Na britských státních školách vyučuje velké procento učitelů s nebritským občanstvím. I přesto, že v Británii běží osvětová kampaň, která Britům vysvětluje, jak moc je vzdělávací systém důležitý pro jejich budoucnost, trpí jejich školství nízkými platy, drsnými podmínkami při vyučování a tedy nedostatkem učitelů. Pracovní vízum jsem dostala bez problémů, protože na mou současnou pozici škola prostě nesehnala kvalifikovaného britského učitele. Učím němčinu, francouzštinu a někdy hudební výchovu.

Ano, jen ho od té doby reformovali tolikrát, až ho zreformovali do totálního průšvihu. Například před třemi roky měli na některých státních školách problém zajistit dětem pětidenní školní docházku. Uvažovalo se o tom, že by děti chodily do školy jen od pondělí do čtvrtka. Prostě je neměl kdo učit.

Třeba u nás ve škole je to díky šikovnému vedení lepší a lepší. Děti sice vyučují cizinci, ale alespoň mají stálého učitele. Jinak jsou v Británii běžné soukromé agentury, které do státních škol vysílají učitele, kteří jsou podle potřeby chvíli tady a chvíli zase tam. Bez ohledu na aprobaci učí od matiky až po tělocvik.

Například moje děti vystřídaly od září do ledna, kdy jsem nastupovala, několik učitelů němčiny, z nichž většina ani nemluvila německy.

První dny byly nářez

Děti byly zvyklé na suplující učitele, kteří jim v podstatě dělali baby sitting. První dny, první měsíce nebyly vůbec o učení, ale o tom, že se do třídy nahrnula horda nezvladatelných grázlů. Skákali po stolech, otevírali okna, vyhazovali z nich věci, házeli po sobě učebnice, prali se... Aby přišli a normálně si sedli dalo týdny práce.

Zamkla jsem dveře. Nechávala jsem je stát na chodbě a po jednom pouštěla do třídy. Tomu jednomu jsem řekla: tady budeš sedět. Když to pochopil, teprve pak jsem odemkla a usadila dalšího. Strávili jsme s tím hodně času. I teď se ale najde pět, šest výlupků, kteří mi během chvíle totálně zruší začátek hodiny. Anglické děti jsou jiné než naše, trvá jim než se usadí a zklidní.

Třeba tak, že jsem "Stupid Cow", "Fucking Bitch", že si mám sbalit věci a táhnout odkud jsem přišla a tak podobně. Teď už je to o něco lepší.

Mám pocit, že anglické děti jsou až příliš uzavřené vůči tomu, co se děje za "kanálem". Některé děti ani v patnácti letech pořádně nevědí, jak vypadá Evropa. Neříkám, že musejí vědět, kde je Slovenská republika, ostatně i vedení školy dodnes říká Czechoslovakia a píše se to i v učebnicích, vydaných v roce 1996, ale oni nevědí, kde je Německo, Francie, Itálie. A to je Londýn kosmopolitní město.

Děti na retalinu

Ti mladší se většinou věnují nějakému sportu, populární jsou počítačové hry a hlavně televize. Sledují všechno. Ti starší, co s nimi úplně mlátí puberta, zajímá hlavně kouřit, honit kluky nebo holky. Někteří vypadají ve čtrnácti už dost vyžile. Že by četli, to ani náhodou...

Do školy musí ze zákona. Hodně z nich je navíc ze sociálně slabších rodin, takže u nich doma to asi nevypadá nejidyličtěji. Škola je pro ně možná ta nejlepší alternativa, která se jim nabízí.

Ale je to tak. Do školy sice chodí, ale moc práce od nich chtít nemůžeš. Mají problémy s agresivitou, koncentrací, jsou hyperaktivní. V naší škole je docela běžná retalinová kůra. Děti si vezmou každé ráno pilulku, aby nebyly celý den totálně nezvladatelné. Retalin je utlumující lék, který jim předepíše lékař. Říká se, že retalin užívá kolem pěti procent anglických dětí. Podle mě to procento bude vyšší.

