Nikoliv ve vězení v Abu Ghraib, ale na bagdádském letišti. To znamená, že týrání vězňů v Iráku není omezeno jen na vězení v Abu Ghraib, jak nás přesvědčuje Bushova vláda v rámci své teorie, že týrání vězňů bylo dílem jen několika vojáků a že to nebyla systematická politika jeho vlády. A Baz svědčí o tom, že slyšel, jak vězni po dlouhá časová období křičí.

Baz nebyl nikdy obviněn z žádného zločinu a neměl právo spojit se se svým právním zástupcem, ani se svými zaměstnavateli, ani s příbuznými ani s nikým mimo vězení. Jako civilista v okupovaném Iráku je právně chráněn Ženevskými konvencemi. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld právě otevřeně zaútočil na to, co al Džazíra vysílá o okupaci Iráku, v rámci rozhovoru s reportéry během letu do Bagdádu. Tvrdil, že to, co dělá al Džazíra, je zlovolné, nepřesné a neomluvitelné. Hovořil o jejím vysílání.

Rozhodl jsem se, že si udělám malý průzkum veřejného mínění mezi svými americkými přáteli. Drtivá většina z nich vyjádřila zhnusení a pocit, že byli podvedeni pachateli týrání. Z 19 lidí jimž jsem zatelefonoval (byli to Jeanine Wiggins, Jack Mason, Kirk Hall, Matthew LaRouche, Susie Solinas, Marc Andrew Bait, Scott Hetzel, Linda Hetzel, Howard Scott Rogers, Shawny Vines, Rosane Mennis, Lyla Mennis, Will Georgeson, Thomas Feldman, Richard Taub, Karen Taub, Todd Hill, Cameron Matthews a Nash Will), 18 mi řeklo, že si myslí, že to byly ojedinělé činy několika málo špatných vojáků, že to není systémový problém a není to problém rozkazů shora. 14 dotazovaných osob nehlasovalo pro Buseh a řeklo mi, že v listopadu budou hlasovat pro Kerryho.

Nezapomínejme, že americké vojenské jednotky střílely na kanceláře al Džazíry v Kábulu a pak i v Bagdádu. Během prvníich dnů okupace bylo usmrceno několik pracovníků televize al Džazíra a legendární a velmi respektovaný reportér televize BBC John Simpson, který byl tou dobou v hotelu, kde se to stalo, odsoudil tento čin jako úmyslné zabíjení.

Al Baz byl schopen poskytnout jména osob, které ho týraly. Tato jména se shodovala se jmény, která poskytli i jiní vězni. Začalo to všechno 13. listopadu. Američtí vojáci zastavili jeho automobil, když jel filmovat nějaké útoky, k nimž došlo čtyři hodiny předtím. Nalezli jeho průkaz novináře z Al Džazíry a začali se ho agresivně ptát, jak věděl o útoku předem. Okamžitě mu nasadili pouta. Vzhledem k tomu, že ho zatkli až 4 hodiny po útoku, řekl, že to viděl v CNN. Tito vojáci, ze 4. pěší divize, ho odvezli na vojenskou základnu v Samaře a dva dny ho vyslýchali. To, co následovalo, řekl Al Baz americkému internetovému deníku Salon:

"Na té základně jsem nejprve uviděl vysokého tlustého muže, který mi dal na hlavu kápi," uvedl. "Pak mě donutil, abych stál tři až čtyři hodiny u zdi. Zacházeli se mnou velmi hrubě, odvedli mě do nějaké místnosti a vyslýchali mě. Když nebyl vysoký muž spokojen s mými odpověďmi, bil mě do tváře. Dávali mi takové otázky, z nichž bylo zjevné, že se nezajímají o pravdu."

Nedali mu jíst ani pít. Druhý den po zatčení mu dali zapáchající jídlo.

Těsně po jeho zatčení začali jeho kolegové z televize al Džazíra a přátelé vyvíjet nátlak na americkou armádu o informace o jeho osudu, ale sdělili jim pracovníci štábu generála Kimmita, že nejsou k dispozici žádné informace. To je běžná odpověď pro lidi, kteří se snaží získat informace o nedávno zatčených osobách. Al BAz uvedl, že trvalo týden, než mu armáda udělila vězeňské identifikační číslo.

"Požádal jsem je, zda se mohu spojit se svými rodinnými příslušníky, protože budou mít o mne starost. Vysoký muž mi řekl, abych na to zapomněl, že já pojedu do zálivu Guantánamo." Al Baz svědčil o tom, že po celou dobu, co byl na základně, chodili vojáci do jeho cely, plivali na něho a křičeli mu do ucha, aby nemohl usnout. "Nevěděl jsem, zda je den či noc. Svázali mi ruce tak pevně, že mi začaly krvácet zápěstí, ale v této etapě jsem si ještě směl nechat oděv. Byla to nádherná doba, ve srovnání s dobou, kterou jsem strávil ve vězenív Abu Ghraib."

