Tímto je stanovena diagnóza stavu lidské kolektivity. Jedinečnost člověka ale nespočívá ve schopnosti vytvářet životaschopná a prosperující společenstva, takové schopnosti jsou dávno zdokumentovány u mnoha jiných živočišných druhů. Člověk jako jediný, sobě známý druh života je schopen vnímat jistý stupeň reality v podobě úplné izolace od okolního světa; ať už je člověk sebevíc existenčně i existenciálně závislý na společnosti, základní charakteristikou jeho odlišnosti je samota ( já-sám) obsažená ve schopnosti sebereflexe a vědomá mentální nezávislost na ostatních vitálních procesech a schopnostech určujících formu života.

Pro člověka představuje sice jeho životní prostředí celek, do kterého svým specifickým způsobem zapadá, ale na druhou stranu je tato homogenita neustále narušována antagonismem požadavků jednotlivých částí -- stejně jako ve vztahu mezi lidskými jednotlivci jde tedy o určitý způsob komunikace. Tato komunikace probíhá v rovině společnosti, nikoli v rovině jednotlivce a můžeme ji obecně nazývat kulturou. Jakkoli je ale její celková výpověď společenská, antagonismus mezi přírodou a kulturou nevzniká z nějaké přirozené potřeby společnosti, ale právě z izolace mezi sebeuvědomujícím já a okolní, lidskou i nelidskou realitou. Tento složitý proces obsahující vše z člověka a veškeré jeho činnosti je na jedné straně zdrojem civilizačního vývoje a na druhé straně je i jeho brzdou a černou dírou pohlcující kulturní verze, které už z různých důvodů nedokázali odolávat její gravitaci.

Podstata lidství netkví v přeneseném významu tohoto slova, kterým dnes nejčastěji označujeme akceptaci pozitivních etických hodnot, ale v principu, jímž dochází k uskutečňování specifik tohoto druhu života. Ta se uskutečňují na základě schopnosti abstrahovat poznatky a tyto virtuální celky uchovávat a zužitkovávat, ale hlavně efektivně přenášet. Vědomá manipulace s těmito fakty zajišťuje historické lidské společnosti proces zvaný civilizace. Civilizace jde vpřed na základě kooperace a konkurence (je zvláštní, že hlavní politické proudy vyzdvihují vždy pouze jedno či druhé, nikdy ne oboje). Efektivita těchto principů by byla stoprocentní nebýt toho, že jsou tyto principy v případě člověka uvědomělé. Jejich uvědomění je předpokladem jejich popření právě v možnosti svobodného já, ocitajícího se ve zvláštní samotě -- samotě sebe sama.

Schizma vyjádřené existencí člověka je založeno na této jedinečné schopnosti a zároveň na impotenci s touto exotikou nějak naložit, vyrovnat se s ní, a to vůbec nemluvím o možnosti ji nějak (společně) rozvíjet. S určitou nadsázkou se dá konstatovat, že historie kultury a civilizačního vývoje je historií různých pokusů a následných omylů vyplývajících ze snahy nalézt pro tuto dávno položenou otázku takovou odpověď, která uspokojí všechny bez výjimky. Všechna takto navržená řešení ale vycházejí z nutnosti žít ve společnosti a jako společenská jednotka si tuto samotu ( svobodu, odpovědnost - jak je libo) vůbec nepřipouštět.

V těsných společenských strukturách se pak tato schopnost jeví jako nepatřičná a je rozpouštěna v rámci společenské identifikace. A kde je nejjednodušší se společensky identifikovat? Přece tam, kde je celek, s nímž má identifikace proběhnout, totalitou udávající všem jevům okolního světa jednoznačný název a kontextuální zařazení. Je možné si všimnout, že totalitní ideologie se snaží neponechávat v kulturní realitě žádná nepopsaná místa a vždy přicházejí s určitým a samozřejmě jediným správným pojmenováním a zařazením. V takových strukturách se pak odmítaná existence sebe sama jako uvědomělého individua potentního ke svobodě a zodpovědnosti rozpouští jako sůl ve vodě.

