Dnes ve jménu těchto výhrad zasedl do kanceláře předsedy ČSSD Stanislav Gross, který na sjezdu strany v březnu 2000 tuto kritiku Špidly odmítl a jeho zvolení tak umožnil. A se stejnou samozřejmostí, s jakou se z podporovatele Špidly změnil na jeho kritika, se Gross jako první přihlásil do konkurzu na funkci předsedy vlády. Podle zásady "taková je přece politika".

JAKO ÚŘADUJÍCÍ PŘEDSEDA sociální demokracie a případný premiér má Gross před sebou dva politické úkoly, které rozhodou o jeho osudu i o nejbližší budoucnosti ČSSD:

• musí zabránit tomu, aby se konaly předčasné volby
• musí zajistit, aby účast sociální demokracie na vládě měla umožnila růst volebních preferencí ČSSD, přesněji řečeno její volební úspěch.

Žádný z těchto strategických cílů nemůže být zapomenut či nahrazen tím druhým. Základním Grossovým problémem je, že snaha uskutečnit jeden z nich se může snadno dostat do rozporu s cílem druhým.

Při zabezpečování zmíněných cílů udělal Gross první "chybu" tím, že vyrostl ve středočeské organizaci ČSSD. Právě odsud se totiž rekrutují nejdůležitější představitelé té frakce sociální demokracie, která si jako program na své prapory vyšila jedno slovo: antikomunismus. A tak ještě před začátkem jednání o budoucí vládě vytýčil Gross heslo "bez komunistů na věčné časy a nikdy jinak". Tímto prohlášením si zúžil manévrovací prostor, a to hned dvakrát. Především jako propagátor menšinové vlády musí vědět, že bude v poslanecké sněmovně potřebovat jakékoliv hlasy. Jako parlamentní harcovník sice předpokládá, že v televizi se hesla provolávají a v kuloárech se vyjednává. To je sice pravda, ale s touto taktikou si nakonec Špidla vysloužil zásadní odmítavý postoj od komunistů. Druhým rizikem přímočarého antikomunismu sociálních demokratů je fakt, že hledat spojence pouze na pravici politického spektra znamená přiklonit se na pravici. Protože v současném vedení ČSSD převládají lidé neberoucí příliš ohledů na sociálnědemokratický program, lze předpokládat, že nebudou schopni rozeznat, kdy vlastně přistoupí na platformu svých koaličních partnerů. Tak se může snadno snaha vytvořit koaliční vládu dostat do rozporu s velebenými cíli -- úbytek hlasů je v případě ČSSD spojen především se ztrátou přízně levicových voličů.

PROGRAMOVÝ ANTIKOMUNIZMUS Stanislava Grosse má ovšem i výhody. Především představuje vhodný základ pro námluvy s lidovci. Podle prohlášení svého předsedy Miroslava Kalouska lidovci upřednostňují pokračování koaličního scénáře a zároveň dodává: "Nebudeme ve vládě, která bude více vlevo než ta Špidlova". Tím, že lidovci od počátku vládní krize zastávají principiální stanovisko, že je nutné dohadovat se na bázi koaliční smlouvy, berou Grossovu ležérnímu pragmatismu vítr z plachet -- ne každý hází své spojence přes palubu s takovou lehkostí jako sociální demokraté. Jenže pro Grosse je obtížné sjednotit ČSSD bez toho, aniž by nabídl ve vládě nějaká křesla levé či zemanovské frakci ve své straně.

Lidovci své zásady konkretizují prohlášením, že se lze o vládě dohadovat se všemi parlamentními stranami, ale ne s KSČM. V této zásadě je ovšem skryt osten zaměřený proti sociálním demokratům -- lidovci nevylučují, že se mohou dohodnout i s občanskými demokraty. Obecně se očekává, že v příštích volbách do Poslanecké sněmovny zvítězí ODS, a poté dojde k dohodě mezi ní a lidovci.

PROGRAMOVÝ ODPOR ke komunistům učinil v prvním kole vyjednávání o sestavení vlády z ČSSD rukojmí lidovců. Základní otázka zní: co může Gross nabídnout Kalouskovi za to, že osobně vstoupí do vlády? Do menšinové vlády, která se může velice snadno ukázat jako přechodná. Odpověď je jednoznačná: nemohou mu nabídnout nic, co by mu nemohla nabídnout i ODS. Pouze prezident Václav Klaus může Kalouskovi nabídnout něco navíc -- může jej přihlásit do konkursu na funkci premiéra. V této chvíli se zdá, že úspěch menšinové vlády sociálních demokratů s lidovci je pravděpodobnější s premiérem Kalouskem než premiérem Grossem. Sociální demokraté by na tuto variantu ze zoufalství mohli přistoupit, neboť v určité chvíli by to mohla být jediná cesta vedoucí mimo předčasné volby. Jenže to může také být cesta, která jim ještě více sníží volební preference.

Jazykem zkušeného kuloárního borce Gross v jednom z rozhovorů prohlásil, že v Poslanecké sněmovně je prostor, kterým se dá "proplout". Jenže předseda ODS Mirek Topolánek je přesvědčen, že "Kartágo musí být zničeno" a opakuje, že jediným cílem občanských demokratů jsou předčasné volby. Po odmítnutí hlasů komunistů a při torpedování sociálnědemokratických snah sestavit vládu ze strany ODS tak Grossovi vedle lidovců zbývá jediný zdroj hlasů -- poslanci Unie svobody-DEU. Problém je, že Grossova přihláška do konkurzu na premiéra je spojena se sobotním hlasováním na ústředním výkonném výboru ČSSD, kterým byla odmítnuta současná koaliční vláda. Až po tomto hlasování, nikoliv po hlasování o odvolání z funkce předsedy, Špidla rezignoval.