Al Baz říká, že ho pak odvezli ze základny v Samaře na letiště do Bagdádu, kde se zacházení s ním drasticky zhoršilo. "Tady jsem slyšel strašlivé zvuky, mnoho lidí křičelo. Řekli mi, abych si sedl na podlahu a znecitlivěl jsem, jak jsem prokřehl. Kdykoliv jsem pohnul hlavou třeba jen o malý kus, voják uchopil mou kápi a vrazil mou hlavou proti zdi. Někdy předstírali, že mě zabijí tím, že natahovali kohoutky u svých zbraní. Zjistil jsem později, že tam týrali jiné lidi." Al Baz říká, že slyšel křik, muže, jak křičí: "Dobrý Bush, zlý Saddam!" a prosí hlasitě Pána Boha o pomoc. "Ale týrání, jemuž byli vystaveni, to nijak neumenšilo."

Když byl koncem listopadu al Baz přestěhován do vězení v AbuGhraib, konstatoval, že mu řekli, aby se svlékl donaha, ale nebyl nucen účastnit se inscenovaných scén jako ostatní. "To se mi nedělo," řekl. Ale svědčil o tom, že viděl znepokojující epizodu, která se týkala otce a syna. Ze své cely se al Baz díval malým oknem a viděl dva muže, svlečené donaha. "Chlapci bylo teprve asi 16 let a nějaký voják je poléval studenou vodou. Jejich cela byla přímo naproti mé." Al Baz svědčí, že otec a syn byli přinuceni, aby stáli nazí před ostatními vězni po celé dlouhé dny.

"Poprvé jsem si uvědomil, že vojáci fotografují, když jsem si povšiml, že jeden jejich počítač má fotografii některých vězňů jako pozadí na své ploše. Jeden z vězňů měl na hlavě černou kápi a byl celý politý studenou vodou. Osobně jsem tuto událost zažil. Muž křičel: 'Jsem nevinen!' až se mu udělalo špatně a celé tělo mu napuchlo v důsledku týrání". Studená vodca, samotka, opuchlá těla a neustálé psychické týrání, to jsou opakující se motivy ve svědectví tohoto kameramana z al Džazíry, který také příznává svým mučitelům vynalézavost.

"Měli nejrůznější druhy týrání a pořád je měnili. Prosil jsem je, aby mě znovu vzali k výslechu a zjistili konečně, že jsem nevinen, ale oni mi řekli: 'Ne, už vás vyslýchat nebudeme. Víme jen to, že tady zůstanete.'"

Baz byl propuštěn z vězení v Abu Ghraib koncem letošního ledna. Od té doby se vrátil ke své práci v televizi al Džazíra.

Jeden z nich, který studoval elektronické inženýrství na University of Florida, Scott Hetzel, který žije několik kilometrů od hranice Floridy a Alabamy, v městě, které se jmenuje Milton, mi řekl, že souhlasí s oklahomským senátorem.

Scott dokončil školu a namísto toho, aby si našel zaměstnání ve svém oboru, rozhodl se jít jako baptistický misionář do Číny, kde strávil tři roky a vrátil se loni v prosinci. Jeho otec a bratr jsou v armádě, posádkou jsou v Pensacole. Scott zastává názor, že "Američané dělají správnou věc" a že, i když je mučení někdy nelidské, "to, co dělají ti Iráčani nám, je také nelidské a měli bychom pamatovat, že naším úkolem je přinést jim demokracii a svobodu, kterou by neměli, kdybychom je neosvobodili."

Scott byl vždycky jedním z nejinteligentnějších lidí v naší skupině. Měl vždycky vynikající výsledky ve všech znalostních testech, dokonale hrál košíkovou a n a univerzitě podporoval všechny správné kauzy. Jednoduše řečeno, Mirek Dušín. Stále jím zjevně ještě je.

A toto je důležité - to, že neprotestuje proti týrání, které páchají jeho spoluobčané v Iráku, to neznamená, že má sadistické úchylky. Jen je prostě přesvědčen, že lidská práva se nemají aplikovat všeobecně a pro všechny lidi na světě. Představuje typický způsob myšlení u tolika Američanů, jejichž výchovou jsou téměř každodenní dávky propagandy o tom, jak je jejich národ nejdemokratičtější, nejsvobodnější, nejcivilizovanější na světě a má vždycky pravdu.

