Sociální demokracie na prahu nové civilizační etapy

Upozornění: Světlý text - původní text Vladimíra Špidly, tmavý text - poznámky Richarda Vavříka

Na úvod

Žijeme na přelomu hlubokých civilizačních změn. Musíme včas rozpoznat jejich tendence a dlouhodobé mnohostranné důsledky. Naléhavost tohoto úkolu je zjevná. Česká společnost se v integrované Evropě bude proměňovat ve stejném rytmu jako okolní svět. Na těchto změnách se sociální demokracie musí sama podílet. Proto potřebuje spolehlivý výhled do budoucnosti. Je zřejmé, že úplné odpovědi na otázky, které klade naše doba, přesahují horizont nejbližších volebních cyklů. Kdybychom je však dnes zanedbali, vystavili bychom příští generace zátěžím, ve kterých by nemusely obstát. To neznamená, že předvídavost, kterou potřebujeme, nás vzdaluje od politické přítomnosti. Naopak. Pomůže nám lépe se v ní orientovat a připravovat potřebná rozhodnutí plynule a uváženě. Tím se ČSSD bude lišit od současné programové nervozity našich politických odpůrců, kteří předkládají voličům nebezpečné radikalistické experimenty či programovou prázdnotu.

Budoucnost sociálního státu

Jednou z prvních otázek je budoucí podoba sociálního státu, tedy takového uspořádání společnosti, která je spravována demokraticky.

Co ta věta obsahuje vlastně za myšlenku? Je sociální stát demokratický stát a opačně?

Koncepce sociálního státu, kterou zastávám, lze vyjádřit následovně. Existují oblasti lidského života, kde si lidé mají být rovni a kde přístup k civilizačním hodnotám nemá být omezen společenskou nebo majetkovou pozicí. Je to právo člověka rozvíjet svůj lidský a kulturní potenciál.

To přece není definice sociálního státu, to zastávala i Francouzská revoluce.

To znamená, že školství musí umožnit nediskriminační přístup až do nejvyšší úrovně vzdělání.

Co je nediskriminační přístup? Zřejmě bezplatné školství. Pakliže ano, potom je to třeba jasně říci a nevolit mlhavé formulace se zadními vrátky. Nebo je tím myšleno, že mohou studovat i buddhisté? Z předložené formulace čiší touha po vějíři možných výkladů. Velmi nedůvěryhodná formulace.

Je to také zdravotnictví, protože v bolesti a úzkosti jsou si lidé rovni a není možné přijmout myšlenku, že by se vytvářela medicína tříd.

Zde se klade zásadní otázka. Medicína tříd existuje a popírat to, je popíráním reality. Každá nemocnice nabízí firmám speciální programy, po česku většinou nazvané VIP-program, Manager-program a podobně nesmyslné výrazy. Faktem je, že existuje řada privátních klinik a privátních nemocenských zařízení. Je to správné nebo špatné?

Existuje někdo, kdo by tvrdil, že není možné přijmout myšlenku, že by se vytvářelo vzdělání tříd a tudíž by se zakázaly privátní školy nebo placené doučování? Proč by osoba, která si chce připlatit na lepší péči, neměla mít tuto možnost? Dnes ji stejně již má, pouze ale v nesmyslném pojetí, protože lepší péče za dodatečný poplatek je vázána (viz shora uvedené příklady) na konkrétní nemocnici. Jestliže je osoba zraněna v jiném městě, nastává chaos. Mimo jiné současný stav podporuje i korupci.

Ve většině zemí Evropy je možná kvalitnější zdravotní péče za příplatek. Německý příklad: pojištěný v zákonném systému se může připojistit. Pojištěný s vyšším příjmem než vyměřovací hranicí může vstoupit do privátního zdravotního pojištění a zvolit si takovou úroveň služeb, kterou si přeje. Přijde-li k lékaři, může lékař účtovat několikanásobek sazby povinně pojištěného. V nemocnici má primář právo privátně pojištěnému poskytnout privátní péči a tuto mu vyúčtovat. Protože používá nemocniční zařízení a personál, dělí se o tržby s nemocnicí.

Všichni jsou spokojeni: pacient má privátní péči primáře, primář si přivydělá, nemocnice získá větší peníze. A hlavně, primář neodejde do privátní sféry nebo nebere úplatky. Tento systém se může zdát být třídním a sociálně nespravedlivým. Tomu tak není, je to pouze výsledek logické úvahy, že jinak by pacient nešel do veřejné nemocnice, nýbrž do privátní kliniky (jako dnes v ČR), uplácel primáře (jako dnes v ČR) a kvalitní lékaři by pracovali v privátních klinikách (jako dnes v ČR) a nemocnice by přišly o dodatečné financování (jako dnes v ČR) nebo musely vymýšlet jakési nepromyšlené a nefunkční VIP-programy (jako dnes v ČR). Proto je rozumnější povolit nemocnicím participovat na financích, které by jinak skončily výhradně v privátních zařízeních.

Ačkoliv je německá socdem jistě levicovější než česká, nikdo by nepřišel na myšlenku tento osvědčený systém odstranit. Největším rozdílem mezi privátním pojištěním/připojištěním a současným stavem je ten, že dnes je ošetření primářem za úplatek, v případě privátního pojištění/připojištění je to transparentní, zdaněné a nemocnice z toho má svůj podíl.

A je to také období, kdy se život člověka uzavírá, důchodový věk, kdy každý jednotlivec po životě naplněném prací, má být nějakým způsobem zajištěn. Jeho lidská důstojnost nesmí být otřesena.

