1. Poplatník porovnává náklady na obcházení s daní, co platí - potíž je, že náklady na obcházení jsou fixní, ovšem daň závisí (v rozdílu několika řádů) od příjmů toho poplatníka. Tedy např. pro velké firmy bude vždy výhodnější to obcházení prozkoumat, protože bude tvořit jen velmi malé procento daně, ať už bude jakákoli. Tedy, ať už jsou daně jakékoli, to obcházení bude existovat. Navíc, firmy nejsou postižitelné, takže vždy mohou nějakého toho jednotlivce za tímto účelem obětovat.

2. Psychologické argumenty - mají podobný problém jako v bodě 1; čím poplatník platí vyšší daně, tím menší roli hraje psychologie (a větší roli hraje tvrdá racionalita) v jeho rozhodování (např. firmy se pokud možno snaží psychologicky se nerozhodovat). Takže zase, tento argument špatně skaluje s výší daně.

3. Argumenty, že stát peníze beztak využívá neefektivně - to je dle mého soudu zatím sporné tvrzení, protože na světě neexistuje stát, kde by občané měli možnost řídit ho stejně nebo podobně, jako je tomu např. akcionářů velkých firem (nemůžeme třeba odvolat vládu apod.). A dokud tomu tak bude, nelze rozlišit, zda to je skutečně nějaká fundamentální vlastnost státu, nebo je to jenom špatnou možnosti řízení státu občany (což si myslím já, protože je známo, že tak to je a pro to první není žádný důvod).

Pak bych chtěl ještě uvést, že snižování daní samozřejmě jeden pozitivní efekt má, a tím je přilákání investic a zvýšení rychlosti růstu (což je sice taky sporné, ale budiž, dejme tomu, že je to pozitivum). Ovšem tento efekt má v uzavřeném ekonomickém systému neblahý důsledek, že existuje někdo, kdo na to doplácí (kdo má vysoké daně), a tedy to nelze považovat za univerzální cestu.