Válka v Iráku se vymyká kontrole. Veškerá legitimita, jakou kdy mohly mít okupační jednotky, byla zlikvidována a zdá se, že iráčtí povstalci se sjednocují a připravují odbojové hnutí, v jehož důsledku bude zřejmě situace pro okupační armády nezvládnutelná. Spojené státy čelí v Iráku historické porážce, což poškodí americkou moc daleko více než někdejší porážka ve Vietnamu.

Je také zjevné, míní autor, že užívání mučení americkými jednotkami bylo zcela systematické. Bylo to součástí celkového amerického přístupu k válce. Americká vojenská intervence v Iráku byla založena na neokonzervativních fantaziích o tom, že americké jednotky budou přivítány jako osvoboditelé. Ve skutečnosti se americké jednotky dostaly do brutální a beznadějné války proti místním lidem. Původně Američané považovali Iráčany za příjemce americké pomoci, nyní jimi pohrdají jako "zvířaty". Pokud je pravda, že se britští vojáci neprovinili systematickým týráním Iráčanů, jedním z důvodů je, že nesdílejí tyto postoje.

Odpor iráckých povstalců lze srovnat s protikolonialistickými boji z padesátých let, ale nejbližší paralely jsou zřejmě se současným, neřešitelným konfliktem v Čečensku, kde trvá dále anarchie a teror navzdory krutému užívání ruských zbraní a systematickému mučení, které trvá déle než deset let. Právě vyhlídky na neřešitelnou partyzánskou válku vedly původně americké vojenské odborníky k velkým výhradám ohledně útoku na Irák. Civilní vedení Spojených států nařídilo provést invazi do Iráku a americké jednotky se dostaly do konfliktu, pro nějž jsou velmi špatně vybaveny.

Americká vojenská metoda je založena na silovém principu "shock and awe" - (šok a hrůza). Znamená to, že Američané bojují tak, že usmrcují všechny lidi, kteří by mohli pro ně zosobňovat hrozbu, a snaží se porazit nepřítele obrovskou palební silou. To fungovalo v prvních týdnech války proti Saddámovi, avšak nyní, kdy je nepřítelem skoro celé irácké obyvatelstvo, jsou to metody vysoce kontraproduktivní. Naplnit nemocnice a márnice není totiž zrovna nejlepší metodou, jak získat sympatie lidí na svou stranu. Konflikt se tak stává divočejším a mučení běžnou rutinou. Tak se to vyvinulo v Čečensku a takové to bylo v Alžírsku, kde bojovala v podobné špinavé válce Francie.

Na rozdíl od Rusů a Francouzů, kteří užívali při mučení i silných fyzických bolestí, Američané využívají především psychologických metod, zjevně přímo kulturně zaměřených proti arabským hodnotám. Je také zjevné, že americká vláda od samého začátku, už od vzniku tábora v zálivu Guantánamo, porušuje mezinárodní právo o zacházení se zadržovanými osobami. Takovéto porušování mezinárodního práva je však kontraproduktivní. Ještě nedávno byl konflikt civilizací jen neohrabanou a chybnou teorií, avšak po nedávných zjištěních o mučení iráckých vězňů se stává vyplňujícím se proroctvím. Svržením Saddáma Husajna zlikvidovali Američané v podstatě západní režim, který byl silně podobný Stalinovu Sovětskému svazu i s jeho militantním sekularismem. Tak Američané poskytli moc radikálnímu islámu jako nejvýznamnější politické síle v zemi.

Bezprostřední prospěch z odhalení amerického mučení bude mít Írán - což už pochopil Ahmed Čalabi, onen irácký emigrant, o němž si američtí neokonzervativci mysleli, že přivede Irák k demokracii. Čalabi už nyní vytváří kontakty s íránským režimem. Na globální úrovni má největší prospěch z mučení iráckých vězňů organizace al Kajdá, která je nyní daleko vážnější hrozbou, než byla kdy předtím.

Bushova vláda zastává vůči Blízkému východu nesmírně nerealistické postavení. Neokonzervativci v Americe chtěli svrhnout většinu režimů na Blízkém východě a nahradit je světskými liberálními demokraciemi. Jaksi si nepovšimli, že světské režimy v tomto regionu byly autoritářské státy jako Sýrie a Irák. Na Blízkém východě v současnosti, tak jako v Alžírsku v minulosti, znamená demokracie vládu islámu.

Částečně byl útok na Irák neowilsonskou fantazií, jaké opakovaně charakterizují americkou zahraniční politiku. Byla to taky válka o zdroje. Invaze do Iráku měla umožnit Američanům stáhnout se ze Saúdské Arábie, kterou nyní považují za nestabilní stát, který podporuje terorismus. Proto Američané potřebovali jiný zdroj ropy, a tak napadli Irák. Představovali si, že až bude Saddám svržen a Irák se stane demokracií západního typu, ropa odtamtud volně poplyne do USA. Zaplatí to výdaje na válku a světová ekonomika bude šťastna.

Ono to tak však nedopadlo. Ceny ropy stoupají, ne klesají, Irák je v chaosu a dochází k stále silnějším zvěrstvům, jako byla poprava Nicka Berga. Pokud bude násilí v Iráku eskalovat, všichni odtamtud odejdou. A odchod západních společností se nebude týkat jen Iráku. Západní společnosti už odcházejí i ze Saúdské Arábie, což je poslední západní zdroj ropy. Povzbuzena zhoršující se situací v Iráku, al Kajda zintenzivnila své útoky na saúdské cíle.

Pro Američany bude cena, zaplacená za rychlý odchod z Iráku, vysoká. Přesto je to však velmi pravděpodobné řešení. Po odhalení mučení iráckých vězňů už totiž není realistické, aby Američané zůstali. Je to hlavně proto, že na Irák a na jeho obyvatele nyní Američané pohlížejí se směsicí zmatku a nenávisti a vůči válce pociťují zoufalství. Většina Američanů chce pryč z Iráku - a to brzo.

Pokud se Bush rozhodne rychle americká vojska z Iráku odvolat, možná přežije u moci. Tato možnost neexistuje pro Tonyho Blaira. Právě jeho mesiášský liberalismus zatáhl Británii do této války. Avšak americká neporazitelnost byl neokonzervativní mýtus a Blair toto fiasko nepřežije.

V Americe bude odchod amerických vojsk prezentován jako odměna za "dobře vykonanou práci". Ostatní svět to rozezná jako ponižující porážku, a právě v tomto případě je analogie s Vietnamem tak nedostatečná. Američané totiž prohráli v Iráku daleko rychleji než v jihovýchodní Asii a dopad této prohry na svět bude potenciálně daleko větší. A zatímco Vietnam neměl globální hospodářský význam, Irák je pro světovou ekonomiku nesmírně důležitý. Jaké budou plné důsledky takovéto obří porážky americké moci, to dosud nelze předvídat. Jedna věc je však jasná. Svět byl svědkem konce poslední verze liberálního imperialismu. Ten zahynul na bojištích v Iráku. Pro Iráčany to není žádná útěcha, ale jejich utrpení alespoň dokázalo, jak pošetilé je vést války jménem liberálních křižáckých výprav.

John Gray je profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Jeho knihu Al Qaeda and What it Means to be Modern (Al Kajda a co znamená být moderní) vydalo nakladatelství Faber and Faber.