Zřejmě může být ohrožena, pouze otřesena nesmí být. Zajištěna důstojnost dle této formulace zřejmě být nemá. Finančně bude zajištěn, ale pouze nějakým způsobem.

Kromě toho bychom mohli vyjmenovat řadu dalších služeb a činností, které se mnohem lépe dají vykonávat či zastávat kolektivně. Proto se například dálnice budují z veřejných prostředků. Proto je stát povinen zajistit bezpečí každému občanovi.

Tyto formulace nelze pokládat za správné. Příklad s dálnicemi není příkladem pro službu, která se mnohem lépe vykonává kolektivně. To je příklad pro službu, která jinak ani vykonávat nejde. Příklad s bezpečím nenavazuje logicky na předchozí věty.

Aby stát tyto funkce mohl plnit, musí mít prostředky, které přerozděluje.

Je důchod přerozdělováním? Vždyť je to nárok z důchodového pojištění. Jsou potom pojišťovny přerozdělovacími organizacemi? Možná jsou, ale tato optika je velmi neobvyklá. Je stavba dálnice nebo zajištění bezpečnosti přerozdělováním?

Sociální stát se tedy snaží udržet ve veřejné ruce pod demokratickou kontrolou takový díl HDP, který prostřednictvím přerozdělení umožní vytvořit skutečnou rovnost příležitostí ve vyjmenovaných existenciálních oblastech.

Tato věta je náhodným nakupením nejrůznějších a spolu nesouvisejících myšlenek. Sociální stát prostřednictvím přerozdělování vytváří skutečnou rovnost příležitostí výstavbou dálnic? Každý (nejenom sociální) stát musí (nikoliv se snaží) udržet ve svých rukách část HDP, aby mohl financovat nezbytné výdaje. Sociální stát není státem, který vytváří skutečnou rovnost příležitostí, a již vůbec ne ve vyjmenovaných oblastech. Sociální stát je více než rovnost příležitostí. Na druhé straně tam, kde se jedná o rovnost příležitostí, potom není úlohou skutečná rovnost. A u vyjmenovaných oblastí jsou dálnice a bezpečí jaksi mimo definici sociálního státu, protože dálnice budují i nesociální státy.

Neboť v sociální politice ty nejdůležitější věci, které považujeme za sociální právo, se v zásadě realizují prostřednictvím veřejných peněz.

Použití výrazu sociální právo je poněkud nesrozumitelné. Sociální politika není v zásadě, nýbrž výhradně realizována z veřejných peněz.

To neznamená, že sociální stát rozdává bez jakéhokoli účelu.

Kdyby sociální stát rozdával bezúčelně, potom by takovéto státy zřejmě neexistovaly.

Sociální stát je dnes ve strategické defenzívě.

Zatím nebyla podána žádná definice sociálního státu. Co to vlastně je? Je Švýcarsko sociální stát? Je Řecko? Slovensko? Který stát naproti tomu není sociálním státem? Proč by měl být ve strategické defenzívě? V některých státech je financování některých oblastí svízelné. Někde zdravotnictví, někde důchodů, někde obojího, někde tyto problémy neexistují.

Nejen u nás, ale v dalších evropských zemích. Má-li být jeho budoucnost v nové civilizační etapě zajištěna, je nezbytné ho reformovat.

Jaká civilizační etapa Česko čeká?

Tato myšlenka si vyžaduje vysvětlení:
Po historických změnách roku 1989 se rozložil jaltský systém evropského uspořádání. Tím se otevřel prostor k další globalizaci ekonomických a dalších společenských procesů. Různé civilizační okruhy se tak ocitly ve vztahu přímé konkurence.

Jsou Češi a Rakušané různé civilizační okruhy?

Evropský sociální model tak čelí přímé civilizační konkurenci jak amerického kontinentu, tak například východní Asii.

Existuje evropský sociální model? Jak vypadá? Jak může sociální model čelit civilizační konkurenci?

Ukazuje se, že v některých oborech, pokud se to nezmění, začne této konkurenci podléhat.

Jak může sociální model podléhat v některých oborech? Například v lehkém průmyslu?

To je to vysvětlení pro jistou defenzívu evropského sociálního modelu, jehož jsme dnes svědky.

Nejsou největší problémy s financováním zdravotnictví a důchodů? Náklady ve zdravotnictví explodují, protože moderní medicína je drahá, lidé se dožívají dlouhého věku a tím se zvyšují náklady i na zdravotnictví. U důchodů je to částečně úbytkem aktivních osob a prodlužováním věku. Mají s tím cokoliv společného například Číňané?

Musí být tedy podroben reformám.

Reformě musí být podrobena ta oblast, která je nefinancovatelná. Jestliže se důchodový systém deficitní, potom asi nemá smysl měnit školství nebo zdravotnictví.

Některé věci, které jsou zjevně neudržitelné, musí opustit, neboť ohrožují jeho koncepci jako celek.

Musí je upravit, proč ale opustit?

To, co se nyní odehrává, není v dějinách poprvé. Na přelomu 19. a 20. století byla například převaha v efektivnosti a konkurenceschopnosti západního civilizačního okruhu do té míry obrovská, že Evropa vnutila řadu svých systémů jiným civilizačním okruhům.

Vnutila?

Dnes však nemůžeme přehlédnout, že pracovní síla mimoevropských civilizačních okruhů je 30 až 40 krát levnější, protože tam jsou ubohé důchody, velmi nízká úroveň bezpečnosti práce a ekologická odpovědnost se ještě nebere v úvahu.

