Předsednictví této malé evropské země má nyní na starosti téměř titánský úkol: vyrovnat nejen protivy a různice, které se nekompromisně střetly koncem roku na summitu v Bruselu. Má na starosti ještě mnohem víc: dát opatrně na misky vah závaží, která tvoří složité přepočítávání hlasů mezi "malými" a "velkými" státy unie, zakotvenými ve Smlouvě z Nice, a nově přepočítanými v návrhu ústavní smlouvy, známé jako Evropská ústava. Bude-li možné tuto křehkou rovnováhu vůbec nalézt, může se stát, že se na summitu 18. června, které ukončí irské předsednictví, rozsvítí konečně světla televizních kamer. Do světel potom vstoupí nenápadný pan Aherm a možná řekne něco méně banálního. Představuji, že by mohl říct třeba: "Smlouva z Nice je mrtva, ať žije Evropská ústava!" Poté by se mohl uklonit, neboť bude jistě čelit aplausu, možná i pískotu...

Kupecké počty v pauze

V těchto dnech ale světla nesvítí, je totiž právě pauza. Máme čas krátce nahlédnout za kulisy. V nich stojí pan Aherm s německým kancléřem Gerhardem Schrödrem na straně jedné a francouzským prezidentem Jacquesem Chirakem na straně druhé. Dívají se z okna do evropské krajiny. Copak si asi právě řekli? Je známo, že Německo i Francie, považující se za lokomotivu Evropy, mají zájem na tom, aby evropský vlak nestál na místě. Obě země chtějí, aby se hlasy přepočítávaly tzv. dvojitou většinou a principiální rozhodnutí o směru pohybu vlaku byla výsledkem, o němž by v kupeckých počtech rozhodla polovina členských států, zastupující 60 procent občanů. Zjednodušeně řečeno, aby vlak nestál, musíme znát nejen velikost vagónů, ale i názor jeho osazenstva. Proti tomu se v Bruselu postavily dvě země: Španělsko a Polsko.

Španělsko ale nečekaně změnilo obsluhu svého vagónu. A Miguel Angel Moratinos, budoucí španělský ministr zahraničí, vyšel minulý týden na plošinu a řekl: "Smlouva z Nice patří minulosti." Polsku, které mělo stejně jako Španělsko zaručenu pozici "velké země" (27 hlasů proti 29 těch skutečně velkých nad 60 milionů obyvatel), se lehce podlomila kolena. "Tváří v tvář společné hrozbě potřebuje Evropa větší integraci a silnější spolupráci," řekl na svém stupínku dramaticky Leszek Miller, toho času polský premiér. "Unie potřebuje smlouvu, která zajistí její fungování," dodal významně. Stalo se toto úterý. Ještě začátkem roku bylo možné slyšet z Polska hesla jiná. V Polsku se totiž křičelo například: "Nice, nebo smrt!"

Zdá se, že smrt byla vyvolána svým jménem... Tváří v tvář teroristickým útokům se Evropa mění. To není neznámý paradox. Většina klíčových rozhodnutí v dějinách Evropy se totiž pod hrozbou udála. Bude-li nynější teroristická hrozba, místo té hrozby sovětské, katalyzátorem silnější evropské integrace, dá se mluvit téměř o daru, kdyby za ním nebyli mrtví a nevinní lidé.

Neústupnost proti flexibilitě

Pomalu, ale jistě, odchází Smlouva z Nice na smetiště evropských dějin. Ještě chvíli to nebude zcela zřejmé. Ještě chvíli budeme číst o "neústupnosti". Na sklonku týdne bude Španělsko ještě na Evropské radě zastupovat José María Aznar. Potom se na scéně objeví José Luis Rodriguez Zapatero, který se již nechal také slyšet. Slovo, které si zapamatujme zní: "flexibilita". Zpoza kulis se již dnes ozývá, že dvojitá většina se může malinko zvednout na 55% členských států a 65% populace. To umožní těm "malým a menším", aby je nepřehlasovala evropská trojka: Velká Británie, Německo a Francie, čítající 40% populace. Zvyšuje se tak možnost blokády menším státům, které by při dobré dohodě alespoň čtyř či pěti z nich mohly zvrátit hlasování. Zároveň jim to ale neumožňuje prosadit logicky nic nejen samotným, ale ani spojenými "silami malých". To je myslím dobrý kompromis... Velcí sami také nic neprosadí.

A co nového v Čechách? Zatím tu vítězí velkohubý nacionalismus - pravda, méně agresivní než v Polsku -- podporovaný podezřelými (tzv. bleskovými) výzkumy veřejného mínění. Přitom občanská suverenita lidu, o níž tu jde především, je tu stále nahrazována pouze harašením volebních milionů, mluvící o suverenitě států (rozuměj stran). Dříve, než se vstupem do Evropské unie 1. května vypukne naplno předvolební show voleb do Evropského parlamentu, povšimněme si, prosím, že tu opravdu nejde o malé věci. Evropská ústava je totiž prvním seriózním krokem ke Spojeným státům evropským.