Už ta dvě slova "skoro všichni" naznačují, že mnohé může být na té životní cestě od počátku přece jen rozmanitější a ne předem tak "jasné". Také bychom měli před vlastní diskusí k tématu předběžně vzít na vědomí, že výrazy v uvozovkách nemají automaticky pro všechny uživatele těchto termínů stejnou sémantiku!

Na začátku potenciálních "rodinných" vazeb byl historicky vztah dvou dospělých lidí; a až do nedávna výlučně (a standardně) lidí opačného pohlaví. Součástí programu vzájemného soužití byl očekávaný zrod dítěte; nejdřív (hodně dávno) znamenal možnost přežití tlupy, v několika posledních tisíciletích existence lidstva (s přechodem na usazený způsob života) zrození dětí umožňovalo efektivněji pracovat na půdě (a také ji děděním předávat dalším generacím!). Patriarchální model rodiny přetrval i ve Střední Evropě až do druhé světové války. Totální nasazení převedlo provdané ženy a matky do pracovního procesu. Postupně se začala uvolňovat pouta žen-manželek vůči manželům, neboť manželé přestali být výlučnými živiteli rodiny. Dnes se v tzv. civilizovaných zemích plná třetina uzavřených manželství rozvádí. Paralelně existující partnerské vztahy (nejednou bez jakékoli právní kodifikace) jsou zřejmě projevem celkového uvolnění vzájemných sociálních vazeb mezi společně žijícími páry opačného pohlaví. Dochází-li i zde k rozvratu vzájemného vztahu, stále trčí v popředí jakoby problém jen těch dospělých lidí; jsou-li děti, jako by se jich to vůbec valně netýkalo. Že si děti hned během svých prvých let věku postupným vrůstáním do života "rodiny" vytvářejí na úrovni svého chápání výchozí sociální model pro další život a že "rozvod" (opuštění "rodiny" jedním z partnerů) na dítě nevysvětlitelně a traumaticky doléhá, to nás zatím ne dost trápí...

Ještě před půl stoletím byly vztahy mezi osobami téhož pohlaví považovány za společensky tabu. (Ve většině států byl tehdy dokonce homosexuální vztah považován nejen za nežádoucí deviaci, ale byl navíc trestný!) Uvědomíme-li si (jak nás dnes o tom věda ujišťuje), že náklonnost k témuž pohlaví může být podmíněna geneticky, byla možná "už včera" příležitost k nové právní úpravě vztahů osob téhož pohlaví; samozřejmě že včetně těch majetkových, bytových, ale i informačních a "zastupitelských". Zde vidím dva problémy:

1. Ten vztah bych nenazýval "rodinou", ale jen "partnerským vztahem".
2. Nejsem si jist, zda je zcela adekvátní, pokud je partnerský svazek úředně stvrzován podle téhož scénáře jako uzavírání sňatku mezi mužem a ženou.

Tím třetím a možná nejzávažnějším problémem je případné právo na výchovu dětí v rámci takto vykrystalizovaného vztahu. Vůbec si nemyslím, že už je za dveřmi možnost eliminovat samčí princip při rozplozování, jak to bylo překvapivě zrovna nedávno realizováno --- speciálním postupem s jedním z obou samičích vajíček --- u myší! Ne že vždy jsou bisexuální vztahy v partnerském vztahu nebo v právně založené rodině optimální; ale mezi partnery téhož pohlaví nemohou být ani vnějškově navozeny podmínky aspoň trochu připomínající --- nechť je mi prominuto --- většinově "přirozený" model života tj. daný polaritou obou pohlaví, a vedoucí "přirozeně" --- kromě sexu --- k udržení té životní štafety.

Copak nejsme současníky hlubokého rozvratu "rodiny" jako sociální instituce, zajišťující stále problematičtěji další existenci společnosti? A tu otázku, zda tu něco před námi předběžně je, co musí být (automaticky, anebo předem) respektováno, má-li vůbec "rodina" vzniknout, kdožví zda si vůbec ještě klademe?

Letos vzpomínáme 200 let od smrti Kantovy. Snad byl až příliš "osvícensky" přísný. Byl si mj. jist také tím, že vůči rodině (a ovšem taky vůči přátelům) existují jisté setrvalé požadavky, jaké nelze nikdy natrvalo a jakoby "jednorázově" jednou provždy uspokojit. Zkusme přitom nezapomenout na to, že "rodina" jako lidský institucionální produkt je provázána v rámci společnosti s řadou dalších struktur a jako "funkce" není determinována čistě biologicky (nebo sexuálně). V biosociální rovině zpravidla slouží jako --- kéž by relativně spolehlivá --- existenční základna k reprodukci života. Pak kromě jistého práva, které partnerům tohoto specifického smluvního vztahu dává, je také navíc povinností; povinností kupodivu nadřazenou případným problémům rodičů: starostí o citové, morální a materiální zabezpečení života nově na svět přicházejícího jedince.

(Jiný příběh by asi vzešel z toho, že bychom nejdřív dumali nad tím, čím vším byla "rodina" nejdřív historicky nebo "tradičně", čím občas někdy bývá "romanticky", čím je nutně smluvně a čím by snad mohla být "radikálně" --- s vědomou potřebou vzdoru vůči "tradici" a "formalitám". Při případném řešení "menšinového" problému homosexuálních vztahů kéž se nezapomíná na to, že mnohem společensky závažnější problém heterosexuálních vazeb je rovněž v krizi.)

Neměli bychom si dělat iluze o tom, že --- u obou kategorií --- rozhodovací proces vedoucí k aktu partnerské volby je nejednou založen na sekundárních (ne-li "dočasných") hodnotách!