Tím jsou myšleny mimoevropské země jako USA nebo Japonsko? Výraz 30-40 krát levnější je v podstatě nesmysl, bohužel zavedený. Nejsou rozdíly v Evropě natolik dramatické (Albánie, Slovensko, Norsko, Belgie), že nelze mluvit o evropském pracovní síle? Navíc jsou i ty mimoevropské natolik rozdílné (Uganda, Arabské emiráty, Čína, Japonsko), že toto srovnání je, řekněme, neanalytické.

Máme-li si tedy uchovat civilizační standard, musíme se stát mnohem efektivnější a modernější. Proto se osobní iniciativa stává výrazně důležitější než dosud.

Co je civilizační standard? Co s tím má osobní iniciativa společného?

Například musíme diskutovat o tom, zda není na místě opustit jistý, až přehnaný význam, který připisujeme přímým daním.

Doufejme, že zbytek srovnatelných civilizačních okruhů bude diskutovat taky, jinak nám uteče obyvatelstvo.

Přezkoumat, zda stále mají ten punc levicovosti, jak to chápe naše tradice.

Jaká a čí tradice? Česká nebo socdemokratická, posledních 2 nebo 20 let? Přímé daně nemají punc levicovosti, jinak by byl zbytek zeměkoule strašně levicový a Česko ultrapravicové.

Chceme-li totiž zachovat principy sociálního státu, je třeba účinně vybírat daně.

Co má účinný výběr daní společného se sociálním státem? Nesociální stát musí také vybírat účinně daně. Například na stavbu silnic, přehrad, paláců pro hlavu státu a armádu. Daně se musí účinně vybírat, aby nebyla narušena hospodářská soutěž mezi poctivými a nepoctivými a bylo zajištěno řádné fungování státu.

U přímých daní je to v globálním světě stále komplikovanější a účinnost přímého zdanění je na sestupu.

Proč je vybírání přímých daní v globálním světě komplikovanější a proč je účinnost přímých daní na sestupu? Je jednoduché vybírat spotřební daně z pohonných hmot, cigaret, alkoholu nebo DPH? Jestliže to je jednoduché, potom se klade otázka, proč největší podvody posledních 14 let byly právě v této oblasti? Miliardové aféry lehkých topných přímých daní jsou dosud neznámé. Pokud je výběr nepřímých daní lehký, potom to český stát tak dobře maskuje. Zřejmě obvyklé české mýty o daňových rájích, přeregistracím do zahraničí a pohádkám o vlkovi a Karkulce. Daňové inkaso se u firemních daní zvýšilo v roce 2003 oproti 2002 o 6,9% u daně z příjmu ze závislé činnosti o 9,3%. Daň z lihu klesla naproti tomu o 6,6%. Mezi daňovými nedoplatky jednoznačně dominují nedoplatky DPH, což je, jak známo, nepřímá daň. Největší škody pro státní rozpočet plynou z daňových úniků u nepřímých daní. Čím vyšší nepřímé daně, tím větší úniky. Prodej bez odvodu DPH, podvody se spotřebními daněmi u lihu, pohonných hmot a tabákových výrobků jsou přece ty největší problémy.

Lze ale dávat daňovým systémům ideologické přívlastky?

Samozřejmě. Nebyl dříve švédský daňový systém levicový? Je levicový současný americký?

Nepochybně levicový je ovšem trvale udržitelný rozvoj.

Co je na trvale udržitelném rozvoji levicového? Výraz rozvoj je nestandardní, ekonomové používají růst.

Pro něj je ovšem východiskem zdanění spotřeby, tedy nepřímé daně.

To je asi nějaká nová teorie, třeba se to dá patentovat a stane se z toho vývozní šlágr. S výjimkou Lucemburska neexistuje země EU, chudé nováčky nepočítaje, kde by byla daň z příjmu fyzických osob nižší než 40%. V USA (stát NY) je 41,86, Švýcarsko (kanton Zürich) 38,86%, Japonsko 50%. Kdyby toto mentální pochybení nebylo tak závažné, bylo by úsměvné. Trvale udržitelný rozvoj je levicový a východiskem trvale udržitelného růstu jsou nepřímé daně, tak zní nová ekonomická poučka, která je zároveň základní ekonomické poselství sociálně demokratické strany??!!

Budeme-li zavádět ekologické daně - a já to považuji za správné, jinak zruinujeme planetu - tak jsme opět u nepřímých daní.

Zavádět se mohou, zároveň se mohou ale jiné nepřímé daně snížit, například DPH. Lucembursko má 15% a neohrožuje svůj levicový trvale udržitelný rozvoj. USA mají miniaturní nepřímé daně a zřejmě také neohrožují svůj (levicový?) trvale udržitelný rozvoj.

Jistě nelze přehlédnout, že v jednotlivých zemích se porovnává výše přímých daní.

Nejenom. Porovnávají se i nepřímé daně, dokonce i daňová kvóta a složená daňová kvóta. Nebo je to myšleno ve vztahu na zahraniční investory a jejich rozhodování? Ti se především zajímají o podmínky k podnikání v jejich oboru a až na 5-10. místě o výši daní.

Takový je dnešní stav. V nadnárodním rámci je ale třeba dospět k daleko větší koordinaci jak v předpisech, tak v daňových systémech. Existuje nelítostná daňová konkurence a nelítostný export pracovních příležitostí do zahraničí.

S daněmi to nemá nic společného, nýbrž s cenou pracovní síly. Kdyby byla daňová konkurence tak nelítostná, tak by asi sousedící země neměly tak rozlišné sazby daní. Tyto úvahy jsou jalové.

Proto ani my si nemůžeme v daňové oblasti dovolit ztrátu konkurenční schopnosti.

Samozřejmě že ne. Například prohráváme v DPH se sousedním Německem. Slováci prohrávají nepřímými daněmi se všemi okolními státy (u spotřebních daní a u DPH na potraviny).

