Pochybení soudce pohotově napravila policie, která obžalovaného zatkla kvůli jinému obvinění hned při odchodu z vazební věznice. Kromě nákladů na mimořádný policejní zásah nevznikla žádná škoda, nepočítáme-li ke škodám další otřesení beztak nevalné důvěry veřejnosti v justici. Pro soudce Horkého mělo opomenutí těžké důsledky. Kárný senát mu zakázal soudit a později sice směl v práci soudce pokračovat, ale byl přeložen k soudu nižší instance. Nepomohlo mu, že až na toto provinění vynikal nadprůměrnou pečlivostí při vedení řízení a uvážlivostí při vynášení rozsudků. Veřejnosti nejsou dostatečně známy důsledky jeho odsouzení. Všem případům, které měl tehdy potrestaný soudce rozpracovány, musel být přidělen nový soudce a soudily se znova, přestože ústava a mezinárodněprávní listiny praví, že nikdo nesmí být odebrán svému zákonnému soudci. Nemám možnost zjistit, kolik za to zaplatili daňový poplatníci, odhaduji však, že celkové náklady všech takto vyvolaných nových soudních řízení se pohybují v řádu statisíců. Je možné, že změnou soudce a opakováním řízení byla krácena i Spravedlnost. Měl jsem možnost seznámit se s trestním spisem velmi složitého případu, který soudce Horký soudil tři roky. Případ mu byl odebrán těsně před vynesením rozsudku. Nový předseda senátu zopakoval celý proces během půl roku. Obžalovaný, jehož jméno se v obsáhlém spisu téměř nevyskytuje a u soudce Horkého si stál na zprošťující rozsudek, byl novým předsedou senátu odsouzen na pět let nepodmíněně. Dodatečně vyšlo najevo, že nový předseda senátu nebyl oprávněn tento případ soudit, protože byl ze zákona podjatý, takže jeho rozsudek by měl být neplatný. Mezitím ale rozsudek nabyl právní moci a již se jej nepodařilo zvrátit.

Když státní zástupkyně Hedrlinová spáchala něco podobného, jenže ve velkém měřítku, a to tím, že pustila z vazby na svobodu čínský gang, jehož dopadení bylo výsledkem dlouhodobého úsilí Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, policie nestačila zareagovat stejně pohotově jako v případě vraha Roubala. Někteří z čínských zločinců pak pohotově zmizeli z našeho území. Způsobená škoda je obrovská. Nejvyšší státní zástupkyně přezkoumala selhání své podřízené, našla pro ni slova plná pochopení a nepodala na ni trestní oznámení pro podezření z trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, a dokonce ji ani neposlala před kárný senát. Kárné řízení by přitom bylo nesmírně mírným zákrokem, protože jím lze postihnout pouze neetické chování nebo průtahy v činnosti a kárné tresty jsou celkem nebolestivé.

Státní zástupkyně Jelínková, která přehlédla nesprávnost závěrů policistů, vyšetřujících smrt první oběti manželů Stodolových, se dostala aspoň před kárný senát. Vrchní státní zástupce navrhl, aby byla potrestána krácením platu, ale kárný senát jí udělil pouze důtku. Vzal při tom údajně v úvahu, že podklady, které jí poskytla policie, byly nekvalitní. To bychom snad mohli přijmout, kdyby nebylo známo, že státní zástupkyně obdržela velmi přesné, pozdějším vyšetřováním potvrzené upozornění dcery zavražděného na vady policejních závěrů. Stejně, jako to činí její kolegové jako na běžícím pásu i v jiných případech, státní zástupkyně zpupně nevzala upozornění poškozené na vědomí. Nebýt její zpupnosti a nedbalosti, několik našich spoluobčanů by se asi dožilo přirozené smrti, neskončili by potupným způsobem pod rukama Stodolových. Proti dvěma výše uvedeným srovnávaným případům je společenská nebezpečnost jejího selhání nesrovnatelně větší. Postup kárného senátu je proto nepochopitelně mírný.

Je ale možné, že vzrušení nad tímto rozsudkem kárného senátu je zbytečné. Vrchní státní zástupce si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Je možné, že se odvolá proti výroku kárného senátu a nevíme, jak bude věc posuzovat odvolací soud, jehož rozhodnutí by teprve bylo právoplatné. Závažné jsou však v každém případě některé problémy, které srovnání oněch tří případů odhaluje.

