Pochopit dlouhodobé cíle, které si Evropa musí klást, vyžaduje určitý exkurz do minulosti.

Podmínky devatenáctého a první poloviny dvacátého století, které vyústily do dvou světových válek a hledání léku na neduhy 19. století, odezněly. Ve druhé polovině dvacátého století a nyní ve století 21. se podstatně změnily a mění podmínky a okolnosti, v nichž se Evropa vyvíjí a bude vyvíjet.

Inovační procesy nastolily a nastolují jinou techniku, jinou technologii, jinou komunikaci informační i dopravní. Všechna odvětví se rychle mění a tento proces akceleruje. To ve svém celku vytváří široké, vzájemně propojené vazby, které prostupují myšlení, politiku, ekonomiku, kulturu, vzdělání, vzdálenosti. Kapitál se stal mezinárodním a pro svou existenci nepotřebuje zabírat území, odnárodňovat, jak to probíhalo ještě v první půlce dvacátého století. Tyto nové podmínky spolu se zkušenostmi dvacátého století na půdě Evropy nejvíce ukázaly, že imperiální myšlení a z něho vyplývající sebevražedné konflikty, které proběhly v tomto století, vedou do slepé uličky a konec konců ke ztrátě ekonomických, politických i intelektuálních pozic.

Lze důvodně předpokládat, že změny výrobních sil, které proběhnou mezi roky 2000 -- 2030 budou podstatně rozsáhlejší než mezi roky 1970 -- 2000. Jejich váha dostane nový kvalitativní rozměr. To je síla, která rozhoduje a bude rozhodovat o vývoji v příštích desetiletích a bude objektivně formovat sjednocování Evropy. Nastupující svět globalizace bude -- díky tomu - světem velkých. A tím se buď Evropská unie stane nebo se ztratí jako světový hráč se všemi důsledky pro její obyvatelstvo ať ve Francii nebo na Slovensku. Znamená to, že rozvoj ve všech zemích Evropské unie je objektivně podmíněn rozvojem unie jako celku. Globální soutěž vyhrají ta uskupení, která dokončí přizpůsobení novým podmínkám dostatečně včas a s nejmenšími ztrátami.

Co čeká Evropu za dvacet či třicet let? Z tendencí vývoje světa, které lze v posledních desetiletích sledovat, vyplývá, že svět se bude vyvíjet vícerychlostně. Znamená to, že se budeme střetávat s činy a procesy, které vycházejí z myšlení a zájmů zrozených v devatenáctém století i s myšlením a zájmy, které produkují nastupující podmínky století 21. Vícerychlostnost vývoje bude pravděpodobně vytvářet konflikty různé intenzity a různé podoby. Nicméně to neznamená, že síly, které chtějí táhnout Evropu zpět, zmizí. Ale objektivní podmínky nebudou stát na jejich straně. Postupně budou ve světě vyrůstat nové silné státy a jejich uskupení a budou chtít, aby byly přijímány jako globální hráči. Evropa se dříve nebo později bude muset vyrovnat s tím, že rozvojové země mají podstatně vyšší porodnost a tedy i vyšší vzestup počtu obyvatel a že budou hledat, všemi svými silami a postupy, pro sebe uplatnění. Bude řešení v duchu knihy prof. Huntingtona Střet civilizací nebo jiné?

Situaci bude komplikovat ekologický stav zeměkoule, a to jak přes změny klimatu (např. prostřednictvím skleníkových plynů), tak přes rostoucí vzácnost některých surovin či pitné vody. To vše se nesporně projeví v rostoucím politickém, ekonomickém, vojenském napětí ve světě.

Naznačené změny podmínek začaly vést k tomu, že místo národa v hodnotovém žebříčku přestává být u evropských zemí na čelném místě a klesá na nižší příčku. Z toho plyne, že obavy ze ztráty integrity vycházejí z přežívajících zkušeností a nikoliv z nových podmínek, které 21. století nastoluje. Státy, z nichž se USA skládají, nikdy nebyly samostatné a přes to je to v podstatě nikdy neohrozilo. Na druhé straně to nesporně přispělo k dnešní ekonomické, politické a vojenské síle Spojených států amerických a přes ni i síle jednotlivých států, z nichž se skládají.

Unie dosáhla od roku 1952, kdy byl položen v Evropském společenství uhlí a oceli její základ, významného pokroku. Nicméně jí do její cílové podoby mnohé chybí. Jak se tedy musí v nastávajících letech formovat Evropská unie? Při úvahách o evropské ústavě a budoucím fungování Evropské unie je možno se zastavit na dosaženém a tak objektivně táhnout unii zpátky nebo vycházet z cílového stavu a volit trajektorii, která bude minimalizovat čas potřebný k jeho dosažení.