Vždyť spirála daňové konkurence se stále roztáčí a bude-li to pokračovat, přivodí to rozvrat samotných základů sociálního státu, který vyžaduje mít určitou část HDP pod demokratickou, veřejnou kontrolou.

Zřejmý sklon k dramatickému způsobu vyjadřování. Který vyspělý stát roztáčí daňovou spirálu? Nejsou to náhodou pouze a výhradně autodidaktické úvahy postkomunistických zemí?

Politická pravice argumentuje: čím nižší daně, tím větší prosperita společnosti. Toto tvrzení je falešné a nezodpovědné.

To nelze paušálně říci. Možná to dokonce souhlasí. Kdyby měl autor pravdu, potom by musel tvrdit, čím vyšší daně, tím vyšší prosperita společnosti. To by byl stejný nesmysl. Daně musí být úměrné a musí mít vhodnou strukturu.

Naši pravicoví odpůrci tvrdí, že stát vytahuje lidem peníze z kapes a sugeruje občanům představu, že stát peníze sebral a marnotratně jimi plýtvá. Ano, stát vskutku peníze lidem vytahuje z kapes. Ale 47 % z nich převede na vyplácení důchodů, podpor v nezaměstnanosti, podpor rodinám s dětmi apod.

Tady se tak trochu pletou daně a jiné odvody. Bohužel je ale totální pravdou, že stát těmito penězi marnotratně plýtvá. Jestliže financuje naprosto nereálně vysokou pracovní neschopnost, jejíž astronomická výše je dána světově ojedinělými délkami pracovní neschopnosti, potom je zřejmé, že stát marnotratně plýtvá vybranými penězi. Bohužel je pravdou, že stát nečinně přihlíží vytunelování sociálních systémů zneužíváním a že před těmito problémy kapituloval. Premiér ČR nedávno prohlásil, že odhaduje, že 1/3 nezaměstnaných podpory zneužívá. Tedy podtrhl, že 1/3 dávek není opodstatněná a tudíž promrhána. Z toho vyvodit, že dávky je třeba plošně snížit, je ovšem klasická cesta iracionality. Racionální národy přijmou taková opatření, aby zneužívání zabránily. Potom mohou dokonce pohodlně financovat mnohem vyšší dávky, protože je vyplácejí užšímu okruhu příjemců.

Zbytek pak využije na stavbu dálnic, na školství, policii, zdravotnictví a další veřejné služby. Když jednotlivé částky rozpočtových výdajů pozorně posoudíme, ukáže se, že lidé získávají ve veřejných službách to, co by si jako jednotlivci nemohli opatřit.

To je celkem logické a není to třeba pozorně posuzovat a vyplývá to z definice státu. Jednotlivec by si asi neopatřoval ani státní a veřejnou správu, ani velvyslance ve Vietnamu. To se ale týká pouze daní. Trochu jinak je to u pojistných systémů. Směšovat obě složky dohromady nemůže vést později ke správným výsledkům úvah.

Vraťme se tedy k daňové konkurenci. Její nepřetržitý spirálový vzestup by vedl k tomu, že v určitém okamžiku by tyto služby nebylo možné z veřejných peněz vůbec financovat.

Žádný nepřetržitý spirálový vzestup se nekoná. Proč tedy o tom spekulovat?

To je ideál konzervativců.

Jenom českých a částečně ostatních postkomunistických.

ODS zamlčuje, že jejím ideálem je, aby jednou daňová kvóta spadla na úroveň, kdy se koncepce sociálního státu stane neudržitelná.

Kde potom vezmou voliče? To by více než polovina voličů musela toužit po asociálním státu.

Máme tedy nějakou hranici, jejíž překročení představuje takové riziko? Pro odpověď se podívejme do zahraničí. Například Dánsko a Švédsko mají složenou daňovou kvótu kolem 50%, Velká Británie kolem 30% HDP. V tomto intervalu se uplatňují různé podoby sociálního státu.

To je opět trochu pomíchání daní a pojistných odvodů. Daňová kvóta je ve V. Británii 30% (složená je 36%, tam je v úvahách chybka), ve Švédsku 35%, v Dánsku 48%, v Holandsku 25% a v ČR 21-22%. Z těchto daňových příjmů stát financuje své klasické státní výdaje. Potom přijdou pojistné odvody, které jsou v různých zemích různě nastaveny. Logika V. Británie spočívá v tom, že vybírá velmi nízké pojistné odvody, tedy nechává tyto prostředky občanům, kteří si musí pojištění zajistit sami, například u privátních institucí. Jiné země nutí občany do povinných státních systémů, které mohou mít vysokou nebo nízkou míru přerozdělování. Výše složené daňové kvóty není kritérium sociálního státu. ČR je mistrem všech zemí OECD v podílu pojistného na příjmech státu. Velmi nízké daně a gigantické pojistné.

Pro uchování sociálního státu bude třeba uvolnit také některé administrativní regulace.

Zvláštní souvislost byrokracie a sociálního státu.

Daleko více dbát na to, zda systém umožňuje efektivní podnikání, jak dlouho trvá založení a zrušení firmy.

To je typická představa autodidaktů o podnikání. Firma se zpravidla zakládá na počátku podnikání. Dlouhá doba na založení firmy je nepříjemná, ale irelevantní. Mnohem horší je každodenní byrokracie, která doprovází podnikání po celou jeho dobu. Největší překážkou podnikání je nevymahatelnost práva a možná pro mnohé překvapivě, nedostatečně kvalifikovaná pracovní síla. ČR zanedbává výchovu učňů a kvalitu technického vzdělání.