Pak jsem hovořil s jeho matkou, Lindou, která mě každoročně brala k nim domů na Den díkůvzdání, protože jsem pak o týden později jestil vždy domů do Brazílie na Vánoce. Poté, co mě mnohokrát sdělila: "My tě máme tak rádi, proč jsi zmizel?" a po perlách jako "Nebojíš se, že se staneš obětí jedné z těch válek tam v Evropě?" (mluvila o Jugoslávii, věděla, že jsem hned za rohem, v České republice) začala mluvit o týrání v Iráku a energicky ho odsoudila. Nakonec ale dodala, že každý ví, že "my Američané takoví nejsme, to je jen těch několik shnilých jablek."

Zeptal jsem se jí, jestli souhlasila se svým synem a řekl jsem jí, co mi on právě řekl. Odpověděla, že ano, "musíme si uvědomovat, že když s nimi takto zacházeli vojáci, je to pochopitelné, i když to není ospravedlnitelné, jsme totiž terčem těch teroristů a válka je válka." Ale trvala na tom, že nemůže souhlasit se sexuálním týráním, jaké viděla v televizi. Ale že souhlasí s užíváním "malého množství mučení", aby je to donutilo, "aby nám řekli, kde jsou všechny ty zbraně, jimiž nás zabíjejí a kde najít jiné teroristy", ale nemohla přijmout metody, které viděla v televizi. Avšak, dodala, "ty fotografie neměly být zveřejněny, mělo to zůstat interním problémem, který měla řešit tajně armáda" - v kterou má ona plnou důvěru - "viděl jsi, jak hluboce tam zasahujeme a my ty zločince potrestáme". Zastává názor, že člověk, který prozradil ty fotografie veřejnost, "se zachoval nevlastenecky a strašně poškodil naši dobrou věc." Jak jinak "by byli ti islámovci (sic) osvobozeni od útlaku?"

Pak vrátila telefon Scottovi a já jsem se mu snažil neúspěšně argumentovat, za pomoci jeho náboženské víry, že Bůh vidí všechny lidi stejně. "Ty muslimy ne!" odpověděl on okamžitě. Tento hluboký křesťanský fundamentalismus vede Scotta k přesvědčení, že Iráčané jsou jakýmsi způsobem odlišná stvoření a nezaslouží si takové výsady, jako jsou lidská práva. Když někdo nevěří v Ježíše Krista, je to hříšník, je to člověk, který, podle jeho náboženství, nepřijde do nebe, dokud neodsoudí islám. Jak většina z nás ví, Bůh a Ježíš jsou součástí každodenního amerického diskursu a života. Jestliže není fundamentalismem to, že Američané mají i na dolarových bankovkách napsáno DŮVĚŘUJEME BOHU, pak už nevím, co jiného by mohlo být fundamentalismem.

Spojil jsem se ještě s jiným přítelem z této oblasti, který se narodil v Alabamě, s Howardem Rogersem. Jeho rodina nemá vojenské ani náboženské zázemí. Avšak vyrostl na malém městě na takzvaném hlubokém Jihu, v tzv. Bible Belt, v pásmu bible (v oblasti, kde žijí náboženští fanatici) a nedávno se přestěhoval za prací do Kentucky. Howie je také pevně přesvědčen, že i když jsou ty záběry týrání odporné, hlavním terčem zájmu byl neměly být chyby několika vojáků (tím opakuje linii Bílého domu), ale všechny ty hrůzy, které páchají muslimové proti jeho svobodomyslné, demokratické zemi. ""Přece víš velmi dobře, Fabiano," zvolal, "že my jsme v Iráku s nejlepšími úmysly, ale oni nerozumějí demokracii, a tak tam naše hochy zabíjejí..."

Kancelář senátora Inhofa obdržela v úterý 5500 emailů - jak napsal list Seattle Times, normálně dostává jen 100 mailů denně - a asi 70 procent z nich mu vyjadřovalo podporu. "Lidi pořád opakovali: 'Je načase, že to někdo konečně řekl nahlas,'" zdůraznil Inhofe a dodal: "Nemyslím, že bylo nutné, aby se pan prezident tak omlouval."

Problém je, že tolik dobrých Američanů, s nejlepšími úmysly, je obětí systému víry, v jehož důsledku mají pocit, že všemu, co dělají, žehná Pánbůh, vždyť oni jsou takoví dobří křesťané. Myšlenka, že teroristické útoky a nenávist proti Americe nepocházejí z nějaké části světa, která odmítá jejich bohatství a svobodu a demokracii, ale že kořenem hněvu Arabů a mnoha jiných národů pocitovanému vůči Spojeným státům je téměř slepý proizraelský postoj a často izolovaná, sebestředná americká zahraniční politika.

Většina Američanů má dobré úmysly - problém je v Bílém domě.