Polehčující okolností, ke které údajně přihlédl kárný senát v případě státní zástupkyně Jelínkové, měla být špatná práce policie. O špatné práci policie jako příčině, která nepříznivě ovlivňuje trestní řízení, nedávno veřejně hovořila i nejvyšší státní zástupkyně, Mgr. Marie Benešová. Tvrzení z posvěcených úst nejvyšší autority trestního řízení je třeba vzít v úvahu jako zjevenou pravdu. Nemíním jeho pravdivost zpochybňovat, zvláště když její mínění sdílím a spíše bych je vyjádřil ještě ostřeji. Ale na druhé straně se musím trochu policistů zastat. Počet jimi uzavřených případů na hlavu a rok je neuvěřitelně vysoký. Již z něho vyplývá, že policie se může svědomitě věnovat jen části případů. K tomu přistupují rozdíly v technickém vybavení a pružnosti řídících struktur mezi policií a zločinem, které jsou tak velké a pro policii nepříznivé, že je za daného stavu věcí spíše zázrakem, že policie má aspoň občas pozoruhodné úspěchy. Samozřejmě jsou další příčiny selhávání policie, jimž by ministr vnitra, policejní president a další odpovědní činitelé mohli čelit, kdyby se jim chtělo, a kdyby byli ochotni si je přiznat. Bujení policejních nepravostí by ale úspěšně mohli čelit právě státní zástupci, kdyby vykonávali svědomitě dozor nad činností policie, který patří k jejich základním povinnostem ze zákona. Mají dostatečné pravomoci, vzdělání a zkušenosti, aby mohli policii kultivovat, kdyby dělali svou práci tak, jak jim ukládá zákon, a jak od nich společnost očekává. Bohužel případ zjevné nedbalosti a arogance ve vztahu k poškozeným při výkonu dohledu nad policií, za který byla mírně potrestána státní zástupkyně Jelínková, není vůbec ojedinělý. Na základě vlastní omezené zkušenosti bych řekl, že důsledný, věcně a právně správný zákrok státního zástupce proti policejním nepravostem je dosti vzácný a lze se setkat i s přímým naváděním, kterak "ošetřit" případ, aby nebylo třeba podezřelého stíhat, popřípadě s přímým zamezením dalšímu vyšetřování neobjasněného případu třeba i proti mínění kontrolního orgánu policie. Takže policie si dovoluje prohřešky, protože není vystavena společností očekávanému tlaku ze strany státních zástupců, a ti zase nejsou ničím nuceni plnit řádně své povinnosti, protože když už dojde na lámání chleba, jsou posuzováni tak laskavě a shovívavě, jak je to jen možné.