Nově zvolený předseda Unie svobody-DEU Pavel Němec zahájil vyjednávání přesným a zároveň opatrným vymezením pozic: "Jsme spíše pro čistá řešení: buď být ve vládě, nebo v opozici." Gross ale může spoléhat na podporu US-DEU prostě proto, že dnes není nikdo v Poslanecké sněmovně, kdo by se bál tolik předčasných voleb, jako tato strana. To by znamenalo, že musí podpořit jakoukoliv vládu. Třeba ODS s lidovci. A nebo jinak -- celá tato matematika platí jen do té chvíle, než ODS přidělí pro dva či tři unionistické polance volitelná místa na své kandidátce.

Přiložený graf ukazuje, že pro tento tah má dnes ODS široký prostor daný rozdílem mezi současným počtem mandátů v Poslanecké sněmovně a tím počtem křesel, které nabízí výzkumy volebních preferencí -- tento manévrovací prostor ODS v této chvíli činí neuvěřitelných 33 mandátů. To v souhrnu znamená, že v poslední fázi vyjednávání o podpoře programu menšinové vlády by musel Gross sdělit všem svým stranickým druhům a středočeské organizaci zvláště, že účelová dohoda s komunisty přece není nic tak strašného -- a koneckonců je to nejlepší cesta, jak komunisty porazit. Ovšem úvahy, že by jednotlivci z řad poslanců KSČM podpořili Grossovu vládu bez nějaké kompenzace se zdají naivní. Obecně platí, že KSČM by tratila na jakékoliv podpoře vlády, která by nebyla výrazněji levicová vláda než ta Špidlova. To by ale bylo možné pouze bez lidovců, tedy jako sociálnědemokratická jednobarevná vláda. Nezdá se však, že by k takovémuto řešení ČSSD vyzrála.

SELŽE-LI GROSSOVA SNAHA sestavit vládu, může prezident do konkurzu na premiéra přihlásit další kandidáty. Nejen zmíněného Miroslava Kalouska. Může pověřit sestavováním nové vlády znovu Stanislava Grosse, nebo předsedu ODS Mirka Topolánka, či Miloše Zemana. Také může při sondážích v druhém kole zjistit, že komunisté jsou zajedno s občanskými demokraty pokud jde o přesvědčení, že ze současného chaosu vede jediná cesta -- předčasné volby. V tom okamžiku může prezident pověřit sestavením vlády téměř kohokoliv s tím, že bude mít mandát pouze na přípravu předčasných voleb.

Takto by se zhroutil první ze strategických cílů sociální demokracie. Paradoxně by ale nemusel znamenat úplnou prohru ČSSD. Kdyby byli sociální demokraté vyhnáni na několik měsíců do opozice aniž by si příliš pošramotili kredit předcházejícím jednáním o sestavení vlády, jejich preference by mohly narůst výš, než očekávají kterékoliv současné průzkumy. Na tom by tratili především komunisté. Ztráta občanských demokratů by byla významná jen tehdy, kdyby se příliš namočili do práce úřednické vlády.

NEUSPĚJE-LI v konkurzu druhý z kandidátů na premiéra, hra dostává novou podobu. V třetím kole podle čl. 68 odstavec 4 Ústavy navrhuje prezidentovi do konkurzu svého člověka předseda Poslanecké sněmovny. Tím je sociální demokrat Lubomír Zaorálek. Ten je tak vlastně poslední pojistkou ČSSD při ochraně vládních pozic. Do konkurzu se tak znovu může dostat Gross či Zeman. Nebo člověk, k němuž měl Zaorálek vždy blízko -- Vladimír Špidla. Co se dnes jeví jako holý nesmysl by se mohlo po několika hektických měsících proměnit v sen mnoha poslanců. Třeba prostě proto, že neúspěch při tomto třetím pokusu se podle platného práva téměř rovná povinnosti prezidenta vypsat předčasné volby. Podle článku 35 odstavec 1a může prezident rozpustit Poslaneckou sněmovnu tehdy, jestliže "nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl presidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny". Předčasné volby by se tak mohly stát realitou přesto, že jim Václav Klaus podle svých posledních prohlášení nedává přednost.

ODPŮRCI ŠPIDLOVY POLITIKY časem uznají, že v ekonomické oblasti nebyla jeho vlády zcela neúspěšná. Snad jen vysoká nezaměstnanost je v rozporu s programem ČSSD. Problémy spojené s veřejnými financemi jdou do značné míry na vrub nepřipravenosti a nedostatkům komunikace. Co nejvíce poškodilo Špidlův obraz byly čistě politické aktivity. Nejen zmíněná středo-pravá koalice, ale hlavně zákulisní tahy, kterými byla doprovázena volba prezidenta, výběr evropského komisaře či sestavení kandidátky pro eurovolby. Tedy vesměs činy, na nichž se Gross aktivně podílel. Tyto ryze politické kroky vedly k poklesu volebních preferencí ČSSD i ke snížení a kolísání prestiže vlády, o nichž informuje přiložený graf. To jsou fakta, která výrazně ztěžují Grossovu pozici již před prvním kolem konkurzu na předsedu vlády.

Říká se ale, že politické chyby se napravují snadněji než chyby v ekonomice. Také se ale říká, že do pekla se nejlépe jede na bílém koni. Premiérském koni. Budiž Česku v této chvíli útěchou, že krize či změna vlády sice pravděpodobně zničí velkou budoucnost některých politiků, nemusí ale znamenat ohrožení budoucnosti této země.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom