Konference WTO v Cancúnu se v polovině září stala jednou z nejsledovanějších světových událostí, i když zpočátku zejména díky různým skupinám aktivistů, bez jejichž protestů proti globalizaci si dnes není možné představit žádný z významnějších summitů a jednání mezinárodních organizací. Projevy odporu a výhrad se soustředily zejména na postup liberalizace zemědělského obchodu a byly nejvýrazněji demonstrovány tragickou sebevraždou korejského farmáře.

Konference byla doprovázena řadou akcí nevládních organizací, které ji využily jako diskusní fórum k otázkám obchodu, chudoby a rozvoje. Kromě toho se při této příležitosti uskutečnila různá setkání ministrů obchodu, řada bilaterálních jednání a dalších schůzek.

Struktura konference byla připravena na konzultacích předsedy, mexického ministra zahraničních věcí L. E. Derbeze, s regionálními skupinami. Paralelně probíhala plenární část, na níž byl dán prostor všem ministrům členských zemí k vyjádření jejich pozic, a jednání pracovních skupin. Byla vytvořena pracovní skupina pro zemědělství, pro nezemědělské výrobky, pro rozvoj, pro singapurská témata, pro obchod s bavlnou a pro ostatní oblasti. Skupiny byly vedeny tzv. prostředníky z řad ministrů, jejichž cílem bylo pokusit se překlenout rozdíly v názorech jednotlivých zájmových skupin a dospět ke všemi podporovanému závěru. Jednání v šesti pracovních skupinách probíhala zároveň; transparentnost celého procesu zajišťovala setkání předsedy konference a předsedů pracovních skupin s vedoucími delegací.

Konference se také zabývala otázkami přístupu nových členů. Byly na ní byly přijaty Kambodža a Nepál jako 147. a 148. členská země WTO. Plnoprávnými členy se stanou podle procedurálních pravidel třicet dnů po ratifikaci příslušných listin jejich parlamenty.

Navzdory tomu, že pro V. konferenci ministrů obchodu členských zemí WTO bylo vyhrazeno pouze pět dní a pozice členů v řadě oblastí byly velmi kontroverzní, konference se rozebíhala poměrně pomalu. Členové opakovali svá známá stanoviska, aniž by naznačovali možnost dohody, a jednání zpočátku stagnovala.

Již první den potvrdil zemědělství jako hlavní článek konference. Zcela nově zformovaná aliance 22 rozvojových zemí vedených Indií, Brazílií, Čínou a Jižní Afrikou (G 22) předložila návrh na výrazné odstranění domácích podpor a vývozních subvencí ve vyspělých zemích a na zanedbatelné nebo nulové snižování cel v rozvojových zemích. Další rozvojové země, jejichž skupina v závěru konference zahrnovala již 33 členů, usilovala o zařazení specifických výrobků a zvláštních ochranných opatření do jednání o zemědělství. Oficiálně byl také oznámen požadavek čtyř nejméně rozvinutých zemí, Beninu, Mali, Čadu a Burkiny Faso na celosvětové zrušení subvencí do pěstování a zpracování bavlny. Tento návrh podpořila řada členů včetně EU, a v rozporu s tradičně neutrálním postojem úředníků WTO ho podpořil i generální ředitel této organizace Supachai Panitchpakdi.

Někteří specialisté odhadovali, že vyřešení požadavku v oblasti obchodu s bavlnou se stane naprosto nezbytným předpokladem dalšího postupu konference, jako tomu bylo v Dauhá při jednáních o veřejném zdraví. Tentokrát však nebylo bavlně poskytnuto stejně výjimečné místo a byla postavena na roveň dalším tématům. To však spolu jen s malou ochotou USA a EU dále omezit pomoc svým zemědělcům a s nepřipraveností G 21 k recipročním ústupkům neustále hrozilo zablokováním celé konference. Situace se však nakonec vyvinula zcela jinak.

Vzhledem k malé flexibilitě členů jak v zemědělství, tak také nezemědělských výrobcích, v singapurských otázkách a v otázce rozšíření zvýšené úrovně ochrany geografických označení na všechny výrobky bylo jasné, že při jednáních o konečné podobě závěrečného rozhodnutí ministrů není možno dosáhnout shody v jedné etapě. Proto byl předsedy pracovních skupin zpracován nový text závěrečné deklarace, který zahájil další intenzivní sérii vyjednávání. Pravděpodobně nikdo neočekával, že v textu budou splněny všechny jeho požadavky, avšak výsledek nebyl přijatelný pro žádnou skupinu členů.

V textu v odstavcích a přílohách k zemědělství byl částečně akceptován návrh G 22 na reformu domácích podpor, které nejvíce narušují mezinárodní obchod, a bylo navrženo určit minimální úroveň snížení cel na všechny zemědělské výrobky. Snížení tarifů se však mělo týkat všech členů, nikoli pouze vyspělých zemí. Do textu byla zároveň promítnuta nabídka vyspělých států na poskytnutí bezcelního a bezkvótového přístupu pro všechny nejméně rozvinuté země, k čemuž již před konferencí vyzývala EU. Text nevyvolal sice žádné nadšení, neboť se snížením cel i z jejich strany nesouhlasily rozvojové země a pro EU nový návrh představoval problém ve snížení domácích podpor, avšak delegace se v zásadě shodovaly na možnosti dalších jednání na jeho základě. Postup, který byl jako výsledek vyjednávacího umění USA navržen pro problematiku bavlny, tj. projednávat ho v dalším období v souvislosti s ostatními vlákny, textilem a ošacením, byl pro rozvojové země rozčarováním a trvaly na přijetí svého původního návrhu.

V obchodě s nezemědělskými výrobky bylo navrženo nulové clo pro specifické sektory, které by měly být sjednány později, ovšem názory na jeho závaznost nebo dobrovolnost se i nadále lišily. Nejednotná stanoviska přetrvávala i vzhledem k navrženému vzorci snižování cel.

V prosazení svých zájmů v průběhu konference neuspěla ani skupina tzv. přátel geografických označení. Vyjednávání ztížil postoj některých rozvojových zemí, které se stáhly z aktivní podpory tématu po bilaterálních jednáních s USA. Ačkoli problematika byla zařazena do implementačních témat s rozvojovým aspektem, diskuse se změnila v přestřelku mezi vyspělými státy, s EU a Švýcarskem na jedné, s USA a Austrálií na druhé straně. Návrh na vytvoření nového orgánu WTO pro projednávání všech implementačních témat jako celku neprosadily poté proti USA ani rozvojové země.

V singapurských otázkách byla konference opakováním konzultací ze ženevské přípravy. Zájem EU sjednat pravidla pro investice, hospodářskou soutěž, transparentnost ve vládních zakázkách a usnadňování obchodu narážel na konsistentní odpor rozvojových zemí a ani USA úsilí Evropské unie nepodpořila. Jako kompromis byla předsedou pracovní skupiny navržena dohoda o zahájení plnohodnotných jednání k vládním zakázkám a k usnadňování obchodu. K jednáním o investicích mělo být přistoupeno po určitém vyjasnění některých souvisejících otázek a hospodářská soutěž měla být přesunuta do analytických diskusí bez jednání o pravidlech. Singapurská témata se však stala základním "kamenem úrazu" celé konference.

Den před skončením konference se jednání protáhla hluboko do noci. Ministři i nadále opakovali své pozice, aniž by došlo k výraznému sblížení názorů. Protože se v projevech vedoucích delegací terčem největších výhrad staly singapurské otázky, poslední den konference byl věnován konzultacím předsedy s regionálními skupinami právě k těmto tématům. Více než o věcnou diskusi však šlo o politická rozhodnutí, neboť již jedině ta mohla dovést konferenci k úspěšnému konci.

Ani na těchto konzultacích však ministři nepřekonali mrtvý bod konference. Vzhledem k neshodě k singapurským tématům již nebyly znovu otevřeny další problémové oblasti, a to k velkému překvapení všech delegací. Podle názorů specialistů na mnohostranná vyjednávání bylo možno i po neshodě k singapurským otázkám v konferenci pokračovat při zastavených hodinách a existovaly dobré vyhlídky na její úspěšné zakončení. Konference byla ukončena krátkým prohlášením ministrů, ve kterém byla jednání přesunuta do Ženevy, na zasedání Generální rady, které má být svoláno do 15. prosince. Základem ženevského pokračování budou oblasti, ve kterých nebyly zaznamenány výrazné rozpory mezi členy, v klíčových oblastech čeká WTO intenzivní jednání. Mandát nového kola negociací, které bylo zahájeno v roce 2001 v Dauhá, byl však bez výhrad potvrzen.

Autorka pracuje jako pracovnice Stálé mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Ženevě