Na naší výtvarnou scénu vstoupil autor v druhé polovině sedmdesátých let, jako absolvent AVU u Prof. Jana Smetany a to velmi vyhraněným jazykem, výtvarně čitelným a čistým, bez sofismat, skryté symboliky, přesto ale vizuálně svébytným. Pomyslným Mühlbauerovým uměleckým a generačním "spoluhráčem" snad mohl být vzdáleně Ivan Ouhel, avšak i on se viditelně v podtextu dotýkal existenciálních témat.

Vážnost tématu však nemusí nutně naznačovat jen osamocená figura. Muhlbaerovými motivy se staly úvozy, prázdné krajinné prostory bez civilizace a především cesty, ztrácející se na horizontu. Ten má pro autora bezpochyby symbolický charakter, naznačuje totiž také nedohlédnutelné a nedohlédnuté, neviditelné a nedosažitelné. Tady lze snad vystopovat zvláštní nostalgii dřívějších malířských krajinných kompozic, z nichž pocit nebyl rozhodně jen radostný.

Jestliže se tedy mohlo dříve zdát, že Mühlbauerovy práce jsou v době těžké společenské skepse bezkonfliktní, či dokonce obsahově neaktuální svým zdánlivě přílišným důrazem na klasické formální stavební prvky obrazu, pak s odstupem času je nyní zřejmé, že autorovo konzistentní umělecké snažení potvrdilo jeho kvality. Je to především přesvědčivost, vycházející ze soustavného pozorování krajiny, účasti v krajině a její důsledné abstrahování v symbolický tvar.čistým výtvarným jazykem. V době dnešního návratu k těmto hodnotám obrazu, je Muhlbaerova malba téměř nadčasová.

S jistou nadsázkou lze říci, že vedle občas prvoplánové kritiky společenských poměrů představoval Mühlbauer osobní zaujetí, empatii pro řeč přírody, romantiku okouzleného pěšáka jdoucího krajinou a radost z prostého objevování vztahů, uvnitř důvěrně známého kraje. Přitom ale střídání velmi lapidární lineární kresby a jednoduché barevné plochy v dramaticky komponovaných stylizacích dávalo tušit cosi víc z autorova prožitku, než jen nadšení z objevovaných souvislostí vnitřního řádu krajiny.

To platí obecně i pro nejsoučasnější práce, které autor vystavil v Galerii 9, avšak olejomalby z let 2002 až 2004 dosáhly vizuálně přece jen podstatných změn. Předně se zdá, že autor vyčerpal své tradiční motivy otevřené krajiny, za horizont nelze pravděpodobně opravdu dojít a tak se malba stala pohledem dovnitř krajinných struktur, zvýraznila detail, obvykle se ztrácející v dynamice prostorových plánů.

Symbolickým tvarem a vlastně výsledkem další maximální stylizace se stal kruh-skvrna, mnohde již na hranici téměř geometrického rastru. Rozprostírá se po ploše obrazu v mnoha pastózních i lazůrních vrstvách, aby někde dal tušit pohled do hlouby lesa a jinde se stal výtvarnou metaforou mikroskopického pohledu do nitra trávy. Optické a světelné kvality této malby jsou evidentní a vytvářejí hloubku prostoru. Stále jde o krajinu, o hru světel a stínů.

Tak jako před tím, i nyní zaznamenává autor především pocit, nesnaží se malovat jen abstraktní obrazovou strukturu, ale vyjadřuje logické výsledky svého pozorování. Tato cesta je zajímavá, protože autor se chtě nechtě dostává díky své důslednosti ke geometrizaci obrazové plochy, někde i skrze náznaky téměř molekulárních vzorců. To by mohlo vést k ornamentálnímu pojetí malby, kdyby ovšem v dolní třetině obrazu nepoužíval onen horizont, jež se mu zatím nechce opustit.

Oproti tomu vystavené pastely z roku 1997 jsou již důkazem o tom, že vzdalování se od motivu a dokonce možná i od tématu, je pro Mühlbauera v tomto malířském směřování pravděpodobně nevyhnutelné. V případě pastelů nejde sice o žádnou psychedelii malby, ale volné dynamické struktury se zcela vymanily z kompozičního sevření obrazu a naznačují autorovu cestu od syntézy obrazové plochy, k analýze jednotlivých tvarů. Výtvarný stylizovaný prvek je zde prvkem ne proto že byl viděn, ale proto, že byl tušen. Pomyslné hranice mezi pozemským a kosmickým se stírají, koneckonců v umění nikoliv poprvé.