Je třeba reformovat schopnost ekonomické aktivity, posílit ekonomický růst a opustit myšlenku deficitního financování.

Konečně věta, se kterou se dá bezvýhradně souhlasit.

Bude třeba hledat mnohem pružnější rovnováhu mezi prací a kapitálem.

Co se za tím skrývá?

Pokud se nám to nepodaří, pozice zaměstnanců se velmi zhorší.

Čili pozici práce posílit nebo oslabit?

Stejně tak musíme najít nové formy sociální ochrany, které nebudou významně bránit ekonomické činnosti a současně při větší pružnosti uchovají odpovídající míru sociální jistoty.

Jak mají vypadat?

Zároveň ale musí mít lidé koupěschopnost, aby bylo komu prodávat, musí mít pocit sociální spravedlnosti, aby nebyla revoluce a nevolili extremistické strany, srovnatelnou životní úroveň, aby se neodstěhovali do Německa a Rakouska a celou řadu dalších podstatných věcí, které nebyly zmíněny.

Čili stačí vypěstovat eierlegende Wollmilchsau, což je vepř, který klade vejce, má ovčí vlnu a produkuje mléko.

Myslet na lidi, ne v umělých konstrukcích

To se týká rovněž reformy důchodového systému. Současný systém nemůže zůstat nehybný, protože populace jako celek stárne. Které jsou hlavní cíle, na nichž se musíme dohodnout? Kolik by z veřejného systému měl činit náhradový poměr pro člověka odcházejícího do důchodu a kolik by měl činit náhradový poměr v celém důchodovém systému. Od náhradového poměru, který udržuje důchodce v určitém vztahu k jeho předdůchodovým příjmům, se pak odvinou další úvahy o věku odchodu do důchodu, výši odvodů apod. Základní odpovědnost sociální demokracie spočívá v tom, že má vytvořit pro člověka sociálně přijatelné prostředí. Jestliže se ukazuje, že nynější důchodový systém by v tomto ohledu perspektivně selhal, musíme ho měnit. V Německu to nerozpoznali včas a postupují nyní razantně: věk odchodu do důchodu zvýšili na 67 let, valorizace důchodů je zmrazena do roku 2007.

To jednoduše není pravda. V roce 2004 valorizace nemá být, v dalších letech bude pokračovat. O zvýšení důchodové hranice na 67 let není nic známo. Současná hranice je 65 let, předčasný odchod při 35 letech placení příspěvků je možný od 62 let. Tato hranice se má zvýšit na 63 let. Problémy Německa má důvody, které souvisí se sjednocením a asimilací etických Němců z postkomunistických zemí.

To je opravdu tvrdé opatření.

Kdyby bylo pravdivé, tak by tvrdé bylo. Proč nesrovnávat s jinými zeměmi, kde nebylo žádné sjednocení. Je jich mnoho a je i dost takových, kde penze jsou ještě vyšší.

Musíme tedy najít pozici, v níž člověk bude mít z veřejných prostředků důchod, odvozený od jeho předchozí ekonomické činnosti, který bude jistý a bezpečný.

V podstatě na základě svých pojistných odvodů.

To je sociálně demokratické. To je levicové. Myslet na lidi. Nikoli lpět na umělých ideologických konstrukcích, které jsou překonány.

Plakativní hesla bez obsahu. Nebo s obsahem, který nemá být vyřknut. Tyto věty mají v programu i všechny konzervativní evropské strany. Žádný politik CDU/CSU nebude požadovat nejisté a nebezpečné důchody. Dokonce zmíní sociální spravedlnost.

Významným problémem České republiky je vytvořit celkový regulační rámec ekonomiky. Východiskem naší odpovědi je poznání, že v situaci nadnárodní ekonomiky je regulační rámec možné vytvořit pouze v nadnárodním rámci. To byl také jeden z významných důvodů našeho úsilí o přistoupení k Evropské unii.

To bude ČR zklamaná. EU má mandát pouze pro malou část regulačního rámce. Významným problémem ČR není vytvoření rámce, nýbrž vymahatelnost jakéhokoliv rámce.

Kritika našich politických odpůrců, kteří integrační procesy napadají, míří právě do tohoto prostoru. U ODS je to pochopitelné, protože vede jakýsi národněosvobozenecký zápas kapitálu. Snaží se o vymanit z jakýchkoli regulačních rámců.

Dříve nebo později se budou civilizovat.

Dalším naším úkolem je ekonomický růst. Naše odpověď je: prostřednictvím modernizace posílit růst založený na vysoké přidané hodnotě. Znamená to inovace, tedy posílení vědy a výzkumu. Oporou se musí stát vytvoření jednotného evropského výzkumného prostoru a vzdělávání koncipované jako celoživotní program. Členství v Evropské unii nám k tomu poskytne značné možnosti.

Co je jednotný evropský výzkumný prostor a jak má vypadat? Hlavní úkol zůstane na národní vládě. Ta ho musí nejprve definovat a potom zrealizovat.

Začlenění České republiky do evropského integračního procesu a globální procesy budou znamenat i migrační dynamiku. Přitom pohyb lidí bude obousměrný. Odchod jedněch bude provázet příchod jiných.

Čechů do západní Evropy a Vietnamců do ČR? Co je to za migrační politiku?

Jestliže Česká republika je schopna uživit 10 miliónů lidí, tak oněch 10 milionů v této zemi vždycky bude.

Může jich být ale více nebo méně. Budou potom financovat české důchody Pákistánci a Palestinci?

Ti, kteří se zde nenarodí, budou nahrazeni těmi, kteří přijdou odjinud.