(poznámka Radek Mokrý: Retalin, někde nazývaný Ritalin, bývá předepisován dětem s lehkou mozkovou disfunkcí. Chemicky patří účinná látka v Retalinu do skupiny amfetaminů, klasický budivý účinek je zde potlačen, látka "pouze" zvyšuje schopnost soustředit se, a to stimulací hlubších částí mozkové tkáně. Děti jsou klidnější, trpělivější a "vydrží" u zadaného úkolu. Odborní lékaři varují, že látka může způsobit předčasné vyčerpání buněk produkujících nervové přenašeče, např. serotonin a zvyšuje pravděpodobnost rozvoje Parkinsonovy choroby v nižším věku -- už po padesátce.)

V každé třídě je asi třetina dětí, které chtějí něco dělat, ale doplácejí na to, že jejich rodiče nemají dost peněz na soukromou školu. Protože pak je tam nezanedbatelná skupina dětí, co dělá problémy. Kvůli nim jsou ti schopní téměř samouci i ve škole, protože ty musíš zvládat ty druhé.

Nemám moc šancí. Nemají známky, nemohou propadnout. Teprve v jedenácté třídě (druhý stupeň začíná v sedmé) skládají zkoušky, podle kterých půjdou buď na střední, do učení, nebo nikam. Během těch pěti let je jen slovně hodnotíme. Neříkám, že jednička, pětka a na konci roku propadnutí je nejlepší systém, ale faktem je, že motivuje alespoň k nějakému minimu. Když se tam dítě rozhodne, že nebude pět let dělat nic a rodičům je to fuk, jde o hotovou věc. Jedinou jeho povinností je do školy přijít.

Naše škola je kromě toho, že zprostředkovává vědomosti, v podstatě takový výchovný ústav, kde děti sice dělají binec, ale je to lepší, než kdyby neměly žádnou náplň a dny proflákaly na ulici.

Vše záleží na penězích.. Majetnější rodiče svému dítěti mohou zaplatit soukromou školu, kde je situace úplně jiná. V rámci státních škol jsou šancí snad jen katolické školy, kde nemají takové problémy s chováním a disciplínou. Ty si ale vybírají nejschopnější "chudé" děti. Takže ostatní, kteří se na ně kvůli horším výsledkům zkoušek z prvního stupně nedostanou, mají smůlu. Jdou mezi vrstevníky, kteří špatně čtou a jejich prvotním reflexem je všechno zničit, roztrhat, počmárat, pohodit na zem a pošlapat.

Učitel tam a tady

Do takové míry to u nás snad nikdy nedospěje. I když jsou u nás učitelé mizerně placení, tak si stále myslím, že hodně našich lidí, kteří ten peďák vystudují a nakonec do školství nastoupí, to dělá proto, že tu práci nějakým způsobem miluje. I když, kdo ví, jak to dopadne.

Stále je to o komunikaci, o sociálním cítění, toleranci, naslouchání, razení, ale také o předávání informací. V Anglii si na prvním místě připadám jako sociální pracovník, psycholog, policajt i uklízečka a teprve pak jako učitelka.

Děti problémových rodičů

Netroufnu si úplně mluvit o rodinném pozadí našich dětí, ale jde hlavně o děti ze středních až nižších vrstev. Totiž naše škola je - v tom spektru státních škol, které se dělí na lepší a horší - spíše ta horší.

Dají, pokud jim funguje rodina. Mnohým dětem ale doma bohužel nikdo nikdy pořádně nevysvětlil, že ti druzí se nenapadají, že věci se neničí třeba jen pro zábavu. Jejich rodiče si často myslí, že škola má být právě tou institucí, která z nich udělá slušné a spokojené lidi. Kolikrát mě napadne, že mnohé děti, které se ve škole chovají jako grázlové, do ní chodí rádi, protože doma mají stokrát větší peklo.

Často je to totální frustrace a bezmoc. Děti znají svá práva a zkouší, kam až mohou zajít. Nemůžeš se jich třeba dotknout. Provokují, ale jakmile na ně sáhneš, začnou řvát, že si je napadl, svíjet se na zemi a vyhrožovat soudem. Když tě fyzicky nebo psychicky napadnou, nemůžeš dělat nic, protože jsi ten učitel, který se musí asertivně kontrolovat a říct - promluvme si o tom, proč jsi to udělal? Dobře mířená rána by někdy rozhodně neuškodila.

Někteří rodiče jsou v pohodě, komunikují a máš u nich zastání. Když třeba George zlobí, víš, že ti jeho máma pomůže, a Georgovi vyčiní. Jenže také někdy zavoláš rodičům, kteří tě seřvou za to, že je otravuješ. Dítě je nezajímá, posílají ho do školy a tím to pro ně končí.