Důvody selhávání státních zástupců nespočívají jen v měkkém, nenáročném prostředí uvnitř soustavy státních zastupitelství a zvykovým právem zabezpečeném postavení výsadní kasty, ale i v pravidlech úředních postupů v stížnostním řízení. Teprve jejich zneužívání ve spojitosti s arogantním vztahem k obětem trestné činnosti a stěžovatelům otevírá cestu ke spoustě pochybení. Zákon dává státním zástupcům právo, aby vykládali přijatá podání podle obsahu. Prakticky to znamená, že záleží na jejich uvážení, do jaké míry uznají autora podání za svéprávného, občansky emancipovaného jedince. Často se stává, že jeho míněním pohrdnou a nahradí je svým vlastním. Neboť kdo ví lépe, co se děje v hlavě stěžovatele -- on sám, nebo Jeho Arogantní Výsost státní zástupce ? Samozřejmě ten posledně zmíněný. Máme ústavně zaručenou svobodu myšlení a názorů, a jsme sami za sebe odpovědni, ale nemáme ničím zajištěno, že naše svobodné myšlení bude ctěno vrchností. V oblasti vztahu orgánů činných v trestním řízení k občanům v tomto směru přežívají feudální poměry, "zušlechtěné" křížením s totalitními zvyklostmi. Takže občan si může například stěžovat na pochybení nejvyšší státní zástupkyně, ale obratem se doví, že je hlupák, který se sám v sobě nevyzná a ve skutečnosti si stěžoval na nejnižší státní zastupitelství v obvodu jeho bydliště. To se na něm samozřejmě žádného přestupku nedopustilo, ani k tomu nemělo příležitost. Občan-stěžovatel to ví, a sdělí vyššímu státnímu zastupitelství, že se necítí jednáním nižšího státního zastupitelství poškozen a nepřeje si, aby vyšší státní zastupitelství prošetřovalo neexistující pochybení. To se ale nenechá míněním stěžovatele mýlit, a bez ohledu na jeho protest proti obtěžování nižšího státního zastupitelství ho drze poučí, že jeho stížnost byla neoprávněná, protože nižší státní zastupitelství se nedopustilo pochybení. Dalším skvělým opatřením, které umožňuje státním zastupitelstvím, aby se chránila před kritikou jejich postupu, je právo neodpovídat na opakovaná podání k téže věci a zásada, že oznámení poklesků státního zastupitelství vždy nejdříve přezkoumá ten, proti komu nespokojenost stěžovatele směřuje, aby posoudil, zda nejde o opakovanou stížnost. Může se pak stát, že poškozený, znepokojený blížícím se promlčením nedbale vyšetřovaného trestného činu, se dotáže státního zastupitelství na procesní stav případu a nedostane odpověď, protože jeho dotaz je vyhodnocen jako stížnost na nečinnost státního zastupitelství, a jako opakovaný podnět je odložen. Celková skutečnost je taková, že dohodnou-li se policisté se státními zástupci, že určitého pachatele nebo určitý trestný čin nebudou stíhat, díky výše uvedeným zákonným opatřením nemá poškozený praktickou možnost přinutit je, aby konali své zákonem svěřené poslání stíhat z úřední povinnosti každý trestný čin, o kterém se doví.

V odpovědnosti za špatnou práci policie nejsou ovšem státní zástupci osamělí. Nad nimi stojí soudci, nejvzdělanější vrstva v soustavě vynucování práva, kteří mají zákonné právo každou nedostatečně podloženou obžalobu vrátit státnímu zástupci k došetření. Využívají toho poměrně zřídka a spíše dávají přednost nápravě nedostatků vlastní vyšetřovací činností v rámci hlavního řízení. Výsledky vypadají podle toho.

Samozřejmě nikdo nevyhodnocuje, v jakém rozsahu se na výstupech jednotlivých policejních orgánů podílejí neoprávněné návrhy na uvalení vazby nebo na podání obžaloby. Nezkoumá se, jaký je v literární tvorbě jednotlivých státních zástupců podíl obžalob, jejichž důvodnost byla potvrzena pravomocným rozsudkem. A nikoho nezajímá, v jakém rozsahu odolávají rozsudky jednotlivých soudců v odvolacím řízení.

Mimo to nelze vůbec zjistit, kolik trestních oznámení bylo státními zástupci odloženo, ač při správném vedení řízení by bylo stíhání pachatelů na místě. Proti státním zástupcům a soudcům přichází ročně tisíce stížností, z nichž bývá necelá polovina shledána oprávněnými nebo částečně oprávněnými. Ale jen několik desítek z nich vyústí v kárné řízení, a to obvykle končí velmi mírným trestem nebo zproštěním obvinění. A nad tím vším se usmívá laskavý a vzdělaný stařičký mocnář na ministerstvu spravedlnosti, který kárné řízení proti soudcům a státním zástupcům prohlašuje za svou tajnou zbraň k zvýšení výkonnosti justice, ale ve skutečnosti se promíjením nepravostí soudců a státních zástupců od svých předchůdců ničím neliší.

Připadá-li čtenáři toto líčení poměrů v justici absurdní, nechť si laskavě uvědomí, že navzdory několika změnám režimů jsme zůstali zemí Franze Kafky. Vedení státu by si ale mělo konečně uvědomit, že tradice shovívavosti k absurditám v činnosti orgánů trestního řízení je stejně škodlivá jako např. špatná daňová a rozpočtová politika. Pokud nenastane brzká změna, co nevidět se probudíme do časů, v nichž budou šílení střelci provádět hromadné odstřelování školáků a na zalidněných místech budou vybuchovat bomby. Ta doba klepe na dveře, změna justiční politiky a radikální personální změny na vedoucích místech v celém resortu jsou naléhavým požadavkem doby.