Státní a veřejná správa bude arabsko-asijská, parlament ukrajinský a armáda africká?

Dnes jich je u nás asi 2-3%, zatímco ve Švýcarsku téměř 20%.

Hloupé je, že jejich struktura je totálně odlišná. Ukrajinců a Vietnamců je ve Švýcarsku relativně málo. Jsou tam ale mezinárodní instituce a evropská sídla nadnárodních firem.

Součástí této migrační tendence se ČR v budoucnu nevyhne. Bude to ovšem jeden z velkých politických úkolů, jak kultivovaně příští migraci zvládnout. Počítejme s tím, že v podobě dnešní etnické homogenity společnost dlouhodobě neustrne. Ve většině zemí, které nejsou odděleny od svého okolí nějakými železnými oponami, žije dnes přibližně 10% obyvatel, kteří se tam nenarodili. Zkušenosti prokazují, že tyto země čerpají své bohatství mimo jiné také z migrace.

Zvláště ale sociální pnutí a kriminalita. Zdařená integrace je naprostá výjimka.

Jednou z velkých odpovědností evropských politických reprezentací je vytvořit systém, který bude zvládat migraci ku prospěchu. První zkušenosti s projektem řízené migrace nyní ověřuje ministerstvo práce a sociálních věcí.

ČR má vynikající zkušenosti s bezproblémovou integrací Rómů. Stačí ji přenést na další vlny imigrantů.

Energetika a ekologie

V poměrně krátké době budeme také muset rozhodnout o dlouhodobém zásobování všemi druhy energie. Vše nasvědčuje tomu, že asi po osmdesáti letech již nebude možné, aby společnosti spotřebovávala takové množství energie jako dnes.

Nesmysl. Budou ale z jiných zdrojů.

To se dotkne i naší společnosti. Bude to vyžadovat strategické rozhodování, do jakých sítí a za jakých podmínek se včleníme. Účast v evropském integračním seskupení je také z tohoto hlediska nespornou výhodou. Rozhodnutí v oblasti energetiky budou také spojena významnou modernizací rozsáhlé infrastruktury České republiky.

Zvláštní spojení.

Stejně závažnou otázkou je budoucnost české krajiny. Je pravděpodobné, že velká sucha, která nás postihují, jsou projevem globální změny.

Občas přijdou i povodně.

Sociální demokracie v kontextu proměn současného světa

Jakoukoli základní civilizační hodnotu dokážeme uchovat a kultivovat jen tehdy, jestliže na odpovídající vědecké, technické a kulturní úrovni vstoupíme do nejprogresivnějších světových sítí. V národním rámci to zvládnout nelze. V demokratickém systému musí být přitom základní hodnoty formulovány v demokratickém procesu a prosazovány demokratickými institucemi.

Globálně-galaktické fráze.

...

...

Letošní 1. květen se pro Českou republiku stal historickým datem. Stali jsme se partnery ve společenství zemí, které je dynamické a má perspektivu.

No vida, mimoevropské civilizační okruhy už nejsou až tak strašné nebezpečí.

Úsilí, které jsme my, sociální demokraté věnovali tomu, abychom přivedli naši zemi do Evropské unie, tím nekončí. Nyní je pro nás velkou výzvou příprava na přijetí jednotné evropské měny. Reálné zavedení eura v ČR se nyní jeví v období let 2009-2010.

Aby to nebylo jako s doháněním Rakušanů.

...

...

Její perspektivu v globalizovaném světě klademe jinam. Pro náš kontinent musíme vytvořit odpovídající místo ve světovém dění. Posílit evropskou schopnost při budování nového globálního partnerství, a tím prosazovat politiku, která vede k míru. Pro 21. století stále platí myšlenka Willyho Brandta: "Mír není všechno, ale bez míru není nic".

Škoda, že se do materiálu dostala pouze jedna jediná myšlenka W. Brandta.

Otázky

1. Česká republika ztratila v poválečných desetiletích tempo ekonomických, technologických a civilizačních změn.

   Spíše naopak, kráčela mílovými kroky nesprávným směrem.

   Naše členství v Evropské unii odstranilo překážky pro budoucí rozvoj České republiky v podstatě ve stejném rytmu v jakém se vyvíjely nejvyspělejší země západní Evropy.

   Překážky byly odstraněny, to však není záruka vývoje ve stejném rytmu jako u vyspělejších zemí EU. Vyspělé země nejsou vyspělé, protože jsou v EU, nýbrž jsou vyspělé, protože jsou schopny vyrobit zboží a služby, které ostatní národy v této kvalitě vyrobit neumí. Dále mají tyto země intaktní státní a veřejnou správu.

3. Některé sociální a profesní skupiny v oborech, které se rozvíjejí se značnou dynamikou, se podílejí na ekonomickém růstu společností výrazně více než jiné. Jsou nositeli civilizačního pokroku. Současně se podílejí na prohlubující se diferenciaci sociální skladby společnosti. Jaká má být míra jejich solidarity s ostatními skupinami?

   Formulace otázky se zřejmě vymknula z ruky. Je v ní dvojité mentální salto. Jsou skupiny, které jsou v oborech, které se rozvíjejí se značnou dynamikou a výrazně více se podílejí na ekonomickém růstu společnosti skutečně nositeli civilizačního pokroku? Bankovnictví se zřejmě rozvíjí se značnou dynamikou. Jsou všechny skupiny v bankovnictví nositeli civilizačního pokroku? Značnou dynamiku vykazuje zvláště šedá ekonomika. ČR je na 6. místě v místě nárůstu dolarových milionářů. Je 6. zemí, za Rusken a Taiwanem 6. největším hostitelem civilizačního pokroku. Nositeli civilizace jsou v kategoriích obvyklého myšlení lidé, kteří vytvářeli nové duchovní hodnoty, teorie, analýzy nebo obohatili lidstvo technickými vynálezy. Více Sokrates, Kant, Einstein, L. da Vinci, Luther, vynálezce žárovky, parního stroje, elektřiny a knihtisku, než Rockefeller, Charouz atd.