Rozhodně nechci být negativní. Pravda ale je, že jsem zkraje měla pěknou depresi. Pak jsem zjistila, že i tamější učitelé se potýkají se stejnou agresivitou a hrubostí. A jeden můj kolega, mi to pak vysvětlil úplně jasně. "Tady po tobě hodí tužku, penál, knížku, přinejhorším židli. Tu ale vidíš, takže uhneš. Jsou ale školy, kde na tebe děti vytáhnou nůž, pistoli a jsou i školy, které mají ochranku, protože tam už si nikdo není jistý ničím."

Takže nakonec jsem si to přestala brát k srdci.

Z dubnového čísla nového kulturního a společenského časopisu Open. Vychází v Bratislavě.

Se zveřejněním textu redakce Open souhlasí. V České republice vychází poprvé, překlad ze slovenštiny zajistil autor. Jméno učitelky bylo změněno z důvodu ochrany jejího pracovního místa ve Velké Británii, pro BL připravil Radek Mokrý.

Pozn. JČ: Takové školy ve Velké Británii skutečně existují, ale jsou to spíše školy tzv. "problémové", které navštěvují příslušníci "underclass", děti, které mají problémy s traumatizací od rodičů doma. Interviewovaná učitelka se zmiňuje, že děti, které do její školy chodí, jsou "spíše z nižší až střední třídy". Nedovedu si představit žádného příslušníka střední třídy (definuje se především tím, že mu záleží na vzdělání), že by posílal své dítě do takovéto školy.

Nerozumím také jejímu výroku, že ve škole děti "nemají známky". Zřejmě jde o číselné známkování, mé děti v Británii vždycky dostávaly - každoročně - na konci roky slovní hodnocení svého výkonu v každém jednotlivém předmětu, procento, jakého dosáhly (ze 100 procent) a pro srovnání percentuální průměr celé třídy. Navštěvují a navštěvovaly ovšem soukromou školu.

Britské základní školství se obecně považuje za problémové právě v důsledku sociálních problémů tzv. "underclass" (ta v Británii není rasově definována, ale kdybychom -- pro Čechy -- řekli, že to jsou "školy jako v ČR pro Romy, myslím, že by Češi porozuměli. Jde prostě o obyvatelstvo s velkými problémy). Britské školství má potíže, protože se nejrůznějšími reformami během let snažilo problém dětí z "underclass" řešit, ty reformy nebyly vždy nejúspěšnější.

Dnes se kritika v médiích soustřeďuje především na údajné snižování úrovně závěrečných zkoušek, které jsou prý rok od roku měkčí. Před časem jsme v BL publikovali rozsáhlý seriál o problémech britského školství podle britského deníku Guardian a o tom, jak se jedna takto problémová škola ze svých problémů dostala. (Bohužel je to v archivu BL před říjnem 2001, který dosud nebyl po letošní lednové havárii našeho serveru zpřístupněn, jakmile bude, dodáme sem odkaz.)

Nedávno se v britské televizi vysílal seriál, v němž třída asi patnáctiletých dětí, premiantů z nejlepších britských školy, souhlasila několik měsíců chodit do školy, kterou televizní pracovníci vytvořili tak, jaká bývala škola v Británii v roce 1950. Jednak si děti nemohly zvyknout na přísnou, až kasárenskou disciplínu a jednak i premianti z nejlepších škol touto kasárenskou školou sotva prolezli.

Svědectví výše zmíněné slovenské učitelky není typické, i když není ojedinělé. V Británii jsou však dobré školy i špatné školy. Potíž je, že v městské čtvrti, kde je dobrá státní škola, z tržních důvodů stoupají ceny nemovitostí na až neúnosnou úroveň, protože se do takové školy stěhují rodiče, kteří do ní chtějí dostat z titulu toho, kde bydlí, své děti.

Ten, kdo chce v Británii zajistit svým dětem kvalitní školství, má dvojí možnost: buď investovat do drahého domu ve čtvrti, kde je dobrá státní škola, a tam pak zadarmo posílat své děti, anebo platit vysoké částky za dobré soukromé školství (roční školné je nejméně kolem 4000 liber, tj cca 200 000 Kč) ročně.

To je také kapitalismus.