují detektivní služby nebo komunikační systémy, dále nesmějí pracovat jako učitelé, školitelé nebo vedoucí vzdělávacích ústavů a je jim zakázáno vykonávat zaměstnání, které vyžaduje nošení zbraně.

Jak ESLP připomíná, podobné zákony existují v dalších východoevropských zemích a jsou předmětem kritiky různých mezinárodních organizací.

V projednávaném případě vyslovil ESLP většinou pěti hlasů proti dvěma závěr, že litevský stát svým jednáním porušil čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 8 (právo na rodinný a soukromý život), jednohlasně pak vyslovil názor, že nedošlo k porušení čl. 10 (svoboda projevu). Vedle práva na úhradu soudních výdajů ESLP každému ze stěžovatelů přiznal náhradu za způsobenou újmu ve výši 7.000,- EUR.

V odůvodnění verdiktu ESLP mimo jiné uvedl:

Přelomový nález Štrasburského soudu může znamenat, že neobstojí lustrační zákony ani v jiných postkomunistických zemích, možná s výjimkou německého, který jediný míru viny a riziko neloajality individualizuje.

Český lustrační zákon, plným názvem zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, se stejně jako zákon litevský neomezuje na funkce ve státní správě, ale zahrnuje i funkce v akciových společnostech, v nichž je stát většinovým akcionářem, a pak celou řadu koncesovaných živností: vývoj, výrobu, opravy, přepravu, nákup, prodej, půjčování, uschovávání, znehodnocování a ničení zbraní, střeliva a výbušnin, provozování střelnic, provádění pyrotechnického průzkumu, provádění trhacích a ohňostrojových prací, výuka a výcvik ve střelbě se zbraní, služby soukromých detektivů a ostrahu majetku a osob.

Proti litevskému lustračnímu zákonu český navíc zasahuje daleko širší okruh osob: kromě důstojníků Státní bezpečnosti jsou to její laičtí spolupracovníci, bez ohledu na to, jak intenzivně s StB spolupracovali a kdy své spolupráce zanechali. To ve svém důsledku znamená, že zatímco vražda se zahlazuje za deset let, spolupráce s StB je nepromlčitelná.

Zeptáte-li se na můj právní názor, jsem přesvědčen, že lustrační zákon má před sebou poslední dva roky svého života - maximálně.

(autor je právník, žije a pracuje v Ostravě a má negativní lustrační osvědčení)