4. Předpokladem státu veřejných služeb je jeho kontrola nad veřejnými finančními prostředky a jejich přerozdělování prostřednictvím státního rozpočtu a dalších veřejných rozpočtů. Měl by se objem veřejných rozpočtů zvyšovat, snižovat nebo zůstat na dnešní úrovni?

   Otázka je neprofesionální. Zřejmě není myšlen objem, nýbrž podíl (na HDP). Pokud bude podíl nižší než u vyspělých zemí, bude to špatně. Pokud bude vyšší, tak rovněž. Mnohem palčivějším problémem je využití rozpočtů. Dnešní situace je taková, že podíl je vysoký a výkon státu mizivý. Tento vysoký podíl financují jen některé skupiny, těch poctivých. Počet skupin, které ho tunelují, je mnohem větší. Část zmizí přímo, část zneužíváním pojistných a sociálních systémů. Proto je silniční síť ubohá, bezpečnost mizivá, vymahatelnost práva na hranici existence, zdravotnictví nebezpečné, školství bídné, důchody velmi nízké, nemocenská směšná, podpora v nezaměstnanosti symbolická. V první řadě je třeba upravit poměr daní a pojistných odvodů na evropsky obvyklou míru. Dále je třeba profesionalizovat státní a veřejnou správu a zavést řád do oblastí se zodpovědností státu.

5. Zdrojem příjmů státního rozpočtu jsou přímé a nepřímé daně. Jaký by měl být jejich poměr, jejich struktura a účel? Jsou nepřímé daně trvalým atributem pouze pravicové politiky?

   Velmi zvláštně položená otázka. Státní rozpočet má i další příjmy. Odpověď na méně než 100 stránkách musí být zákonitě povrchní. Zásadně by měl být, pokud se ČR chce dostat mezi vyspělé země, jako u vyspělých zemí. Slovenská touha, slovenskou moudrostí zastínit zbytek světa, je poměrně nejistou cestou. České následování slovenského příkladu je rovněž cestou, jejíž orientace na vytyčený cíl se nezdá být příliš pravděpodobnou. Protože spotřební daně jsou vymezeny minimálními sazbami EU, je logické, že nemohou být nižší než tyto minimální. Protože tyto sazby jsou nastaveny na úroveň starých zemí EU, je samozřejmé, že jsou pro příjmové podmínky obyvatelstva ČR velmi vysoké. Proto si Čech koupí mnohem méně benzínu než Rakušan, i když oba budou mít svůj národní průměrný plat. Proto Rakušan jezdí do práce i 100 km, nezaměstnaný Čech sedí doma, protože se mu dojíždění nevyplatí. Proto jakékoliv navýšení nad minimum má neblahé vedlejší účinky. Kompenzovat pro ČR příliš vysoké minimální sazby spotřebních daní lze přes DPH, i když i zde jsou minimální sazby stanoveny EU. I zde lze ale použít minimální sazby. Zbytek musí být potom logicky vybrán přes přímé daně a ostatní příjmy. Sociální a zdravotní systémy by se měly nacházet v rovnováze, což je svízelné. Proto je určitá subvence z daňových zdrojů do důchodového systému zřejmě nezbytná.

   Nepřímé daně samozřejmě nejsou atributem pravicové politiky. Je však nesporné, že nepřímé daně více zatěžují sociálně slabší vrstvy. Je jisté, že když bohatý a chudý spolu vypijí zdaněnou láhev tuzemáku, tak to chudého daňově více postihne. To samé je u piva, cigaret, benzínu a ostatních spotřebních daní. U DPH je tomu samozřejmě méně, protože DPH je na rozdíl od spotřebních daní procentní. Není však progresivní. DPH má nevýhodu, že prodražuje zboží, které lze koupit v zahraničí nebo služby, které lze získat v zahraničí. Vysoké nepřímé daně samozřejmě výrazně podporují šedou ekonomiku.

   To lze namítnout i u přímých daní. Odpůrci přímých daní však přehlížejí, z nedostatku vzdělání, zkušeností, vědomostí nebo erudovanosti ekonomických vyhodnocovacích schopností, ale i z ideových důvodů, některé podstatné skutečnosti. Velká část obyvatelstva se jim vyhnout nemůže, protože pracují u zaměstnavatelů, kde to prostě nejde. Z technických nebo morálních důvodů. Velké firmy nepodvádějí, protože mají striktní pravidla, která jim nemorální chování zakazují. Výnos daňového podvodu by ani nebyl výnosem zodpovědné osoby, nýbrž vlastníka, což je většinově masa akcionářů. Často uváděné příklady typu Enron jsou směšné. Tyto firmy podváděly právě naopak, platily daně, které platit nemusely, ze zisků, které neexistovaly. Velké daňové podvody u přímých daní nejsou konkrétně známy, velkých daňových podvodů u nepřímých daní existuje celá řada.

   Příliš vysoký podíl nepřímých daní snižuje koupěschopnost širokých vrstev obyvatelstva a přispívá k polarizaci sociálních vrstev. ČR má nízké přímé daně, vysoké nepřímé daně a rekordní pojistné odvody, které se však vztahují pouze na část obyvatelstva. Čili exotickou strukturu státního příjmu, která nemůže vést cestou k vyspělým zemím EU. Je třeba si položit otázku, zda lze dohnat vyspělé země naprosto opačnými instrumenty. Dosud se to žádné zemi nepodařilo, ale třeba to vyjde.

