Za co máte mzdu? Tato otázka může vyvolat v nejedné české hlavě zmatek. Mzda se tu přece brala desítky let jako samozřejmost, jako jakési automatické právo každého občana. Proto se možná nejčastěji na uvedenou otázku bude odpovídat takto: dostávám mzdu za to, že chodím do práce. Těžko lze nevidět to přeonačení pojmu "práce" z něčeho aktivního a činorodého, co za sebou zanechává nějaký výsledek, co proměňuje a pokud možno zkvalitňuje svět, na jakési místo, kam stačí přijít a být tam. Člověk může být v práci, aniž by pracoval. To, že je v práci, to mu zajišťuje nikoli jen mzdu, ale všechno, co přináleží pojmu zaměstnaný -- snadno se tedy z vnějšího hlediska může zdát, že něco produkuje, za co dostává mzdu. A též on sám, jakožto pracovník a zaměstnanec, může v sobě vyvolávat podobný dojem, když se upne k nějaké co možná nejbezmyšlenkovitější, nejpedantičtější a na první pohled i nejaktivnější činnosti, jejíž míra produkce se sotva vyrovná míře její destruktivnosti. Jistěže takové pracovní úsilí dává pracovníkovi v jeho očích také právo na řádné přestávky na kávičku, cigaretu, poklábosení a dřívější odchod z práce domů. Navíc být v práci a skutečně v ní pracovat vyžaduje nikoli jen obyčejnou mzdu, nýbrž jakousi neurčitou, vysněnou mzdu, za kterou je důstojné pracovat. Zde je logika oněch v Česku tak často slyšitelných výkřiků: "Pracuji jen do výše své mzdy!" Pracovní smlouva není vnímána jako přijetí nějaké částky za práci, nýbrž za zmíněné chození do práce... ke skutečné práci je třeba pracovní smlouvy, odpovídající vysněné částce.

Ostatně právě na tomto přesvědčení je založen český trh práce. Důležité je najít si místo, kam by mladý člověk mohl začít chodit poté, co prošel české školy, které ho na nic nepřipravily. Co však již vždy jaksi instinktivně umí, je chodit do práce. Shánět místo je třeba na základě známostí, neboť o místech vědí známí a známí je distribuují. O schopnostech uchazeče není třeba vědět, ty nejsou podstatné. Pramálo záleží také na tom, co by ho bavilo nebo v čem by mohl chtít vyniknout. Někdy díky známostem není třeba do práce ani chodit tak, jak vyžaduje pracovní smlouva, a přece -- byť za nulový výkon a minimální účast -- je mzda pravidelně vyplácená a nezdá se hubená (zaměstnanec, jenž dostal místo, vítězí, když za nic bere dost). Není nepravděpodobné, že nováček bude zprvu poněkud zmaten, protože si všechno ještě pořádně nezažil, ale většinou si brzy zvykne.

Zatímco práce, na níž participuje více lidí, vyžaduje koordinaci a soustředění se na to, aby vše do sebe zapadalo a aby výsledek byl co nejlepší, chodit do práce znamená mít místo s někým a na tom místě se všelijak potýkat, stýkat a přátelit. Principem této mezilidské interakce je de facto opět získávání známých a hraní partie bez ztrát nebo lépe se ziskem. Určité napětí, které nezřídka nutí pracovníky hrát nefér hru či přímo podrážet své přátele, je způsobeno tím, že se přece jen v konečném důsledku od továrny, od úřadu, od obchodu ze strany zaměstnavatele čeká nějaký výkon Někdo ten výkon prostě podat musí, a pak vzniknou boje o to, kdo bude tím obětním beránkem... nebo někdo, když výkon není, musí jít z místa pryč -- což vede často k bojům ještě krvavějším. V logice, která práci chápe jako místo, je nežádoucí vystavit se riziku změny povolání stejně jako je žádoucí kategoricky požadovat odkudkoli značné kompenzace za ztrátu místa, jež bylo s všemožnou pomocí známých poctivě vydobyto. Jako by tím, že zaměstnanec nějaké místo obsadí, se stával jeho vlastníkem a právoplatným pánem. Připustí ještě, že je třeba vést poziční válku o místo s jinými, kteří mají mocné známé, ale představa, že by na jeho místo měl přijít někdo, kdo je schopnější, kdo podává lepší výkon, je mu nepochopitelná asi stejně, jako by hráči na šachovém turnaji nešlo na rozum, kdyby jeho soupeř v polovině partie hrál tarokovými kartami. Ačkoli se obecně uznává, že existují místa horší nebo lepší, neexistuje v rámci této logiky žádný důvod, proč by se měla příliš lišit platově. Chodit do práce musí totiž každý. Kdo vydělává o hodně více, je a priori podvodník a zloděj.

Hlavním kritériem rozlišování mezi dobrým a špatným místem je to, zda se člověk "nadře" a zda se dobře snáší s pracovním kolektivem. Některá místa mají tu výhodu, že automaticky po nějakém počtu odchozených let přinášejí zvýšení platu -- a jiná zase podobným způsobem zaručují svým majitelům doživotní rentu, když ti své místo opustí a odejdou pracovat někam někam úplně jinde. V zásadě se ale vyplatí zůstat na místě až do důchodu. Pokud už člověku neroste s věkem automaticky plat, pokud nemá ani rentu a dokonce ani nepovyšuje (jakýsi bonus k některým kulatým narozeninám), pak alespoň -- byť by byl na nejposlednějším místě -- získává auru jakéhosi pana domácího. Právem se může na pracovišti cítit jako doma a jako opravdový znalec svého místa a toho, "jak to tu chodí". Existuje nepsané pravidlo, že novoty by se s ním měly konzultovat, že je třeba trpělivě snášet jeho stesky i jeho přesvědčení o tom, že když tu kdysi nastupoval on, všechno bylo lepší. Nemluvě o tom, že má výsostné právo nic nedělat a brát za to výrazně větší peníze než jeho mladší spolupracovníci, kteří za trest svým výkonem udržují pracoviště v provozu.

Když dlouho a marně hledáte práci -- práci!, ne místo -- začnete si při různých příležitostech klást otázku, co umí ti lidé, jež potkáváte, lépe než vy, že jsou zaměstnaní. A potom to jaksi všechno do sebe zapadne. Příliš velká naděje na to, že se nebude muset nakonec obrátit na své známé, aby našel aspoň místo, když ne práci, nikomu v tomto státě nezbývá.