Byl to Francis Fukuyama, kdo řekl ZDE, že dnešní islám stále ještě čeká na svého Luthera, tj. na reformaci, která by v jeho rámci zrelativizovala některé principy, zejména vazbu klíčových oblastí společenského dění na centrální náboženskou autoritu, nezřídka zaštítěnou státem. Znamenalo by to, že islámské society by mohly vykročit směrem k liberálnímu, západnímu stylu života, který je typický sekularizací -- oddělením ekonomiky, politiky, vědy, umění a elementární etiky od náboženské víry. Ta je na Západě chápána jako soukromá věc, což chrání společnost od fundamentalistických snah vnucovat své pravdy ostatním. "Jinověrci" jsou -- při dodržování ústavních pravidel -- tolerováni, byť i jen proto, že každý má právo na určité bláznovství.

Kdyby se islám s takovýmto řešením vztahu mezi náboženskou Pravdou a reálným životem smířil (což by znamenalo např. zásadní přehodnocení role tradičního práva šaría), nedělalo by nám takový problém s ním komunikovat. Muslimové by byli vcelku snadno začlenitelní do moderní společnosti a samotný islám by se možná stal lákavější i pro člověka západního původu.

Pomineme-li otázku prosté (ne)pravděpodobnosti islámské reformace a otázku míry islámské tolerance (která je možná větší, než si myslíme), narazíme u výše zmíněné myšlenky na nemalé problémy týkající se nikoliv islámu, ale nás samotných. Především je tu předpoklad, že dějiny pozitivně směřují k liberální sekularizované společnosti. Je to -- i když se omezíme jen na Západ -- opravdu tak jednoznačné? Nevytváří technický a vědecký pokrok naší hypermoderní civilizace, svou podstatou zdánlivě "ateistický", zároveň prostředí, v němž se naléhavě vrací náboženské otázky?

Nepřináší globalizace a její vykořenění z dosavadních národních a lokálních vazeb potřebu nového zakotvení, nové autority a nového mýtu? Neobnovují akty jako klonování či vytváření umělé inteligence pradávný strach ze vzpoury proti bohům a z následného nebeského hněvu? A konečně: neotřásá neustálé a všudypřítomné nebezpeční války a terorismu naší konzumeristickou důvěrou v tento svět a jeho požitky?

Otázkou může být ale i samotná sekularita západních společností. Nejde jen o to, že většina obyvatel Západu věří ve víceméně tradiční kulty. Jde také o to, že samotná liberální vize světa, onen demokratický idealismus lidských práv, může stěží zapřít své náboženské kořeny. Hodnota individuálního lidského života je neoddělitelná od křesťanské tradice zpovědi, osobní modlitby, osobního čtení bible a samozřejmě jedinečné nesmrtelné duše. Zřetelně je to vidět na pojmu "zločin proti lidskosti". O jakou "lidskost" jde? Nepředpokládá se tu pohled ze zorného úhlu věčnosti, pohled, jakého žádný smrtelník není schopen? Nikdo z nás neumí vidět "lidství" jako takové -- vždy vidíme jen tu či onu komunitu, toho či onoho jednotlivce. A pokud se uchýlíme k na první pohled neutrálnímu zdůvodnění abstraktní všelidskou "přirozeností", ocitneme se v dalším kroku tam, kde jsme byli: jak je totiž dána ona "přirozenost"? Před jakou instancí jsme si všichni opravdu rovni, když každý z nás je jiný; pokud chceme definovat onu společnou podstatu, "lidskost", dostáváme se do nepřekonatelných rozporů (je např. "přirozené" být homosexuál?). Buď nebudeme "lidskost" definovat vůbec -- a pak se musíme vzdát ideje universálních lidských práv; anebo se budeme muset odvolat na něco absolutního, na nějakou "nadlidskou" a "nesmrtelnou" veličinu. Tu pak můžeme nazývat všelijak, vždy ale budeme kroužit kolem pojmů "Bůh", "bohové" a "božství". Bez onoho "Něčeho" nejsme schopni definovat nic jako "nedotknutelnost" (života jednoho každého z nás) -- "nedotknutelné" totiž v posledku neznamená nic jiného než "posvátné", které je nutně božského původu.

Koneckonců, země, která je vnímána jako vůdčí reprezentant západní civilizace, vede svůj boj za svobodu a demokracii světa právě ve jménu Božím. Při pohledu zvenčí se tak její na první pohled konzumeristický, tj. "světský" způsob života, blahobyt, jenž má sotva srovnání, může jevit jako velkolepá hostina k oslavě jakéhosi zvráceného boha "kenánského" ražení.

Nejde tedy jen o to, že v komplexu nejpalčivějších otázek dnešního světa se nevyhneme náboženským tématům. Jde především o to, že už při pouhé snaze o formulaci oněch otázek se dříve či později opřeme o nějaké náboženské reziduum. Kde jsou lidé, tam jsou i bohové.