Evropa nezajistí své zájmy skloňováním vznešených principů demokracie, svobody či životního prostředí, pokud bude diskutovat v nerovnoprávném postavení. Pak i nejvznešenější myšlenky nebudou nic platné. Ze stručně naznačených podmínek, ve kterých se svět bude vyvíjet, vyplývá, že Evropská unie bude muset mít sílu k zajišťování zájmů tohoto kontinentu a v něm zájmů všech členských zemí. Nemůže tedy být volným sdružením, ale musí být silným útvarem typu federace. .Evropa se již dnes vyznačuje úzkým ekonomickým sepětím (70% vývozu a dovozu se uskutečňuje v jejím rámci), sjednocující se legislativou, volným pohybem pracovních sil, kapitálu, myšlenek apod.

Evropská unie vznikla jako reakce na probíhající globalizační proces a musí být připravena na jeho stále drsnější projevy, možná už v letech 2010 - 2020. Má-li tedy Evropská unie uspět, musí se již dnes intenzivně připravovat na to, aby zvládla podmínky, které přinesou příští desetiletí.

Evropská unie již při svém vzniku vyvodila z minulých historických zkušeností a z nových podmínek základní zásadu pro svou budoucnost, a to princip soudržnosti. Je to postup a nástroj umožňující v nových podmínkách úspěšné řešení zájmů všech složek, které tento princip vyznávají. Jeho prosazování je cestou k upevňování unie a je v zájmu velkých i malých zemí.

Evropská unie 25 -- jako silná federace -- je a bude odlišná např. od USA. Její síla bude - mimo jiné - v její diversitě. Tisíciletý vývoj v Evropě totiž vytvořil intelektuální předpoklady pro to, aby se náš kontinent mohl stát, v rámci nově se tvořících podmínek, myšlenkovou silou, která by mohla pozitivně iniciovat řešení nazrávajících problémů světa. Rozmanitost daná kulturními, jazykovými, myšlenkovými a dalšími odlišnostmi v Evropě, je totiž zdrojem invence pro řešení mnoha nastupujících problémů. A díky rozvíjejícím se novým podmínkám je, poprvé po staletích, toto sjednocení realizovatelné bez narušení specifičnosti jednotlivých zemí.

Evropská unie nepotřebuje vznikat jako protiváha Spojeným státům americkým, ale nesplní svoji úlohu jako jejich přívěšek. Mnozí nevidí nebo nechtějí vidět, že pro USA, stejně jako pro všechny ostatní státy, jsou zcela pochopitelně na prvním místě jejich vlastní zájmy. A chtějí-li státy, z nichž se Evropská unie skládá, přežít, musí preferovat evropský prospěch. Zájmy Evropy a USA nejsou v současnosti vždy shodné a tím více to platí pro budoucnost.

Tato fakta tedy umožňují, aby i malé země podporovaly to rozhodující, tj. upevnění Evropské unie v politicky jednotnou jednotku. Přitom je nutno vidět, že, proces sjednocování je z historického hlediska časově velmi náročný. Nebude-li tohoto sjednocení Evropské unie dosaženo včas, mohlo by to být prohrou Evropy.

Vážný omyl euroskeptiků spočívá v tom, že nemůže být společná Evropa dokud není společné veřejné mínění. Ale logika je přesně opačná. Teprve sjednocující se Evropa bude postupně v průběhu desetiletí toto společné vědomí vytvářet. Jinak toto vědomí vzniknout nemůže.

Mezi vklady, které jednotlivé země musí dát do Evropské unie je nutno především počítat přizpůsobení evropské legislativě a chodu jejích institucí. Za druhé jsou to náklady na adaptaci struktury ekonomiky jednotlivých zemí Evropské unii jako celku. Dále sem spadají výdaje spjaté s učebním procesem potřebným k osvojení postupů a metod řízení tak velkého celku. Jsou to tedy v určitém smyslu investice do budoucna nebo účetně řečeno náklady příštích období. Nelze si představovat, že vybudování Evropské unie může proběhnout bez nákladů a bez problémů. To ovšem neznamená, že Unie není již dnes přínosem.

Naznačené faktory ve svém celku vytvářejí dějinnou nezbytnost, aby se Evropa rychle formovala jako jednotný politicko-ekonomický celek. To vyžaduje, aby všechny státy zaměnily část své suverenity za suverenitu evropskou. Zároveň tato sjednocená Evropa jako jeden z nejdůležitějších předpokladů svého rozmachu musí rozvíjet své části (země), z kterých se skládá. Tyto objektivní podmínky mají odraz v principu soudržnosti, který byl položen do základů unie. Objektivnost jeho existence vyplývá ze změněných a měnících se podmínek určujících vývoj ve 21. století. To ovšem neznamená, že by neexistovaly relikty minulosti jako je např. strach z ohrožení své integrity u menších zemí nebo zbytky imperiálního myšlení v zemích velkých.

Padesát let od prvopočátku unie ukázalo na jedné straně, že tento projekt je schopný rozvoje a na druhé straně, že jeho cílové řešení nepřijde samo, ale bude výsledkem dlouhého a vytrvalého úsilí.