Většina příslušníků této dětské křižácké výpravy byli odvedenci, plnili v armádě svou brannou povinnost. Nebojovali s nadšením a jejich postoj vůči armádě byl nepřátelský. V boji věděli, že existují jen tři možnosti, jak se dostat z frontové linie s její disciplínou, úzkostí a hrůzou: že - nepravděpdobně - válka náhle skončí, že budou raněni, že budou usmrceni. Strach byl všudypřítomný. Jedna Američanka, která pracovala u Červeného kříže, poznamenala, že než byli tito vojáci vysláni do Francie, některým z nich byly odňaty pásky u kalhot a kravaty. "Byli to velmi, velmi mladí muži."

Spojenečtí generálové věděli, že jediným způsobem, jak je možné vyhrát válku, je vyslat do kontinentální Evropy pěchotu, a také věděli, že bude zmasakrována.

Strašlivé bylo nejen vylodění na pláži Omaha, ale, jak vzpomínají dnešní zbylí osmdesátníci, ještě horší byly boje v Hürtgenském lese. Tam se bojovalo po většinu listopadu 1944 a válku to nijak nezkrátilo, navzdory obrovskému množství mrtvých a raněných: Ze 120 000 chlapců, kteří tam bojovali, jich bylo usmrceno či zraněno či zešílelo 33 000. Celá řada důstojníků, kteří prý neprojevili v této bojové situaci dostatečnou "energičnost", byla odvolána a zostuzena.

Za této situace docházelo k velkému množství dezercí. Pokud se uprchlí chlapci rozhodli k jednotce nevrátit, oficiálně byl jejich útěk označen jako dezerce a za to byl - podle dohadů - trest smrti či dlouhý vězeňský trest.

V Evropě docházelo k většímu počtu dezercí, než se očekávalo. Z asi 19 000 dezertérů z americké armády jich bylo do roku 1948 chyceno pouze 9000. V americké armádě se s četnými dezercemi počítalo: proto vzadu u pěchotních jednotek působili tzv. "vůdčí" seržanti, jejichž úkolem (o němž se oficiálně nikdy nehovořilo) bylo chytat dezertéry a přesvědčovat je, aby nepodlehli silnému nutkání utéct do zázemí. V německé armádě se takovíto dezertéři okamžitě stříleli. Rozdíl mezi oběma armádami byl právě jednou ze zásadních věcí, kvůli nimž se vedla tato válka, zdůrazňuje autor.

Protilátkou vůči strachu a nudě byl alkohol. Disciplínu chlapců ve Francii neustále ohrožoval problém opilosti. Jeden důstojník zorganizoval pro své vojáky rozumnou pravidelnou dodávku alkoholu, aby se jim podařilo přežít nejhorší dny. Všichni jeho kolegové důstojníci už byli usmrceni a on sám velel celé rotě.

Vojáci si také pravidelně způsobovali v nejhorších situacích vlastní zranění. Často si ustřelovali malíček. Případů, kdy se vojáci sami stříleli do nohy či do ruky, bylo velké množství. Podle jednoho zdroje si takováto zranění způsobovaly stovky mužů, aby se jim podařilo dostat se z Hürtgenského lesa.

V nemocnicích vznikala celá oddělení pro vojáky s vlastním zraněním. Po jejich uzdravení byli odsouzeni k půlročnímu vězení v (mírovém) zázemí - to bylo přesně účelem zranění. Ani nejlepší vojáci nedokázali skrýt svůj strach. Devětadevadesát procent vojáků by z fronty uteklo, kdyby se to dalo udělat bez ostudy.

Až po překročení Rýna se dozvěděli vojáci více o tom, proti jakému režimu bojují. V posledních týdnech války bylo objeveno více než 5000 koncentračních táborů, většina z nich obsahovala důkazy neuvěřitelné krutosti. Jak poznamenal jeden americký major, když viděl mrtvoly v židovských koncentračních táborech v Landsbergu: "Teď vím, proč tady jsem."

Paul Fussell, The Boys Crusade (Chlapecká křižácká výprava), Weidenfeld and Nicolson, 9,99 liber.

Kompletní ukázka z této knihy ZDE