Jsem pevně přesvědčen, že ani jeden z našich vzdělaných poslanců netuší, co to je spisovný jazyk. Netuší to totiž ani jazykovědci. Kdyby se měli profesor Uličný s profesorem Sgallem dohodnout o tom, co je spisovná čeština, pokousali by se do krve a to jsou to bohemistické kapacity. Jak si má být skrz spisovnou češtinu jistý obyčejný rozhlasový a televizní moderátor?

Obecný názor tvrdí, že spisovné je to, co je v Pravidlech českého pravopisu. Inu, v Pravidlech najdete jenom pravidla pro psaný jazyk, a to ještě často nedomyšlená. Na FF UK byl otevřen celý jeden seminář, který se zabývá chybami v Pravidlech. Poslední Pravidla koneckonců nejsou závazná, tvoří jen "doporučení".

Možná je spisovná čeština to, co najdeme v mluvnicích. Kodifikační (pro spisovný jazyk závazné) máme z poslední doby dvě, Češtinu - řeč a jazyk a Příruční mluvnici češtiny. Případy, ve kterých si vzájemně odporují, byste sčítali dlouho.

Možná najdeme spisovnou češtinu ve slovnících. Budeme ji hledat ve Slovníku spisovného jazyka českého z let 1960-71 nebo v Příručním slovníku jazyka českého z let 1935-57? To bude moderní jazyk!

Podle některých názorů patří hovorová čeština do spisovného jazyka a podle jiných ne. Co s tím? Na jakých úrovních jazyka se má spisovnost kontrolovat? Bude někdo hodnotit, jak mají moderátoři "spisovnou" syntax? Nebo fonetiku? Máme přeci ortoepickou normu! Bude se měřit, jestli nemají moravští moderátoři moc zavřené a pražští moc otevřené samohlásky? Jestli Ostravaci nemluvi moc kratce?

Ne. Všichni si budou všímat nejvýš toho, co jsou sami schopni zachytit, to znamená sprostých slov a sem tam nějaké obecně české koncovky. Jde tedy o lexikologii a o morfologii. Je možné, že bude zakázáno užívat slov, která nejsou v kodifikačních slovnících. V žádném komerčním celoplošném rádiu už nikdo nebude moci použít slovo "tož". Nebo "sichrhajcka". Nebo "šmudlík". Nebo další nebezpečné výrazy.

Spisovná čeština je (jak už její pojmenování napovídá) určena hlavně pro písemný jazyk. Tištěná média ji taky v drtivé většině užívají. A když ne (třeba sloupky Aloise Burdy v časopisu Tvar, psané v nářečí), tak to slouží k obohacení jazyka. A i když se nám to nemusí zdát, tak stejné oživení znamenají pro jazyk i nespisovní moderátoři v komerčních rádiích a televizích. Náš jazykový cit se může jejich mluvě vzpírat, ale to je jen tím, že náš jazykový cit je dobově ohraničený a čeština se vyvíjí bez ohledu na něj. Kdyby dnešní obránci jazyka promluvili před Janem Nerudou, považoval by jejich jazyk na odporný, a to to byl nějaký znalec.

Netvrdím, že všechny projevy komerčních moderátorů jsou vzory jazykové kultury, ale jazyk potřebuje své špatné představitele stejně jako ty dobré. Právě proti špatným se čeština sama vymezuje a díky tomu posouvá dál. A náš jazyk je dnes dost silný na to, aby ho pár špatných moderátorů nepoložilo, ale spíš posílilo. Jazyk ví, co si má vybrat a kam jít, a žádné konzervování ho nezastaví. Poutat ho zákonem je stejně hloupé jako poutat zákonem jakýkoliv jiný život. Bude se vyvíjet bez ohledu na poslance a jim navzdory.

Paní poslankyně Levá, která návrh prosadila (a chystá se na další podobné), stejně jako jeho další obhájci, tvrdí, že jim jde o to jazyk kultivovat. Asi jim ušlo, že kultivovaný a spisovný jazyk jsou dvě různé věci. V Haškově Švejkovi, Topolově Sestře nebo básních Egona Bondyho najdeme jazyk zároveň nespisovný a kultivovaný. Ve výstupech z poslaneckých kanceláří najdeme jazyk spisovný a nekultivovaný.

Paní poslankyně Levá je údajně češtinářka. Jestli je to tak, měla by vrátit diplom. Za prvé netuší, co je to jazyk, a za druhé je (teď se lehce odchýlím od spisovné normy) blbá jak štoudev. Tolik ke spisovnosti, kterou se snaží inženýrovat politici.