Ale zpět k úvodní poznámce o tom, že islám stále ještě čeká na svého Luthera. Je to myšlenka, ve které zaznívá víc, než je při prvním setkání zřejmé. Především je tu možnost příchodu něčeho nového, nějaké změny; hlásí se tu budoucnost v silném slova smyslu, totiž jako původní prostor pro lidské "kdyby". KDYBY totiž přišel islámský Luther, byli bychom v jistém smyslu VYSVOBOZENI ze stavu, v němž se nacházíme a který je vzhledem k islámu příznačný nebezpečím a hrozbou. Možnost přicházejícího nebezpečí, vyjadřovaná jako "střet civilizací", je v myšlence o příchodu islámského Luthera alternována jinou budoucností -- budoucností smíru, nadějí na svržení břemena "svaté války", které nyní musíme nést. Nesporně náboženský charakter budoucnosti, který je v pojmech "naděje" a "vysvobození" implikován, nás ale opravňuje myslet onu možnost ještě radikálněji -- a vlastně původněji.

To, co přichází s možným Lutherem, je totiž mesiášství, spása, která k nám -- možná -- sestupuje. Tak jako byl Luther kdysi PROMĚNĚN slavným "zážitkem ve věži", jemuž byl do jisté míry pasivně vystaven, tak i samotné mesiášství -- ba ještě silněji -- uvrhává člověka do nutnosti ustoupit a v úctě nechat vyvstat to, co přichází a čeho slovy Jana Křtitele "nejsem hoden" -- i kdybych vynikal všemi lidskými ctnostmi. I proto by se každé příští mesiášství muselo vymykat předpokladům a kalkulacím své vlastní tradice, která je -- především svou terminologií -- (židovsko)křesťanská. Muselo by to být jiné mesiášství, tak jiné, že by nás možná i uráželo a zuřivě bychom je odmítali.

Popusťme uzdu svým myšlenkám a představme si dva světy: ten dnešní, zejména islámský, a ten na počátku letopočtu, v němž se odehrál novozákonní příběh. Nepodobá se současný islám se svým "osvobozeneckým" bojem proti Impériu, jímž se legitimují jeho fundamentalismy, judaismu v prvních desetiletích "po Kristu"? Ona doba znala povstalce Zélóty, kteří roku 74 v pevnosti Masada raději zvolili hromadnou sebevraždu, než aby se vzdali obléhatelům. Jak odlišit takové odhodlání od fanatismu? Jde to vůbec? Jiní židovští nacionalisté, známí jako sicarii ("muži s dýkou"), vraždili tehdy všechny, které považovali za nepřátele Izraele. Lze to odlišit od terorismu? Vedli válku proti Impériu, které je zbavilo politické svéprávnosti; "pohanskému" panovníkovi ve vzdálené Metropoli byly odevzdávány izraelské daně, což uráželo jejich Boha -- a proto byla jejich válka "svatá"...

A v této době, za časů bezohledného, avšak (přiznejme to) civilizovaného a civilizujícího Impéria, do prostředí, v němž bujely nálady k radikálnímu ozbrojenému odporu, právě sem vstoupil Mesiáš -- ne ovšem proto, aby válčil, ale proto, aby znovu probudil v člověku vědomí jeho božského původu. Ti, kteří jej následovali, byli zprvu vnímáni jako "židovská sekta", byli řazeni k těm, z nichž pocházeli geriloví odpůrci Impéria -- a i proto mohli být obvinění z požáru Metropole: jejím obyvatelům připadalo uvěřitelné, že to byli oni, křesťanští žháři, kdo zaútočil na jejich civilizaci...

A navzdory této své pověsti to byli právě oni, kdo později ovládnul samotné Impérium. Zbavili se svého výlučně židovského původu i snu o vítězném Kristu, který v dohledné době rozmetá svět, úpící pod římskou děvkou, a definitivně rozřeší spor Dobra a Zla. Jak to bylo dál, to všichni víme.

A zkusme si nyní představit dnešního -- přesněji: zítřejšího -- Mesiáše. Není ve středu křesťanů ani židů, ale muslimů, bloudících ve stínu nového Impéria mezi rezignací a fanatismem. Zkusme si představit, že stoupenci tohoto Mesiáše, popraveného jejich vlastními farizeji, ze sebe brzy setřesou nálepku islámské sekty a pomalu začnou pronikat do nitra Impéria. Jejich Pavel najde cestu, jak sloučit původního islámského ducha s myšlením "nevěřících", a nabídne světu novou víru. Nebude to víra v nového Boha, ten bude stále stejný (i když zároveň jiný!), bude však přítomen nějakým novým, bezprostřednějším způsobem, bude promlouvat novým jazykem. Lidé budou mít už dost boha, jenž sídlí v dnešním Kapitolu, budou unavení z uřvaných TV kazatelů a z poselství "Urbi et orbi", prodávaných na DVD. Nová víra bude čistá a upřímná a bude se šířit prostou silou myšlenky. A ovládne celé Impérium, které už se v té době možná bude rozpadat. Na jeho troskách pak povstane nový svět.