Na chvíli odbočím k charakteristice, ze které se budu snažit vyvodit současnou podobu vztahu člověka a jeho samoty.

Po překonání mnoha civilizačních etap se západní kulturní okruh dostal až k současnému společenskému modelu, který je z hlediska politického charakteristický formálním zapojením co nejširších vrstev obyvatelstva do mocenské participace, z hlediska ekonomického pak principem uspokojování individuálních potřeb v mezích společenské dohody a z hlediska komunikačního závislostí jednotlivců i skupin na husté mediální síti zprostředkovávající směrodatné informace.

Hybnou silou společnosti je její hospodářská flexibilita a produktibilita porovnávaná v konkurenčním prostředí ekonomik spolupracujících za účelem vlastního prospěchu ze spolupráce a vytváření a udržování vyšších stupňů životní úrovně. Vzhledem k tomu, že taková soutěž představuje kromě neustálého zdokonalování produkčních technologií i vyhledávání nových zdrojů, s nimiž je z ekonomického hlediska možno kalkulovat a zhodnotit je, přichází na řadu vyhledávání těchto zdrojů v interních společenských rezervách.

Společnost musí (hlavně ve vlastním zájmu) respektovat určitá biologická omezení, jako je např. věk nebo vrozené in-dispozice. Nemůže tedy rozšiřovat své zdroje neúměrně směrem za hranice produktivity jedince. Pokud není možné postupovat touto cestou a je zároveň nutné udržovat i zvyšovat ekonomické tempo, je nutné restrukturalizovat společnost v jejích vztazích -- flexibilitu může zajistit jejich rozvolnění v co nejvyšší míře, které dovolí jedinci samotnému být ekonomicky flexibilnější . Ostatně největší podíl na nezaměstnanosti v ČR má právě strukturální nezaměstnanost, která se vytvořila v místech utlumených hospodářských aktivit založených vesměs na manuální práci. To bychom měli produkci.

Ta však sebou, jako siamské dvojče, tahá odbyt, který musí být minimálně tak velký jako produkce, ale pro jistotu o trochu větší. A protože, stejně jako u produkce, naráží ekonomika na své hranice, snaží se postupovat nikoli do šíře, ale do hloubky. Jinými slovy, pokryje-li ekonomická produkce limitující kvantum individuí v dané společnosti, nezbývá jí než se zaměřit na co největší rozsah činností těchto individuí, takže kromě uspokojování jejich nutných potřeb postupně vytváří nabídku i v oblastech, ve kterých člověk, který své základní potřeby uspokojil, vykonává činnost, jež není spojena přímo se splněním podmínek k přežití -- přichází ekonomizace volného času. V současnosti nejvíce expandují taková ekonomická odvětví, která se tahají o každou vteřinu času mezi povinností a spánkem, jemuž stále říkáme volný čas, ačkoli o jeho volnosti se dají těžko složit nějaké důkazy -- tedy hlavně média, zábavní průmysl, cestovní průmysl, jejich působící konglomeráty i mnohé další. Těmto službám jde zejména o to, aby člověk, který splnil svou každodenní povinnost byl co možná nejméně z dosahu těchto služeb -- aby byl co nejvíce snížen jeho pocit samoty, se kterou by si stejně asi těžko sám věděl rady.

K tomu nás dovedla, kromě zmíněného ekonomického prorůstání lidských aktivit, také postmoderní negace totality a snaha stavět na individualitě lidského bytí a odmítání rozpouštění lidské samoty v ideologiích minulosti. Když ale nikdo nepřišel s tím, jak lidskou individualitu společensky kodifikovat, jeví se možnost její směnitelnosti v nabídce ne tak snadno přehlédnutelného, ale vysoce omezeného spektra alternativ založených na tržním principu jako vhodné řešení. A tak se můžeme dívat na reklamní kampaně, které nám nabízejí naprostou jedinečnost, přičemž budeme neustále obklopeni suitou stejně jedinečných přátel, tedy v případě, že na takovou nabídku kývneme a staneme se věrnými konzumenty vlastní jedinečnosti (samoty) a permanentního přátelství (kolektivity).