   Z položených otázek vyplývá, že nebyly definovány odborníky a proto bude i výsledek těchto dotazů nepoužitelný.

7. Podíl vysoce kvalifikované práce se s rozvojem nových výrobních postupů bude nepřetržitě zvyšovat.

   To nemusí být pravda. Nové výrobní postupy zpravidla kladou menší požadavky na kvalifikaci obsluhy. Novými výrobními postupy mohou špičková auta vyrábět (montovat) i národy, které to v minulosti nemohly. Pokud chce některý národ vyvíjet nové výrobní postupy a nikoliv je pouze aplikovat, musí ale disponovat špičkovými odborníky.

   To předpokládá rozšířit možnosti vysokoškolského studia pro ještě větší část mladé generace než dosud.

   Rozšíření vysokoškolského studia může vést k jeho znehodnocení.

   Je zavedení školného na vysokých školách cestou k tomuto rozšíření? Je školné v rozporu s rovnoprávností v přístupu ke vzdělání?

   Zavedení školného není ani správné, ani logické. Mnohem logičtější je úměrné zdanění vysokých příjmů. Ve výsledku to je stejné, protože kdo vystudoval, má zpravidla vyšší plat a platí zpětně školné pomocí vysokých daní. Je však nutné zamezit věčným studentům zavedením obvyklých studijních dob s definovanými výjimkami. Což není komplikované a vzory existují v řadě zemí. Dále je třeba najít řešení pro cizince. U studentů ze zemí mimo EU je školné jistě vhodné, může být ale financováno z vývojové pomoci chudým státům, pokud student z těchto zemí pochází. U studentů ze zemí EU to je jistě složitější, nějaké řešení lze jistě najít.

8. Rozšíření Evropské unie na 25 zemí zvýraznilo fakt, že jedním z ukazatelů konkurenční schopnosti ekonomiky je také daňová konkurence.

   Měli bychom usilovat o dosažení určité daňové shody mezi členskými státy Evropské unie?

   Určitě ano, bude to pomoc novým zemím, které nemají znalosti a zkušenosti s daňovými otázkami a podléhají představám, které jim brání ve vývoji. Vyspělé země potom musí tyto nové země financovat. Novým zemím nedochází například jednoduchá souvislost, že dosud žádná firma do nich neumístila koncernovou centrálu kvůli nízkým daním. Vždy to bylo kvůli nízkých mzdám a byly to výrobní nebo jednoduché administrativní procesy. Je to tedy konkurence nízkých pracovních nákladů, investičních pobídek a podnikatelského prostředí, daného například předvídatelností politických vývojů, vymahatelnosti práva a kvalitou státního aparátu. Jestliže má být cílem ČR podnikání s vysokou přidanou hodnotou, potom musí být k dispozici profesionální státní aparát, špičkové školství, vysoká úroveň zdravotnictví a infrastruktury apod. Nízkými daněmi toho nelze dosáhnout, protože státu budou chybět prostředky na financování profesionálních pracovníků v těchto sférách. Profesionálové půjdou do privátní sféry, v horším případě do zahraničí.

9. Předpokladem civilizační budoucnosti je trvale udržitelný rozvoj. (S přírodními zdroji a využíváním výrobních postupů bychom měli zacházet tak, aby příští generace mohly pokračovat v ekonomickém, sociálním a kulturním rozvoji společnosti). Jakými ekologickými nároky můžeme (či musíme) zatížit rozvoj ekonomiky do budoucna? Je potřebné zavedení ekologické daně?

   V chudých zemích, jako je ČR, by vedlo zavedení ekologických daní ke snížení životní úrovně obyvatelstva. U pohonných hmot ekologické daně (spotřební) již existují. Cena výrobků, které by ekologickým daním podléhaly, je ve srovnání s kupní sílou mnohem vyšší než ve vyspělých zemích. Další navýšení by mělo negativní dopady. Legislativu EU je však nutné zohlednit, pokud se nepodaří vyjednat výjimky.

Závěrečná poznámka Richarda Vavříka:

Materiál vzbuzuje dojem, že se konkrétním způsobem zabývá pouze daněmi, ostatní části jsou značně mlhavé.

Daňová část je posedlá touhou změny základních principů sociálně demokratické strany na stranu liberálního resp. neoliberálního zaměření. K dosažení této touhy slouží poměrně neobvyklé argumentační postupy, jakési doktríny a postuláty.

Zdá se, že materiál vznikal pod velkým časovým tlakem, při kterém nebylo možné provést gramatickou, stylistickou, ekonomickou nebo jinou odbornou kontrolu.

Oblasti zdravotnictví, školství a důchodů jsou zmíněny, v žádném případě ale jakkoliv konkrétně načrtnuty.

Další důležité oblasti, například nezaměstnanosti nebo hospodářské politiky nejsou vůbec zmíněny. Tržní hospodářství jako základ vývoje české společnosti rovněž není zmíněn.

Zajímavé je, že zatímco se žádný sociálně demokratický politik ve vyspělých zemích neobejde bez výrazu sociální spravedlnost, v předloženém textu se tento výraz vůbec neobjevuje.

Předložený materiál nevykazuje kvalitu, která by byla vhodná pro inicializaci a kanalizaci programové diskuze v evropské zemi, která má ambice dostat se během přehledného historického horizontu do kategorie vyspělejších zemí. Proto je třeba materiál kompletně přepracovat. Rozšiřování tohoto materiálu může vést k další erozi voličské základny.