Nejdéle sloužící předseda

Snaha některých komunistů dostat do funkce předsedy novu tvář má dvě příčiny. Političtí psychologové upozorňují, že i úspěšný politik se po pěti až sedmi letech okouká a přestane být inspirativní. A Grebeníček je nejdéle sloužící stranický předseda v Česku - post lídra KSČM zaujímá již 11 let. Je tomu tak proto, že pod jeho vedením strana ustála nejostřejší útoky, v nichž osobní skandalizace doprovázely návrhy na zákaz této strany. Za další důvody znovuzvolení Grebeníčka lze pokládat jak tradiční disciplinovanost komunistů, tak i prostý fakt, že se pod vnějším tlakem lidé v politice často sjednocují, roste mezi nimi solidarita a odhodlání vyrůstající z prosté snahy o sebezáchovu.

Filip, ale i Miloslav Ransdorf - jako další Grebeníčkův konkurent na post předsedy - spojovali své případné zvolení s větší otevřeností KSČM vůči veřejnosti. V tomto požadavku lze nalézt celou řadu motivů. Především by to mohlo být přání dále rozšířit volební základnu. Ta podle některých výzkumů překročila sice již o sedm procentních bodů výsledek KSČM z posledních voleb do Poslanecké sněmovny, ale podle některých odhadů má tato strana ještě další rezervy v růstu přízně. Dalším cílem by mohla být snaha zvětšit počet členů. Přitom se zdá, že rozšíření volební a členské základny by mohlo být dosaženo jak změnou stylu politiky, tak i reformou programu.

Tradiční strana

Vymírání KSČM je často opakovaná teze. Podle údajů připravených vedením KSČM klesl počet členů této strany od posledního sjezdu o přibližně 28 tisíc na 101 tisíc. Průměrný věk členů KSČM dnes činí 68 let, necelých 10 % členů má vysokoškolsko vzdělán a 13,5 % je dělníků. Pravdou ale je, že tato strana má stále zdaleka největší členskou základnu mezi politickými stranami Česka - lidovci vykazují 50 tisíc členů, ODS 21 tisíc, sociální demokraté 17 tisíc členů. Zužování členské základny KSČM nemusí být projevem vymírání. Liberálně demokratický systém není nakloněn masovým politických stranám. Malý stranický aktiv a široká volební základna - to je typická úspěšná evropská strana současnosti. Navíc ostrakismus proti KSČM vede k tomu, že se mnozí lidé obávají nejen vstupu do této strany, ale i veřejného přihlášení k ní. To neznamená, že ji nepodporují - proto jsou volební výsledky KSČM zpravidla vyšší než naznačují sociologické výzkumy.

Změna programu KSČM, případně názvu strany či úplné zřeknutí se minulosti jsou často vnímány jako cesta k dalšímu rozšíření vlivu této strany. KSČM je kromě bývalých zemí Sovětského svazu jedinou komunistickou stranou, která zůstala věrna alespoň části své tradice. Vedle Česka je ve středoevropských postsocialistických zemích pouze na Slovensku komunistická strana parlamentní stranou. Ta ale vznikla na zelené louce, jako organizačně a majetkově nový subjekt.

Riziko změn

Výjimečné postavení KSČM lze pokládat za důkaz její dogmatičnosti, nepružnosti či záludnosti. Jenže může jít také o prozíravost. Její bývalá družka, slovenská Strana demokratické levice, zvolila radikálně reformní přístup. Dostala se do vlády, podpořila vstup Slovenska do NATO i liberální ekonomické reformy - a ztratila volební základnu. V tyto dny osud SDL následuje strana polských postkomunistů, Svaz demokratické levice. Ten dosáhl v předcházejících parlamentních volbách nebývalého volebního vítězství, ale jeho politika s největší pravděpodobností povede k předčasným volbám, v nichž podle všech příznaků zcela propadne.

Grebeníčkova veřejně vyhlašovaná strategie směřuje k přijetí komunistů do vlády. Je nesporné, že takovýto úspěch by zrovnoprávnil KSČM ve veřejném životě. Na druhé straně nejen osud slovenských a polských postkomunistů, ale i účast francouzských a italských komunistů v tamních vládách ukazují, že takováto cesta je pro KSČM nesmírně riskantní. Převzetí spoluzodpovědnosti při současném nedostatku financí, při napojení hospodářství na mezinárodní ekonomické instituce a v geopoliticky nezměnitelné situaci znamená zklamat členy i voliče, kteří sázejí na radikální prvky v programu komunistů. V posledních třech desetiletích se žádné evropské komunistické straně nepodařilo v takovéto zkoušce obstát.

Naivní antikomunismus

Stejná dilemata jako prožívají komunisté při stanovení své strategie prožívají i antikomunisté. Sázka na emoce a na to, že úspěchy transformace a politiky sociální demokracie vymažou komunisty z politické scény se ukazují jako chybné. V podstatě se opakuje stejná situace, jakou řešil Západ ve vztahu k Sovětskému svazu a jeho spojencům během studené války. Spory se tehdy vedly o to, zda ke zničení protivníka je vhodná přímá politicko-ideová konfrontace, nebo rozklad prostřednictvím spolupráce. Nikdy nedošlo v této diskusi k sjednocení názorů. Úspěch ale slavila politika budování mostů amerického prezidenta Lyndona Johnsona a východní politika německého kancléře Willyho Brandta.

V současné době neexistuje v žádné parlamentní politické straně ochotná spolupracovat s komunisty na úrovni centrální exekutivy. Dílem věří vlastní propagandě, že KSČM chystá nový Únor, přestože musejí vidět, že k něčemu takovému neexistují mezinárodní podmínky. Zároveň je pro pravicové strany antikomunismus mobilizačním heslem. Také současné vedení sociální demokracie si z něho udělalo strategii, což platí jak o Vladimíru Špidlovi, tak i Stanislavu Grossovi a jeho opoře v podobě středočeské organizace. K tomu lze přičíst takové kampaně některých převážně kulturních činitelů jako je petice S komunisty se nemluví.

Výsledkem pro nejbližší období tak bude upevňování pozic KSČM v polickém spektru Česka.