Je to nabídka zachování své samoty, dokonce její preference, ale pod podmínkou neustálé zpětné vazby na společnost a průběžné, co nejčastěji vykonávané kontroly "správného" nakládání s ní. Je to taková vysoce důmyslná strategie, jak uspokojit extenzivní podstatu lidského bytí a zachovat při tom pocit jejího naplňování -- naplňování samoty společným obsahem ( obsahy, abychom nemluvili v totalitním žargonu), což umožní dát jakoby samotě člověka prostor, ale zachovává modus společenského jáství, celku, kterému je možno udělit jednotný pohyb určitým směrem.

Neměl bych o čem psát, kdyby tato lidská přirozenost měla tendenci takto sublimovat v nějaké společenské formy absolutního řešení. Ona si ale žádá svůj prostor k opravdovému vyjádření sebe sama a ten bývá vnímán jako nesouhlas, odpor k systému, obrana před pohlcením, revolta. Záleží hlavně na tom, do jaké míry je schopen si člověk sám sebe uvědomovat jako bytost osamocenou, tedy svobodnou a zodpovědnou, což je v tomto slova smyslu totéž. Tento projev je závislý na síle, jakou samota v osobě individua vyvíjí proti systémovému zařazení a uzávorkování. Dilema, které za život svede každý, i když ne vždy s plným vědomím jeho substance, má v drtivé většině za následek podrobení se systému a spokojenost s širším či užším rámcem možností tzv. seberealizace. Pokud je tento odpor silný, ale jeho pochopení se nedostává, může boj s existenciální závislostí na společnosti zdegenerovat ve fyzickou závislost na různých únikových labyrintech, třeba na tvrdých drogách. V jiných případech, kdy se člověk jakoby bez okolků podvolil systémovému zpracování kolektivity, kompenzuje svou nepochopenou osobnostní krizi zejména ve vztazích se svým nejbližším okolím - bojuje tam, kde se jeho zbabělost jeví jako hrdinství.

Každopádně, vyjít se samotou svého vlastního já není vůbec jednoduché a vyžaduje to obrovskou víru ve smysl, který nemusí být celý život potvrzen žádným důkazem přicházejícím z vnějšího světa. Takový důkaz, i když nepřímo, lze najít jen u jiných individuí z historického nebo společenského okolí ( aniž by třeba oni sami kdy svůj vlastní smysl shledali jako opravdový a oprávněný). Napadá mě přirovnání. V mexickém filmu Amores peros se starý nájemný vrah žijící záměrně na periferii, doprovázený na každém kroku smečkou opuštěných psů z ulice, o které se stará, ujme těžce zraněného rotvajlera, dříve používaného v psích zápasech, který po svém zotavení všechny ostatní psy, tuto starcovu jedinou rodinu, roztrhá. Starcovo dilema nad životem nic nechápajícího psa zabijáka skončí tak jak musí -- pes jednal ze své přirozenosti a je zároveň i svědomím a přirozeností starcovou, ať už je jakkoli děsivá a není možné se jí zbavit jeho zabitím a tak jdou oba vstříc neznámé budoucnosti spolu...Je to jako s lidskou samotou.

Navíc, tato samota či alespoň dočasně převládající osamocení nemohou být nikdy plně spolusdíleny, a ačkoli se jistě jedná o svobodu v pravém slova smyslu, nedá se vybojovat jinak než v nekonečném boji jedince proti většině- tzv. názorová pluralita, určitě dobře míněná, klade vedle a proti sobě pouze více než jeden totalizovaný či retotalizovaný systém a jakkoli není existence společnosti možná tak, aby se rozvíjela, je její povinností být natolik sofistikovaná a dát přirozeným projevům takové lidské samoty volnost, i když jsou namířeny proti ní. Jsou totiž tím nejcennějším, co může získat.